Nové číslo Tvaru

21/2020

Milí čtenáři Tvaru,

poslední letošní číslo má slavnostní ráz. Věnujeme ho osobnosti velkého českého básníka, esejisty, překladatele a prozaika Petra Krále, který zemřel před půl rokem, na začátku června… Procházím se naším královským korpusem – za jehož celek vděčíme vdově po Petru Královi Wandě Heinrichové, Jakubu Řehákovi a našemu kolegovi Milanu Ohniskovi – a cítím zvláštní směsici lehkosti a tíže, okouzlení i žalu. Ze všech stránek, ať už je napsal Petr sám, nebo byly napsány o něm či pro něj, dýchá jeho neskutečná láska k poezii, jeho závratný básnický cit, až to člověka nadnáší a chtěl by se rozletět kamsi k jižnímu pólu, tmavě zelenou linkou to vzít rovnou dolů k protinožcům.

Petr byl orfická bytost, pod každou lopatkou mu rostlo jedno křídlo. Jedno mělo barvu svítání a druhé popelavého předměstí. Jeho poezie se zrodila z vidoucích slin moderní epochy a smysl pro okouzlení si udržela i v naší velmi pozdní, unavené době. Byl mistrem zázračné obyčejnosti, pěším metafyzikem, jedním z kouzelníků, u nějž slovo a život tvořily souzvuk. Především jsem vždy obdivoval jeho svěží zrak. Tu až dětsky podmanivou schopnost nechat se světem udivovat i tehdy, kdy se mu svět už moc nepozdával. Když jsem ho před smrtí navštívil, pronesl větu, kterou si budu pamatovat do konce života. Wanda nahlas uvažovala, zda má Petra z nemocnice vzít domů (což se posléze stalo). A do toho Petr svým nezaměnitelným hlasem pronesl: „No, je to nová situace.“ I tváří v tvář odchodu se na skutečnost díval nově! I umírání pro něj bylo novou situací… Později jsem si v této souvislosti vzpomněl na stěžejní pojem zenového mistra Sunrjua Suzukiho: zenová mysl začátečníka.

Petr byl básník-kouzelník, uměl ale také zajet na hlubinu a ponořit se do ní. Když jsem se v roce 2018 vrátil z Lisabonu, poslal mi svoji starší báseň „Hlasy“, která se odehrává právě v portugalské metropoli. Odcituji z ní pár veršů, které mě uchvátily: „zmlklý šum města hloubí dál ticho paměti, žvatlání pokojských už / věští něčí osud a tajnou smršť na setmělé scéně / zavřeného divadla v sousedství, / masa žehličky si v neúčastných rukou holek vzpomíná sama / na zvlněný kov hlubin.“ Tehdy jsem mu napsal, že obzvláště ten „zvlněný kov hlubin“ je božský. A on mi se spontánní, sobě vlastní radostí odpověděl: „Milý Adame, dostal jsi mě! Ten kov hlubin jsem vždycky měl za důležitý a přitom jsem si myslel, že ho nikdo jiný neocení. No, a Tys báseň přečetl a hned ses strefil do černého – tedy spíš do šedivé, erbovní barvy našeho města. Těžko Ti to kdy zapomenu!“ A já zase, Petře, nikdy nezapomenu na tebe. Na to, jak jsi poezii ztělesnil: že jsi ji vydechoval a že jsi u toho byl svrchovaně lidský. Pořád mi chybíš!

*

Po videu s básní Stanislava Dvorského jsme pro vás náhradou za neuskutečněný večer věnovaný vesmíru připravili další básnický klip, tentokrát s básněmi slovenské básnířky Márie Ferenčuhové. Na našem youtubovém kanálu bude mít premiéru na Silvestra.

Přeji vám občerstvující svátky a především o něco schůdnější rok 2021!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
„Tanec je pro vás víc než rovná cesta,“ řekl mi tehdy
 
Anketa s Martinem Stöhrem, Zuzanou Karlovou, Radimem Kopáčem, Petrem Motýlem, Věrou Koubovou, Robertem Fajkusem, Antoniem Parentem, Donatella Giancasperem, Zbigniewem Machejem, Petrem Adámkem, Janem Gabrielem, Petrem Hruškou, Danielou Langer, Janem Gogolou ml., Jiřím Kloboukem, Romanem Erbenem, Michalem Šandou, Sylvií Richterovou, Františkem Dryjem, Maxem Ščurem, Michalem Ajvazem, Milanem Ohniskem, Wandou Heinrichovou, Jaromírem Zelenkou, Vendulou Bednářovou, Milanem Klepikovem, Janem Rubešem, Josefem Hrdličkou, Pavlem Kostiukem, Vlastou Voskovcovou, Marinou Vanci-Perahim, Robertem Kanóczem, Pavlem Řehoříkem, Ivanem Štrpkou, Jakubem Řehákem, Jaromírem Typltem, Janou Bokovou, Jaromírem Zeminou a Patrikem Linhartem
 

Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)

 

Ptá se Milan Ohnisko

 
 
 

Vymrštit slova proti nesmyslnosti života, rozžhavit je na nejvyšší míru, neodmítnout předem sebepodivnější obraz, je heroický čin.

 

Esej

 
 
 
Antonin Artaud, Robert Desnos, Paul Eluard, Roger Gilbert-Lecomte, Raymond Queneau, André Breton, Jack Kerouac, Osip Mandelštam, George Oppen, César Vallejo
 

Ležením temné ulice se poženu
Za snítkou střemchy v černé pérované drožce,
Za čepcem sněhu, šumem věčných mlýnů.
(O. Mandelštam)

 

Poezie

 
 
 

Někdo si pak vyjde s cigaretou na balkon
a dostane do spánku jedinou kulku vypálenou ten den
v Evropě na výzvu ostře svítící Severky
„Jak to? Proč?“ ptají se neklidně
„Prostě osud, osud!“
odpovídají
ne titíž, jistěže

 

Poezie

 
 
 

Tradiční protiklad vize a intimity – nebo též zázračnosti a banality, o nichž Král uvažuje týmž dechem – zde mizí ve sdílené situaci, jejímž možným jménem je průzračnost.

 

Esej

 
 
 

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

 

Dokumenty

 
 
 

Hledání zdrojů v tradičních kosmických silách, s vědomím pozdně kapitalistické letargie, by se dalo provizorně nazvat konceptuálním romantismem.

 

Reflektuje Ondřej Macl

 
 
 
Tereza Matějčková
 

Zánik světa je lepším výrazem pro to, čeho jsme svědky, než omílané heslo „rozdělená společnost“. Přišli jsme o společný svět, v němž nám jde o porozumění.

 

Slovo