Nové číslo Tvaru

15/2020

Milí čtenáři Tvaru,

moc by mě zajímalo, jak jednou bude vypadat naše přítomnost coby minulost. Každý náš návrat do minulosti je vždy imaginací. Jak se budeme jevit v kouřovém zrcadle nějakého příštího přítomného okamžiku? Kým budeme a jaký vztah má tato budoucnost k naší přítomnosti? A co budou znamenat naše slova, myšlenky a činy v té divné budoucnosti, o níž nic nevíme? Přemýšlím, jestli mě do těchto úvah nutí ona juráčkovská vlna, kterou v čísle zastupuje rozhovor s Daňou Horákovou, nebo rubrika Úcta ke světlu, v níž si pozorně a velmi přítomně Lukáš Senft prohlíží Juráčkův film Případ pro začínajícího kata… Nebo jsou to snad básně mystifikujícího Jiřího Kratochvila z konce sedmdesátých let? Nebo ukázka ze vzpomínek Františka Janoucha…

Přítomnost prosycená covidovou a klimatickou změnou sestává z nekonečně mnoha přítomností živých organismů, a přece tyto dvě krize ukazují, nakolik je jejich základní přítomnost společná. Ten covid-19! Po meditativně-dramatickém jaru a následném letním výdechu na pokraji oslepující euforie je tu tato nemoc světa zpátky, v podzimních kulisách, tentokrát ovšem přichází do velmi nepřehledného terénu. Zmatek vyvolaný neuchopitelným střídáním pevné kontroly a naprostého rozvolnění rozkolísal naše vědomí současně s faktem, že už mnohdy známe lidi s covidem. Ten přestává být bájnou chorobou za hradbami roušek, ale stává se přítomností. Možná je dobře, že v onom zmatku nejsme schopni být tolik vystrašení, možná je to skutečnější pohled na nemoc, ale je zřejmé, že se cosi vymyká kontrole.

Otiskli jsme v tomto čísle esej, s jehož vyzněním v doslovném smyslu nesouhlasím, ale současně se mi pozdává cesta přemýšlení, kterou tento text nabízí. Otázka, v čem je nemocný náš svět, nemůže být odbyta jen poukazem na pandemii. I zde je třeba celostního pohledu. Nemoci přece obývají živý kontext – naše životy. Pro mne je klíčovým obrazem fakt, že nás hrozba nákazy nutí k izolaci. Říkáme tomu sociální distance, a někteří idealisté ji překřtívají na fyzickou, ale obávám se, že v tomto bodě jsou až příliš platoničtí. Osobně jsem velmi sociální tvor, mám rád lidi, mám hodně přátel, rád se lidí dotýkám, a tak vlastně ve světě, který si drží ze strachu odstup, je pro mě čím dál složitější a obtížnější pobývat. A také chápu, že současně není řešením, abychom se teď všichni vzájemně láskyplně nakazili. Ale použiju-li imaginativní metodu Milana Hanuše, nemůžu v covidu nevidět určitou metaforu dlouhodobého onemocnění našeho světa, vyvěrajícího z přesvědčení, že jsme jaksi izolovaní, vzájemně oddělení. Už dlouho rozbíjíme jádro, rozdělujeme druhy, žijeme v třídní společnosti, máme atomizované rodiny, vyznáváme osobní úspěch, lpíme na svých identitách, přísaháme na kmen – žijeme pro sebe; a živý svět jsme si podrobili natolik, že se stává neobyvatelným. Naše racionalita konečně přiznala s opilým Rozanovem, že „rozum je sám“. A nakonec tato racionalita ústí do podivného fantasmatu složeného z nejvykřičenějších iracionalit. Divná doba.

Ale třeba ne, třeba v onom zrcadle budoucího přítomného okamžiku někdo uvidí z neosvětleného rohu povstávat posla proměny. Chci věřit.

Přeji vám živé čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Domov jsou pro mě především vůně
 
Rozhovor s Daňou Horákovou
 

Zkrátka: Pavel po mně dupal, jen co jsem vystrčila hlavu, Milan zbožňoval můj mozek a vařil pro mně. V jádru se mi nemohlo přihodit nic lepšího než zažít je oba, protože jsem v tom prostoru mezi těmito extrémy mohla, ne, přesněji: musela uvažovat o tom, co je a co znamená emancipace.

 

Ptá se Svatava Antošová

 
 
 
Dagmara Kraus, Maciej Robert, Yveta Shanfeldová, Michal Tallo
 

Napřed se to musí dělat tak,
aby nebylo dítě.

Pak se to musí dělat tak,
aby se dítě nevzbudilo.

 

Poezie

 
 
Hry, mystifikace, Kandaul
 
Jiří Kratochvil
 

Takže z té dávné mystifikace s „básnířkou“ Vierou (kterou jsem v Kandaulovi uvedl jako okouzlující básnířku Svatavu) zůstala už jenom ta povídka a tahle hrstka básniček:

 

Poezie

 
 
 

Zítra má život
ve mně narozeniny
bude mít stupňovitý dort
co vrhá stín
jak schody na hřbitov.

 

Poezie

 
 
 

Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

 

Úcta ke světlu

 
 
 
kol. autorůSto básní: svět staré japonské poezie
 

Navíc se láska v japonském básnictví zrcadlí v koloběhu ročních dob, takže se přírodní a milostné motivy přirozeně proplétají jako těla na lůžku.

 

Reflektuje Adam Borzič

 
 
 

Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

 

Komentář

 
 
 
Karin LednickáŠikmý kostel. Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921
 

Jenže chyba lávky: autorčin klasický vševědoucí vypravěč, jakým psali venkovští realisté, nehodlá čtenáři něco pouze naznačit, nebo dokonce zatajit, ale vodí jej všude za ruku jako slepého.

 

Reflektuje Erik Gilk

 
 
 

Jenže není předmoderní pozitivní vztah k slzám také záhadou? Zatímco si od potu, krve či dokonce výkalů zachováváme distanci, slzy z tohoto odporu vyjímáme.

 

Slovo