Nové číslo Tvaru

17/2023

Milé čtenářstvo,

když jsem v létě trávil s přáteli slastné volné dny v magické zeleni Trojánek, jednoho odpoledne jsem se vrátil z louky a na vratkých schodech verandy se dozvěděl, že zemřel Václav Kahuda. Byl to šok, projel mnou energetický blesk a chvíli jsem tomu nechtěl věřit. Představoval jsem si, že je to Kahudův žert. Že se někde v dálce směje, jak se kulovou rychlostí šíří ta poplašná zpráva na sítích. Ale byla to pravda. A onoho dne byla bouřka. Petr Kratochvíl, což bylo spisovatelovo vlastní jméno, se ten den skutečně odebral do oněch světů, kam naše oko nedohlédne a ruka nedosáhne. Utěšoval jsem se v tom šoku, že jestli se někdo v bardech – kde se půda snově chvěje a tvary a jevy se stále proměňují – nezalekne, bude to právě Kahuda.

Václav Kahuda byl s Tvarem spřízněný už od dob Lubora Kasala a Boženy Správcové a věrnost mu zachoval i v době, kdy jsem se stal šéfredaktorem já. Byl mnoho let členem výboru našeho obtýdeníku, publikoval u nás a byl naším přítelem. Nějakou dobu jsme spolupracovali i v Asociaci spisovatelů, jejímž byl po nějaký čas předsedou. Jakkoli se naše cesty prolínaly i na osobnějších územích, naše setkání byla spíše letmá, ale vždycky hřejivá, intenzivní a inspirativní. Tento bájný vypravěč mě tolikrát vtáhl do labyrintu svých šťavnatých a lucidních historek, v nichž svět sám sebe překvapoval spoji nevídanými. Jako by byl jakýmsi vlídným mytickým pavoukem, který splétá příběhy a vize, slova a myšlenky do jedné sítě života. Jak já ta letmá setkání miloval.

Tento Tvar věnujeme Kahudovi, protože tahle živá řeč se vlévala do jeho díla a v něm dál bobtnala a bujela a plodila místa básnicky závratná. Nemohu říct, že by mě všechny Kahudovy objevy a spoje uchvátily stejně. Někdy bylo těch konspiračních vláken až moc, ale vždycky se pak ukázalo, že základní příze je světelná a emanuje z kosmického světla. V těch spojích bylo jistě i hodně bolesti, a možná pro tohoto básníka slova i života bylo žití vezdejší čím dál obtížnější. Kdo ví, co všechno si naše duše volí a o čem rozhodují sudičky.

Oslovuje mě, jak o Kahudově díle píše ve svém eseji „Vášeň stylu“ Jakub Šofar: „Obsah i formu měl vyrovnané, remis. Především to druhé české literatuře chybí, jako kdyby sídlištní funkcionalismus napadl i moderní české písemnictví. A také vulgární minimalismus, aby to lid učetl. Aby se v tom vyznal. Aby pochopil, o čem je řeč. (Jenže, všichni nemusí číst, dokonce nemusí umět číst, to není povinnost!) Strach z více slov, strach z adjektiv a příslovcí. Kahuda místo toho pošťuchoval každé slovo, pokoušel ho, trápil, spojoval nespojitelné a dokazoval, že čeština ještě nevydala definitivní počet. To vše při zachování sevřeného tvaru, bez experimentu. Slova se mu nevylila jak obrazy z rámu. To je teď taková nová disciplína: chceme zrušit rámy, chceme se dívat na obraz, ale zároveň být jeho součástí. To se nemůže povést… Marně se nevyučil štukatérem, dodává slovu více prostoru, plastičnost. Ale těžko by o něm nějaký literární Adolf Loos mohl říct, že je ornamentářem (‚Ornament je zločin‘). Právě díky slovům, kterých se nebojí, objevují se v jeho příbězích ty zprofanované perličky na dně.“

Přeji vám živé čtení!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 

Poetika nás nespojovala, já dlouho mydlil jenom nějaké verše, kdežto Václav Kahuda začínal s prózou – vydával si takové na psacím stroji psané sešitky, které doprovázel obrazy dívek ze zdravovědy, snímky různých vrozených chorob, sem tam obrázek rozcuchaného Schopenhauera a podobně.

 

Ptá se Vojtěch Němec

 
 
 

Muž z Přerova si mne a Mexičanku zamiloval a ještě na peroně v Olomouci bušil na okno našeho kupé a volal: „Ať žije Mexiko!“

 

Poezie

 
 
Vášeň stylu
 
Jakub Šofar
 

Když jsem dostal nabídku pokusit se nějak o Kahudu, celkem bezelstně jsem na to kývl, protože mně přišlo vlastně zajímavé psát o někom, koho jsem znal, jehož poslední knihy se mi obsahem vůbec nelíbí, a přesto je to moje literární hvězda. A také mě zajímá teze, že dobrá literatura je střídmá grafomanie. Je to tak?

 

Esej

 
 
Hraniční vodopád slov, ponorná řeka, báseň bez bázně, opus magnum, politika nechutných vnitřností
 
Anketa s Ivanem Wernischem, Darinou Alster, Martinem Reinerem, Michalem Šandou, Radimem Kopáčem, Sabrinou Karasovou, Ondřejem Lipárem, Jitkou Bret Srbovou, Michalem Škrabalem, Ivanou Myškovou, Janem Nejedlým, Josefem Strakou, Dorou Kaprálovou, Patrikem Linhartem a Wandou Heinrichovou
 

Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.

 

Ptá se Milan Ohnisko

 
 
Síť života
 
Darina Alster
 

Došli jsme spolu k řece času
Trsy vědomí se v ní rozpouštějí
Meandry prostoru
Ostrůvky napadrť
Díváme se do propasti
Její bezednost je protkána tenkými zlatými nitkami
Když do ní padám, tak mě ty nitky chrání
Padám pomaleji
Snáším se jako list

 

Poezie

 
 
 
Roger Gilbert-Lecomte, Robert Janda
 

Zavírá oči
A je tu konec světa
Otvírá oči
A je tu jiný svět

 

Poezie

 
 
Proč jsme tak naštvané? Feministický molotov roku
 
Šárka HomfrayProč jsme tak naštvané?
 

Šárka Homfray v knize apeluje na to, že musíme být aktéry*aktérkami společenských změn. S grácií vyvrací mýty a předsudky a nastiňuje řadu feministických témat.

 

Reflektuje Marie Koval

 
 
 

prýští ze mne šťávy že bych zachránila Mrtvé moře
jenže nezachrání
jen tvrdne v kalhotkách
a lepí paty k botám
ještě před chvílí jsme byli rajské ovoce
teď jsem jen odkrojek se zplihlými vlasy

 

Poezie

 
 
 
Stanislav Biler
 

Svět možná není tak tvrdý a brutální sám o sobě, to ho jen tvrdost a brutalita formují ke svému obrazu.

 

Slovo