Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

jako čtení do únorových plískanic vám nabízíme číslo nazvané prostě Polsko. Musím hned na začátku upozornit, že ten název nemá syntetizující ambici, že se tu o literatuře u sousedů nelze poučit nějak soustavně – a dokonce ani ne pod nějakou jednotící myšlenkou, která by zde sebraným textům dala celistvý tvar; vskutku, když jsem o nějaké takové přemýšlel, uvědomil jsem si, jak strašně moc stereotypů a klišé máme právě s Polskem a Poláky spojeno – vlastně mnohem víc než třeba s takovými Němci, které známe dost málo a o kterých jen nemnozí vědí více než to, že mají prachy a dálnice. Co se týče Poláků a Čechů, k oblíbené přehlídce národní mytologie patří: jedni jsou heroičtí bojovníci, druzí subverzivní švejkové. Jedni jsou kultivovaní aristokrati, druzí hrabalovští plebejové. Jedni jsou zbožní až papežštější než papež, kterého mají; druzí jsou nejateističtější národ v Evropě…

Ale tudy cesta nepovede. Není potřeba sahat k žádným generalizacím. Polská literatura má leccos, co ta naše nemá: reportáže, silvickou prózu, vlnu rozhněvaných mladých básnířek (snažně doporučuji titulní rozhovor s Joannou Oparek, který pořídila Lenka Kuhar Daňhelová, na s. 4–6) – a také Olgu Tokarczuk, nositelku Nobelovy ceny. Nad tím, proč polská literatura na rozdíl od té české současnou nobelistku má, se zamýšlí Petr Janyška na s. 17. S lehkým zpožděním se Lucie Zakopalová vrací (na s. 8–9) k trojímu výročí osobností polské literatury Czesława Miłosze, Witolda Gombrowicze a Zbigniewa Herberta a s Janyškovým textem se v přesahu do současnosti skvěle potkává. K tomu jsme vedle dalších textů připojili ukázky z překladů připravovaných k vydání a řadu recenzí na ty nedávno již vydané, z nichž ještě upozorním na rozsáhlou reflexi Roberta Jandy nad překlady poezie Paula Celana na s. 10–11; ten sice jakožto bukovinský Žid nemá s Polskem na první pohled společného vůbec nic, ale ohledáváním možností „psát básně po Osvětimi“ už docela hodně, příkladem budiž Tadeusz Różewicz, jehož citát jste si přečetli na titulní straně – hledání spojnic na rovině středoevropanství nám naopak nedá vůbec žádnou práci. Namísto ideje spíše pestrá, mozaikovitá – a možná i, úplně maličko, silvická – směs.

„Polsko je IN,“ hlásá – kvůli příliš tvůrčí grafice poněkud obtížně čitelný – slogan na reklamě Českých drah propagující nové přímé spojení Prahy s Baltským mořem. Ano, je in, vidíme to všude kolem sebe, v mainstreamových médiích se mluví o Baltu jako o novém Jadranu a o polském hospodářském zázraku, který ztělesňují, jak jinak, samozřejmě dálnice – skutečně, tu českou obsesi dálnicemi by už také někdo měl kriticky zhodnotit, antropologicky a možná i psychiatricky. Z příběhu Polska a železnice, který je většinou spíše smutný, se mi však z hlubin času vybavuje jiný slogan. Na stěnu dřevěné boudy otovické zastávky, kde ještě donedávna končily osobní vlaky, v devadesátkách kdosi napsal křídou: „Trať vedla dál! Obnovte ji! Poláci jsou také lidé!“ Skutečně, vedla dál, původně spojovala skrze rakouské území pruský Friedland s železničním uzlem Mittelsteina a byla vybudována kvůli tomu, aby zásobovala uhlím z noworudských kopalní nenasytné textilky v údolí řeky Stěnavy, ale po druhé světové válce se tu spustila, stejně jako na mnoha dalších místech polsko-československé hranice, lokální železná opona. Naděje na obnovení svitla, když před pár lety vyjely na zrekonstruovanou polskou část trati nákladní vlaky z kamenolomu; k protažení na českou stranu už ale nedošlo pro odpor starostů dotčených obcí na naší straně hranice, kterým by obnova přeshraničního spojení zas až tak nevadila, ale prostě nenávidí vlaky. Všechno zkrátka souvisí se vším.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, obnovující čtení.