Milé čtenářstvo Tvaru,

patnácté číslo je věnováno Ostravě literární. Ach, ta Ostrava, to je tajemné místo! Dosud si vybavuji okamžik, když jsem před mnoha lety přijel jednoho rána do Ostravy a zakusil nečekaný vjem. Přístavní atmosféru. Nešlo mi to do hlavy, ale současně jsem se toho dojmu nemohl zbavit. Ale protože jsem do svých sedmi let vyrůstal u moře, mám na to čuch. Něco slaného a živě otevřeného prosakovalo tímto rozlehlým a ovzduším spíše industriálním městem. Cosi zvláštně pohyblivého, romantického i drsného současně. O svůj vjem jsem se později podělil s Ivanem Motýlem v rozhovoru pro Ostravan. Ivanovi to k mému příjemnému údivu nepřišlo zvláštní, ale radostně mě poučil, že Ostravu od Baltu dělí pouhých 550 km cesty – a to cesty rovné skoro jako stůl. A dodal, že ze dna uhelných šachet vydechuje stále třetihorní moře. A konečně že do přístavu Ostravy přicházeli „námořníci“ – tj. dělníci – odevšad. Rád na to krásné objasnění ostravského genia loci vzpomínám a mám radost, že jeho autor je v našem čísle zastoupen esejem, který Ostravu literární působivě evokuje.

Už jen při letmém pohledu na toto číslo je patrné, jak silná ostravská literární scéna je. Na titulní straně se skví úryvek z básně v próze „Doma“, jejímž autorem je Petr Hruška, který je pro mnohé synonymem tohoto magického města a jeho esence. Ale tímto bardem – ostatně jeho poslední sbírka také prozrazuje námořnickou psýchu – se ostravská scéna zdaleka nevyčerpává. Rozhovor čísla nám poskytl básník Roman Polách, v němž se snoubí (tak jako i v Hruškovi) básník a literární vědec. V české poezii, alespoň dříve, panovala jistá nedůvěra k teoretickému myšlení týkajícímu se poezie, ale Poláchovo bystré a jiskřivé vědomí ukazuje, jak moc tento typ poznání potřebujeme. A jak nemusí mít nijak destruktivní vliv na samotné cítění poezie – na ono jemné a nevyslovitelné chvění v básni samé. Polách se na začátku své akademické dráhy věnoval také tématu angažovanosti, a mně vždycky přišlo, že sociální citlivost patří k ostravským autorům tak nějak přirozeně, mísí se s lyrickým vnímáním a plodí specifickou poetiku.

V našem čísle jsme se pokusili zachytit i Ostravu mladou a nejmladší. Tu představil ve svém eseji právě Roman, verši je pak zastoupena ve jménech dvou výrazných mladých básnířek: Nely Bártové a Kristýny Svidroňové. Jsem ale nesmírně rád, že svými texty, ať již básnickými, či publicistickými, přispěli do čísla také autoři z generace starší – Petr Motýl a Jiří Macháček.

Z neostravské části čísla vřele doporučuji vaší pozornosti recenze a reflexe nejnovější sbírky Ladislava Zedníka, jedné z nejvýraznějších osobností mé básnické generace. Věnujeme se jí v rubrice Dvakrát i kaleidoskopicky v rubrice Horké párky. A konečně přinášíme také ukázku z nejnovějšího románu polské nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczukové Empusion.

Přeji vám živé čtení!