 |
|
Nové číslo Tvaru
10/2026
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
v tomto čísle Tvaru nabízíme několik sond do tématu dekadence. Při práci na něm se ukázalo hlavně to, jak široké téma to být může a jak velmi záleží na tom, jak si dekadenci definujeme; samozřejmě mluvím o rozpětí mezi poměrně striktně literárněhistoricky vymezeném uměleckém proudu evropského fin de siècle a intelektuálním, estetickým a filosofickým postojem, který se může opakovat a také opakuje v kterémkoli století. I v tom našem? Tohle by hodně svádělo k vytváření efektních paralel; ale podívejme se na krátkou anketu, kterou rychle a trochu freestylově provedl Jakub Haubert s Marií Nedoryovou (s. 7–8). I z disparátnosti až jisté roztříštěnosti odpovědí je zřejmé, že to s tím přenášením konceptů, respektive s konceptualizací toho přenášení, tak jednoduché nebude.
Takže to vezměme z jiného konce. Zvu zejména k titulnímu rozhovoru s básníkem Kamilem Bouškou (s. 4–6). Předchozí odstavec snad mohl vzbuzovat dojem, že mířím k otázce, kterou bych navíc snad považoval za provokativní: je Kamil Bouška dekadent? Nemířím a nepoložím ji. Určitě nesedí někde v salonu u absintu a nepřičichává k lodnímu lanu, aby si vsugeroval iluzi cesty po moři, jako Des Esseintes, ale… „Poezie je pokus o noblesní odpověď na sprostotu světa,“ cituje Bouška Ivana Diviše. To je vlastně docela dekadentní pozice, ale pozoruhodně tu absentuje ornament, bere se tu do hry i děs, hnůj a kostní dřeň. Když o Viktorovi (dvojrecenzi vizte na obvyklém místě) říká, že je to „Psychopat. Násilník. Deviant“, není to jen provokativní fascinace temnými a patologickými stránkami lidského života, nýbrž sevřená, rychlá, skoro až hysterická pozice vůči zploštění člověka. „Člověk se musí stát plackou, aby byl vůbec uchopitelný a rozeznatelný mezi všemi těmi věcmi,“ píše Bouška v ukázce z rukopisu, kterou najdete hned za rozhovorem.
V tomhle příběhu je jedinec věcí a na ostatní jedince pohlíží jako na věci, protože veškeré jeho životní síly jsou absorbovány věcmi a zvěcnělými vztahy; hodnota každé věci je kalkulovatelná, stejně jako hodnota veškerých životních sil.
Ve zmíněné anketě, ke které se ještě jednou vrátím, mě zaujala odpověď básnířky Iryny Zahladko na otázku, zda má dnes dekadence podvratný potenciál nebo může nabízet komfort: „… možná může poskytovat komfort pro lidi staré morálky, kterým tenhle svět přijde už natolik zvrácený, že s tím nic neuděláš.“ Lidi staré morálky? Nevím, zda si to překládám správně, ale „lidé staré morálky“ snad nebudou nějací mravokární konzervativci; spíš v tom cítím cynickou odtažitost, ve které dekadence se svou estetizací ironie, melancholie, a proč ne, i deviace a perverze (a kdo to posoudí?) může působit jako komfortní zóna. Tady respondentka mezi řádky pojmenovala docela zajímavý paradox.
Tak tedy ještě jednou a naposledy, ale co nejaktuálněji: prožíváme dnes nějakou neodekadenci? Jakkoli by se to nabízelo, neplatí, že prožíváme agonii, protože by všichni byli moc liberální. Prožíváme pocit konce – uspořádání světa, ve kterém jsme vyrostli, obyvatelné planety – bez jasného, nebo alespoň jakéhokoli nového začátku. Prožíváme únavu z racionality, institucí i technologií, z toho všeho, co nám mělo pomáhat a zlepšovat nám život. Právě ty technologie jsou dnes důležité: tam, kde fin de siècle měl salon, deník, dopis a psychoanalýzu, my máme meetingy na zoomu, ekonomiku pozornosti a datovací apky. Možná, že srážka mezi hypermoralitou komfortu, citlivosti, péče a inkluze a mezi cynismem tržní logiky, individualismu a hustle culture je jedna z fazet světa, které s tak brizantně emotivní směsí nihilismu, anarchismu a něhy popisuje Kamil Bouška. Ale to už je otázka pro něj – či stejně tak pro čtenáře jeho básní. Otázku, zda je to dekadentní, jsem vlastně slíbil nepoložit.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, civilizované čtení.
|
Rozhovor s Kamilem Bouškou
Generační střet mezi autory tu určitě je. Je evidentní, že u mladších básníků často – neříkám vždycky – hraje v poezii prim spíše ideový či ideologický postoj než práce se slovem. Nedivím se vůbec těm postojům. Každý vyhraněný postoj je lepší než žádný nebo zdánlivě žádný. Nestrannost je vždy jen domnělou nestranností. Poezie ale není věcí stran, poezie je všestrannost, je to přírodní rázová vlna.
