|
Nové číslo Tvaru
19/2020
Vážení a milí čtenáři,
v tomto čísle vyhlašujeme nový ročník soutěže Tvárnice, ač ještě stále nedozněly ohlasy na ročník předchozí, viz dopis šéfredaktorky Revolver Revue Terezie Pokorné (s. 6), která krom jiného soudí: „Mám za to, že kdyby redakce Tvaru a její šéfredaktor nejdříve mysleli [sic] – z postranních úmyslů je podezřívat nechci [sic] – a teprve poté psali a tiskli [sic], tak by nejen nezveřejňovali nepodložená obvinění, ale do své omluvy by museli [sic] zahrnout rovněž…“ Příjemná dikce, což?
Dopis jsme selbstverständlich (po)slušně otiskli – byť s palčivou nejistotou, zda tento kon bude než jen dalším žalostným dokladem absence našeho myšlení. Neb čeho se nadíti od dutých hlav… Ještěže aspoň naši přátelé v Revolver Revue mají své myslírny dokonale v cajku a nikdy nic špatně nenapsali, protože všecko hnedka vědí nejlíp. Hostilními emocemi úzkostně šetří, arogance je jim cizí jak žouželi lakýrky, a reagujíce vždy noblesně a vyváženě, mohou ze svého bubínkového empajru mentorovat vůkolní blbečky.
*
Jednou jsme s Ivanem došli pěšky z Varů až do Prahy. Z nouze. Původně jsme doufali v autostop, ale nikdo nám nezastavil. Měli jsme pak takový hlad, že jsme se v prázdném bytě u Wernischů přiotrávili pokojovou lipkou, jejíž listy jsme si nakrájeli do vody.
Takto vzpomínal skromný velikán, básník Zeno Kaprál, na pověstnou, okolnostmi vynucenou pouť se svým nejen generačním souputníkem. Tehdy to byli ovšem mladíčci…
Na začátku tohoto tisíciletí jsem měl milou příležitost několikrát pana Kaprála navštívit v jeho „úřadovně“ Obce moravskoslezských spisovatelů – pracoval jsem tehdy jako redaktor v nakladatelství Petrov, které sídlilo v témže brněnském domě. Vzpomínky na tyto návštěvy mi nečekaně oživil Martin Reiner ve svém nekrologu na s. 8.
Zeno Kaprál v oné instituci, kde panoval hluboký klid a mír, „zaměstnával“ (formálně snad jako „uklízeče“?) jiného a rovněž navýsost pozoruhodného brněnského básníka – Leoše Bacona Slaninu. Ty dva spojovala vášeň pro dýmku a hru v šach A také je pojilo – umění mlčet. Jako by se pod pláštíkem instituce, už tehdy nepříliš významné, skrýval moravskoslezský zenový chrám… Jako by v tom tichu, provoněném vůní kafe, bylo k nebi blíž…
Hluboce mě taky dojala vzpomínka Martina Stöhra na webu H7O. I on mi, podobně jako Martin Reiner, rozezvučel v srdci cosi, co jsem kdysi zažil a dávno zapomněl.
Nejvíc se mi na něm líbilo, jak z balkonu své kanceláře, jako kdesi z nebe, na dlouhé šňůře, na lanku božím, v takovém černém váčku, spouštěl klíče návštěvám. Jako jasnou a dobrou zprávu. Úplně beze slov.
Tak, už beze slov…
Rozhovor s Jiřím Hájíčkem
Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.
Ptá se Simona Martínková-Racková
Často se stává, připomenul jsem, že únosci rodiče vydírají tím, že dlouho nedají o sobě vědět.
Próza
Alžběta Luňáčková – Pravý úhel
Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.
Reflektuje Vít Ondrák
Jakub Racek
Vrásčitě napjaté listy vyschlého avokáda,
jako by předpověděly zbloudění syžetů
na jejich nonstop pouti.
Burácivý hlas: „Eloi! Eloi!“
třese prostorem, že se ti vyvrkly kotníky
a při pádu jsi jazykem olíznul asfalt.
Poezie
Alžběta Luňáčková – Pravý úhel
Nejistota, s níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k druhému.
Reflektuje Jan M. Heller
Alžběta Luňáčková
A tak se musí deprese vymývat v alkoholu podobně jako fotografie v lázni a rozkolísaná nálada nahrazovat ztlumením, abys mohla další den znovu pochybovat, znovu se ploužit, znovu se probouzet jako fénix z přeplněných popelníků.
Próza
Nekrolog za Zena Kaprála
Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.
Vzpomíná Martin Reiner
Tomasz Jedrowski
Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.
Próza
Rozhovor s Janem Zikmundem
Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.
Ptá se Vojtěch Němec
A jakkoliv neupíráme hodnotu vědeckým objevům, přece jen je jejich poznání zvláště omezeného typu. Že jsou dnešní vědecké pravdy zítřejší omyly, je banalita. Zato Oidipús nezestárl.
Slovo
|
|
|
|
|
|