 |
|
Nové číslo Tvaru
14/2025
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
s koncem srpna skončilo období letních prázdnin – a do dalšího pololetí vstoupila i Putinova agrese na Ukrajině, která probíhá už neuvěřitelných tři a půl roku. Je bez debat, že napadená Ukrajina si zaslouží veškerou možnou pomoc a podporu. Avšak právě proto má smysl dát prostor i nezávislé, opoziční, protirežimní kultuře ruské. Kultuře, jejíž představitelé žijí dnes buď v emigraci, nebo – začasté – ve vězení, protože současně s vojenskou invazí Putinův režim stupňuje i tlak na domácí scéně. Příkladů vám nabízíme v tomto čísle dost a dost.
Ze všech aspektů čtení této literatury je pro mě osobně nejsilnější a také nejobjevnější téma jazyka. Bylo krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, kdy jsem poprvé na jednom literárním festivalu v Nizozemsku slyšel mluvit Sašu Filipenka o tom, proč nepíše ve své mateřštině, bělorusky, ale rusky – striktně vzato v jazyce agresora. Filipenko na dotaz odpověděl, že ruština přece nepatří Vladimiru Putinovi, a koneckonců nepatří ani Rusům; je to sdílený komunikační prostředek postsovětského prostoru a zbavit se ho by vlastně znamenalo ho agresorovi darovat. Celá věc má však samozřejmě řadu dalších fazet; k přečtení doporučuji skvělý text teoretičky a kurátorky vizuálního umění Anastasii Spirenkovy na s. 8 (a ukázku z překladu nového románu Saši Filipenka Slon na s. 18 samozřejmě také).
Je to právě jazyk, který umožňuje nahlédnout propast rozevřenou mezi imperiálními mýty a kritickou, subverzivní reflexí. Jsem přesvědčen, že texty publikované v tomto čísle nabízejí možnost objevovat různé polohy jazyka – poezie, kritiky, ironie a odporu. A také jeho rozměr dokumentární, místy projevovanou schopnost zachycovat vzdor se syrově bezprostřední intenzitou: nezávislá ruskojazyčná literatura dnes funguje jako zápisník reality, kterou režim zakrývá. Poezie psaná ve vězení, ironický až groteskní tón próz z periferie nebo… nebo odkudkoli. Vlastně nejen zachycovat, ale stávat se jeho nástrojem. V tom je jazyk paradoxně nadnárodní: když nechává z různých úhlů a souvislostí nahlédnout univerzální dilemata svobody, viny a odpovědnosti.
I to je další z důvodů, proč věnovat pozornost nezávislé ruské a ruskojazyčné kultuře. Nás se to také týká. Máme důvod být ostražití. Nelze se tvářit, že válka na Ukrajině neexistuje, ale je třeba odmítnout představu, že literatura se nějakým způsobem nachází v agresorových službách, jak o tom mluvil Filipenko v případě jazyka. Kritické čtení je etické čtení. „Pomalu a pozorně,“ říká Maxim Osipov v titulním rozhovoru (s. 4–5). Odmítat číst na základě nějakého apriorismu by bylo nejen primitivní, ale také neprozíravé. Stejně jako ruština nepatří Vladimiru Putinovi, texty a jazyk nepatří a nemají patřit propagandě; té jedovaté, rovněž ruské, se u nás bohužel daří až dost.
Bez oslího můstku přejdu ještě k jedné věci. Letní pauza bohužel přerušila diskusi o udržitelnosti životních podmínek spisovatelů v českých zemích, kterou odstartoval text Doroty Ambrožové „Máš na to? A nemyslím tím talent“ (Tvar 11/2025) a rozvinuly polemické reakce na něj. Vězte tedy, že jsme tuto záležitost nenechali usnout a že se k ní hned v dalším čísle vrátíme, jakož i nadále také v jiných formátech než jen v tom tištěném, které pro vás nyní na druhé pololetí připravujeme. Stále věřím, a jistě mohu mluvit i za všechny v redakci, že lze přispět k tomu, aby literatura byla méně závislá na štěstí, postavení, neviditelné infrastruktuře „ženské“ péče, autorově schopnosti vytvářet „brand“ či ochotě vyhořet – a více na důvěře, že má ve společnosti své místo.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, odtávající čtení.