Ptá se Milan Ohnisko
Kamil Bouška – Viktor
Nepropadejme však panice, samozřejmě i kniha Viktor taková, jaká je, má jistý inverzní, pozitivní náboj; když se totiž díváme do propasti, ještě to neznamená, že bychom tam hned museli skákat. Stejně jako lakování všeho narůžovo může být značně depresivní, Bouškova „citová dystopie“ má i okrajově osvobozující tón.
Reflektuje Gersin
Ale zpět k anekdotám. Po prolistování aktuálních souborů vtipů pro děti zjišťuji, že dnešní mládež má volný přístup i k temnějším fasetám humoru. Což je dozajista dobře. Ale přece mě v těch svazečcích něco zarazilo – blok somálských vtipů reagujících na hladomor v Africe zkraje 90. let.
Báječný svět anekdot
Kamil Bouška – Viktor
Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.
Reflektuje Jitka Bret Srbová
Anketa s Richardem L. Kramárem, ním, básníkem, Irynou Zahladko, vanjekem, Dariou Gordovou, JQr, Alešem Kauerem, Terezií K., Mellanií Kašjak, Pavlem Berkovičem, maffó, Jakubem Haubertem a Marií Nedoryovou
Gérard de Nerval vodil kraba. Iggy Pop chtěl být něčí pes. Každá doba má asi svoje zvíře na vodítku. Já bych si dnes vybral zvíře jménem Úzkost. Držet ho u nohy. Krátké vodítko. A hlavně si hlídat, kdo vede koho. (Aleš Kauer)
Ptají se Marie Nedoryová a Jakub Haubert
Svatava Antošová
Nikdy jste nebyl naživu víc než na prahu
smrti sašo a jméno toho kdo si ji objednal
křičíte dodnes
Poezie
Cesta od Rachilde k Jelinekové je tak v mnohém ohledu kontradiktorická a zůstává i nadále otevřená: obrazy krásy jsou pomíjivé a jsou i zrádné, neboť v sobě nesou pečeť eroze, ale paradoxně se – možná – i v zákonitostech času obnovují jiným, překvapivým způsobem.
Esej
Norbert Holub
Nahoře Měsíc jasně svítí
jak Mouse Mickey.
Na Zemi zabíjejí lidi
jako vždycky.
Poezie
Mimo proud i průměr byl celý svůj život, celé své dílo i Jiří Karásek ze Lvovic. Jeho autorská, vydavatelská a sběratelská práce jsou ukázkovým únikem, celoživotní stavbou alternativního univerza, možného místa k životu; stavbou jedinečnou a objevnou, ať jde o Przybyszewského, Muncha nebo Wilda, Moderní revui (provozovanou 1894 až 1925) a přidruženou knižnici (kde vyšlo sedmasedmdesát svazků), nebo například básnickou Sodomu.
Esej
Markéta Pilátová – Hnízda
Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.
Reflektuje Alena Šidáková Fialová
Tomáš Glanc, Jan Bělíček – Ruská duše neexistuje
Už tedy víme, že ruská duše neexistuje, ale víme skutečně něco o Rusku? Pokud si přečtete knihu Ruská duše neexistuje, budete vědět o něco víc.
Reflektuje Jana Kitzlerová
Martin Trdla – Močál
Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.
Reflektuje Vladimír Novotný
Sjón – CoDex 1962
Nakonec se román převrací v jakousi temnou sci-fi, kdy lidé na Islandu mutují (vlastně asi spíše zmutují), můžeme si číst dlouhé seznamy zemřelých a jejich úmrtních dat, a už se všechno šine ke konci. V epilogu autor mluví o svém díle jako o „biomase fikce“ a nechává lidstvo zahubit pomocí superinteligence…
Reflektuje Jiří Zizler
Ztratit radikalitu utopie by ale dle mého názoru byla škoda, i za cenu toho, že je tudíž potřeba přijmout její paradoxní a problematickou povahu. Výše naznačené obtíže spojené s pojmem utopie mě vedou k přesvědčení, že zdaleka nejlépe vysvětlitelná a nejvíce prospěšná i z hlediska společenské kritiky a emancipace je utopie chápaná v estetickém kontextu.
Slovo
|
|
|
|
|
|
