Milé čtenářstvo Tvaru,

v předchozím editorialu jsem oznámil svůj odchod, který se odehraje na konci tohoto roku. A sotva uběhly dva týdny, je tu další odcházení: tentokrát se rozhodla ukončit své angažmá v Ravtu jedna z jeho editorek Olga Stehlíková. Od září tak bude editorkou Ravtu už jen Jitka Bret Srbová. Připomeňme si, že Ravt vznikl v roce 2016 a koncipovali jsme ho jako elektronický magazín, jehož obsah měl být zcela unikátní a do jisté míry přizpůsobený prostředí internetu. Jeho koncepce a editorské práce se ujala právě Olga Stehlíková, která jej až do roku 2020 vedla sama. Za těch osm let se koncepce i periodicita Ravtu změnila, ale jeho svěží a inspirativní ráz stále zůstává. Vzpomínám si, že jsme si už v prvních měsících Ravtu v redakci Tvaru občas říkali, aby nás Ravt obsahově nezastínil… Za Olgou zůstává skvělá práce. A tak jí chci jménem redakce za její nasazení poděkovat. Jsem jí hluboce vděčný, že vytrvala i přes počáteční nepřízeň komise Ministerstva kultury, kvůli které jsme v prvních dvou letech mohli vytvořit jen omezený počet čísel. Naštěstí jsme později pro Ravt získali stabilní podporu Státního fondu, která trvá až do současné chvíle. Co bude s Ravtem v příštím roce, o tom samozřejmě rozhodne můj nástupce či nástupkyně, ale myslím, že by byla veliká škoda jej zrušit. Získal si jméno a stálý okruh čtenářů.

Ve dvanáctém čísle naleznete rozhovor s básníkem Vojtěchem Vackem, kterého spolu s Annou Sedlmajerovou považuji za nejzajímavějšího básníka nejmladší básnické generace. Asi to není náhoda, že mě z této generace oslovují právě tito autoři, protože jejich poezie je plná otevřené a syté imaginace a pozoruhodné práce s jazykem. To je mi – na rozdíl od dnes tak módního civilismu a novo-undergroundu – veskrze sympatické a niterně blízké. Podstatná část rozhovoru, který spolu se Simonou Rackovou připravila Eliška Sladovníková, jež u nás byla na stáži, krouží kolem tématu básnických čtení. A skutečně, jestli lze za něco nejmladší básnickou generaci pochválit, tak je to právě její schopnost kvalitně prezentovat svoji poezii na veřejnosti. Sám patřím k básnické generaci, která se vědomě snažila o zkvalitnění autorských čtení. Poezie je s veřejnou prezentací spojena od dávnověku. Jak říkal Ezra Pound, poezii, která je hudbou slov, je třeba především naslouchat a až potom si ji potichu číst.

Z dvanáctého čísla bych ještě rád vaší pozornosti doporučil ukázku z připravovaných esejů jednoho z největších géniů moderního romanopisectví Roberta Musila, dále ukázku z nové knihy Josefa Pánka a konečně rubriku Nad knihou, v níž Magdaléna Šipka pojednává o nejnovějším díle amerického eko-filosofa Charlese Eisensteina, které se věnuje tématu ekonomiky darů. Kniha ukazuje, že radikální revize dosavadního, kapitálem ovládaného světa nemusí přicházet jen z marxistických pozic, ale že systémová kritika a nová vize krásnějšího a spravedlivějšího světa se může opírat o humanistickou spiritualitu v souzvuku s ekologií.

Přeji vám živé čtení.