|
Rozhovor s Maximem Osipovem
Nikdy nebudu moct psát v jiném jazyce. Ačkoliv mluvím dobře anglicky, moje angličtina je pořád desetkrát horší než ruština, byl bych omezen jak lexikálně, tak ve volbě dalších jazykových prostředků. Když mluvím se svým překladatelem do angličtiny, někdy ho upozorním na něco, co se mi nezdá, a on to nakonec vyřeší úplně jinak, než mu radím, protože zkrátka existují detaily, které nevidím.
Ptá se Jana Kitzlerová
Maxim Osipov – Kámen, nůžky, papír a jiné povídky
Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.
Reflektuje Jan M. Heller
O lingvistických strategiích politicky angažovaného výtvarného umění po únoru 2022, ať už performativního umění, street artu, či jiných forem, které je již od dob moskevského konceptualismu silně jazykově a textově orientované, píše v textu „Rekalibrování ruštiny“ Anastasiia Spirenkova.
Esej
Maxim Osipov – Kámen, nůžky, papír a jiné povídky
Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.
Reflektuje Jana Kitzlerová
Igor Jakovlevič Pomerancev
Řekl jsem, že jsem přivezl ruské dezertéry, kteří nechtějí bojovat proti Ukrajině. Dohodli jsme se na ceně a on stanovil datum vyplutí.
Próza
Mnozí umělci současného Ruska se stále snaží používat svůj rodný jazyk při tvorbě, která reflektuje témata násilí (státního i domácího), tolerance, otevřenosti, queer témat a mnoha dalších. Témata, která byla ze strany úřadů potlačena a zakázána, existují nejen ve výtvarných dílech, ale i v práci překladatelů, kteří seznamují rusky mluvící čtenáře s novou evropskou vědeckou a uměleckou literaturou.
Esej
Ilja Budrajtskis
Po začátku války na Ukrajině, kdy se režim změnil v otevřenou represivní diktaturu, dostala i média novou možnost participovat na tomto organizovaném násilí jak v sousední zemi, tak i v té své. Pro mediální motor, stejně jako pro Kreml, se válka stala jedinou možností, jediným modem, ve kterém může existovat. Skutečný, bezpodmínečný konec války je možný, jen pokud bude skoncováno s tímto režimem, který se také stane koncem totalitární moci medií nad společností.
Slovo
Sergej Aleksejevič Šestakov, Jegor Olegovič Štovba, Arťom Jurjevič Kamardin
mluvit mluvit
na kopci stojí dům
z komína stoupá dým
kam stoupá ten dým
to zůstane tajemstvím
možná do nocí a dní
kdy jsme v domě spolu sami
ty jsou zatím jenom dým
tak o tom ani nemukni
Poezie
Alexandr Solženicyn – Pruské noci
V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.
Reflektuje Vladimír Novotný
Jevgenija (Žeňa) Berkovičová
Próza
Vladimir Nabokov – Smích ve tmě
Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.
Reflektuje Pavel Horký
Jevgenija (Žeňa) Berkovičová
A tady se podstata věci nezmění,
to ví každé malé dítě, ať je číkoliv.
Jako občané máme nárok na řádné sezení,
ještě je příliš brzy na katy.
Poezie
H. Lenoir – Felikracie
Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou?
Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová
Změny v myšlení se netýkají jen institucí a politiků, část řešení je i v malých měřítkách. V zahrádce jedné kavárny na jihu Francie naměřili v poledne pod klasickým slunečníkem 56 stupňů, zatímco pod rostlinným loubím jen 29. A řešení bylo nasnadě.
Slovo
|
|
|
|
|
|
