Nové číslo Tvaru

14/2020

Milí čtenáři Tvaru,

čtrnácté číslo tepe v rytmu newyorských ulic minulého století. Jeho tématem je legendární básník Frank O’Hara, který s Johnem Ashberym a Kennethem Kochem tvořil tzv. newyorský triumvirát – trojlístek nejvýraznějších autorů inspirativní newyorské básnické školy. O’Hara je považován za jednoho z nejvlivnějších básníků a jeho vliv se přelévá daleko za americké hranice. Jen v sousedním Polsku měli celou o’harovskou školu a v Chorvatsku se zas k jeho odkazu hlásí hned několik výrazných básníků. U nás dosud vyšlo několik jeho básní v úžasné antologii Děti na skleníku v překladu Jaroslava Kořána. Ale chystá se vydání výboru z jeho poezie v překladu Jana Dvořáka, který nám z něj poskytl ukázky. A překlad je to parádní! O’Harovi je v čísle věnován i esej Jen tak se procházet anglisty Zdeňka Polívky. O’Harovu poezii miluju. Už od Dětí na skleníku mě ta vzdušná žíhaná vlna jeho básnění zasáhla, až jsem si některé jeho básně musel přečíst i v originále (jeho sebrané básně mi věnoval Jakub Řehák). Tahle radostná, krystalická, pohyblivá poezie, která sbírá z newyorských ulic všelijaké dobroty i odpadky života, mi učarovala.

V New Yorku začíná i rozhovor čísla, který vedla Simona Racková s Janem Štolbou, jenž v něm několik let žil. Oproti O’Harovi je Štolbovým oblíbencem jiný básník této generace, James Schuyler; i ten by si zasloužil větší pozornost. Rozhovor ale pochopitelně krouží hlavně kolem Štolbova vlastního pozoruhodného díla. Dojalo mě, že nám Jan Štolba poskytl svoji báseň, kterou napsal po smrti svého přítele a „mentora na ostří nože“ Petra Krále.

Ještě upozorním na dva příspěvky. Jedním je Slovo Jana Škroba o environmentální poezii, podstatné už tím, že ho píše básník, který patřil mezi první autory nové přírodní lyriky. Lze je ale také číst coby nepřímou polemiku s obzvlášť nechutným útokem Ondřeje Horáka v Lidových novinách na poslední sbírku Jonáše Zbořila. Coby následovník Ježíše a Buddhy se snažím mít rád všechny cítící bytosti, ale občas mi to u některých figurek té naší literární scenérie jde ztuha. Jistý druh životní frustrace maskovaný agresí mě vysloveně popouzí! No nic, musím víc meditovat.

Konečně bych rád upozornil na básně šestnáctiletého Lukáše Antoše, který přes všechny mladické schválnosti píše zajímavou poezii. Zařadil jsem ho do čísla, protože třeba verše

Jdu po hořkém pomeranči / Po rušné ulici / Oblblý zubatým náporem / Sápající a docela netichý / Nezklidněn lidskými doteky / V mlze hluku / Oblblý kousavým záporem / I zde etikou mých kolegů / Hle přepočítám kroky svoje / A vyhrkávám ze sebe pardon / Pardon dámo s Panamou / Pardon dítě v kočáru / Pardon chlapče s červenou čepicí

mi přijdou nejen povedené, ale cítím v nich jisté spříznění právě s O’Harou. Třeba se Frank znovu vtělil. Anebo taky ne…

Přeji Vám živý začátek podzimu.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Realita je čímsi podezřelá
 
Rozhovor s Janem Štolbou
 

Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.

 

Ptá se Simona Martínková-Racková

 
 
 

Není ovšem na škodu knihu alespoň prolistovat, pokud chcete, stejně jako já, pochopit, odkud vítr vane, když se někdo veřejně staví proti snahám současného feminismu ve stylu: Mně nic nevadí, nikdo mě neznásilnil, já mám peněz a příležitostí dostatek… a zbytek už dořeší příroda, která nám jasně rozdala role.

 

Kritický ohlas

 
 
 

náš život je jako lepší vlajka,
vlající nad restaurantem Conte se srpkem měsíce v pozadí,
brzy bude zas plný tvého převráceného smíchu,
jestli se někdy budeme opravdu štvát,
dám ti malý kousek plátna, abys mi obalil srdce

 

Poezie

 
 
Školní literatura
 
Petr Placák
 

Není ovšem na škodu knihu alespoň prolistovat, pokud chcete, stejně jako já, pochopit, odkud vítr vane, když se někdo veřejně staví proti snahám současného feminismu ve stylu: Mně nic nevadí, nikdo mě neznásilnil, já mám peněz a příležitostí dostatek… a zbytek už dořeší příroda, která nám jasně rozdala role…

 

Próza

 
 
 

Je to právě O’Harův přirozený vtip, ucho pro všednodenní mluvu a brilantní schopnost zkratkovitého popisu, díky kterým jeho poezie povětšinou nepůsobí složitě či akademicky.

 

Esej

 
 
 

Pojmy jako „environmentální poezie“, „angažovaná poezie“, ale například i „milostná poezie“ dávají smysl až ve chvíli, kdy toto dílo někdo jiný čte a na základě čtení interpretuje.

 

Slovo

 
 
 

Žádný text nemá hodnotu sám o sobě, záleží na tom, jaká kritéria na něj přiložíme.

 

Slovo

 
 
Jdu po slané limetě
 
Lukáš Antoš
 

Spílající mužové od rodin
Vzlyky tekoucí po tvářích žen
Černý dým zamořuje bulvár
Mračna jako uhel
rozpíjejí se na nebi
Hustý hluk a křik
Kašel sípání dupání

 

Poezie

 
 
 

Tělo, v němž koluje rudý ďábel, se stává luxusním, leč přiotráveným artiklem.

 

Slovo