S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.

Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.

Pravděpodobně ze mě nikdy nebude druhý Shakespeare nebo Kundera, ale i tak věřím, že slovo má svou sílu. Ať už se s ním setkáme v knize, novinách, reklamním sloganu, nebo heslu. Nesmírně si vážím, že máme v Česku svobodu slova, dar, který není samozřejmý, a domnívám se, že i literární soutěže k ní přispívají, jelikož rozvíjejí naši představivost a nutí nás přemýšlet v souvislostech.

Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?

Napsat knihu byl a stále je mým snem, nicméně je to monumentální kus práce, na kterou je třeba spartánská disciplína, a jejíž výsledek je předem nejasný. Po absolutoriu scenáristiky na FAMU se snažím být zapojený do filmového průmyslu (hit me up), což je samo o sobě náročné.

Na konci bylo jedno jestli spí
Byl tak hluboko
Já zas daleko

To poslední vynoření
jediného oka až ode dna
dvakrát zářivějšího
protože plného smrti
obloha v hlubinách
bylo jak volání sirény
do Nespánku

Irský debutant Noel O’Regan předkládá čtenáři román tiché osobní tragédie, která se mlčky rozpíná nad drobnými osobními tragédiemi jiných. Přitažlivost pádu zobrazuje člověka v nenápadné, přesto nadmíru exponované situaci, a ptá se po důvodech a dopadech této extrémní situace. To vše navíc autor doprovází střízlivým zachycením rázovité krásy irského venkova.

Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.

Není pochyb o tom, že recenzovaný soubor Jordanky Belevy je cenným počinem nakladatelství Runa a Jana Macheje, jehož překlad je stejně jako v případě děl španělské literatury kultivovaný. Výsledný dojem však místy oslabují samotné rysy autorčiny poetiky, jak se ve výboru projevují. Několik textů působí poněkud překombinovaně v množství závažných témat, jež chtějí na omezené ploše zachytit.

Jedeme v autě.
Já řídím a ty sedíš vedle mě.
Něco ti vysvětluju a ty trpělivě posloucháš, mlčíš.
Kam jedeme?
Pak říkám něco pěkného.
Nevím přesně, co říkám,
ale je to něco, co si představuju, že v tuhle chvíli řeknu,
abych ti dokázal, kdo vlastně jsem.

Měly by přijít další soubory básní pro tuhle věkovou kategorii. Citlivé výběry kousků, které osloví a zachutnají těm, na koho jsou cíleny. Pohledné obláčky poetické krásy i řezavých apelů, oděných do výtvarné práce rodících se umělců. To chceme!

Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.

V tomhle směru leží velká zodpovědnost na majiteli Agrofertu. Z čistě egoistických důvodů vypouští z lahve džina, kterého bude jednou těžké zatlačit zpátky. Velkou zodpovědnost mají ale i odcházející strany. To, že těsně prohrály volby, je nezbavuje zodpovědnosti za stát. Měly to po volbách hrát jinak, tak, aby se k moci nedostal extrém. Protože za pár let by se ten okraj taky mohl stát těžištěm české politiky.