Milé čtenářky, milí čtenáři,

už Hérakleitos věděl, o taoistech ani nemluvě, že protikladné tendence spolu sice soupeří, podstatou jejich sváru však není konflikt, nýbrž jednota protikladů. A nejde jen o filosofii, pochopení řečeného má důležité konsekvence pro náš život.

Měl jsem to osudové štěstí prožít poslední dekádu husákovské normalizace v prostředí opozice. Mám na ty časy přirozeně mnoho nejrůznějších vzpomínek, málokteré jsou však zpětně tak působivé jako ty, jež ilustrují známou skutečnost, že v disentu se lidé vzájemně ctili bez ohledu na svá politická přesvědčení. Jako když mi jistý známý chartista (reformní komunista) s jemným a chápavým úsměvem na tváři sděloval o jiném, neméně známém chartistovi (konzervativním katolíkovi), že chová sympatie ke generálu Pinochetovi. Přestože byl Pinochet pro Jaroslava Šabatu postavou veskrze odpudivou a naprosto neakceptovatelnou, ani v nejmenším mu to nebránilo, aby si Václava Bendy vážil a měl ho rád.

Vzpomínám na to s dojetím a smutkem. Umíte si něco podobného představit dneska? V době bublin, které se vzájemně nenávidí? A míním tím všechny sociální bubliny, i tu svou liberální. Míra verbální agresivity ve veřejném prostoru, a zejména na sociálních sítích dosáhla šokujícího stupně. Kdyby slova zabíjela, jsme už všichni mrtví.

Výše řečené je jedním z důvodů, proč jsem do tohoto čísla, jehož tématem je literatura a politika, pozval Petra Placáka (s. 4–7). Člověka, kterého si – ač na rozdíl od něj nevyhlížím návrat krále – vážím a mám ho rád. I za slova, jež jsou bezděčným potvrzením oné dávné „pinochetovské“ vzpomínky:

Ale chci ještě říct, že v undergroundu, ve kterém jsme vyrůstali, bylo takové nepsané pravidlo: říkej si, co chceš, chovej se, jak chceš, ale neotravuj s tím ostatní. Myslím si, že to má platnost dodneška: nedat si hned vzájemně do držky.

Existují věci, které jsou samozřejmě důležité, ale i ty se dají nahlížet různými způsoby. A vždy by mělo být něco základního, co nás všechny spojuje, i když spolu totálně nesouhlasíme.

Dále vám doporučuji brilantní text Tomáš Koblížka (s. 15) o odpudivých výrocích superstar světové literatury Michela Houellebecqa, okouzlující zamyšlení Stanislava Zajíčka (s. 16–17) o jeho celoživotní zkušenosti s literaturou na pozadí politiky a závažný esej Františka Dryjeho (s. 8–9) o krizi liberální demokracie, z něhož cituji:

V těchto post-politických poměrech, jejichž kontury tu byly velmi zhruba nastíněny, nemůžu než s útrpností konstatovat: vnutí-li se mému tvůrčímu vzepětí obligátní politické téma dnes, zjišťuji s mrazením v zádech, že je doprovází pocit převážně depresivní úzkosti a bezmoci. Výbuchy jakkoli černohumorného imaginativního hněvu již realitě nestačí. Ve všech myslitelných úrovních absurdity řečnící či hekticky postující politici (či jejich marketingové kohorty) přesvědčivěji, než by svedl Heinrich Heine nebo Sacha Baron Cohen, pamfletizují sami sebe a takto zplozený duchovní produkt úspěšně distribuují mezi lidem co vítězství demokracie a zdravého rozumu.

Jedno je jisté. Konec dějin se nekoná, ač jsme si to mnozí tak přáli, a chvíli dokonce věřili, že už nastal.

Přeji vám inspirující čtení!