|
Nové číslo Tvaru
21/2019
Milí čtenáři Tvaru,
poslední letošní číslo je opět tematické. Připravila je pro nás zcela nezištně překladatelka Anna Tkáčová a představuje současnou španělskou literaturu. Ach, ta Ibérie! Řízením podivných osudových sil byla španělština prvním jazykem, který jsem po narození slyšel. Moje maminka, která ji dobře ovládala, totiž – asi šokem z porodní bolesti – na hodinu zapomněla rodný jazyk a se mnou i s personálem mluvila výhradně španělsky. Škoda, že to netrvalo déle, třeba bych měl pro tuto nádhernou melodickou řeč větší vlohy. Jisté je, že španělská kultura mě vždycky fascinovala. Ta omračující směsice tíhy a lehkosti, smyslných barev a katolické černě, to divoké střídání revolučních a tradicionalistických proudů! A ta literatura! Od moudrého Cervantese přes úchvatnou ornamentální barokní nádheru Góngory, subtilní erotickou mystiku sv. Jana od Kříže a sv. Terezie z Ávily a grotesknost Lopeho de Vegy se táhne červená jiskřivá nit až k modernímu básnictví generace roku 1927, již rozhodně netvořil jen velký a tragický García Lorca, jak ostatně připomíná i překladatel Vít Pokorný, který uvádí dva jiné významné básníky této vybrané společnosti: Diega a Cernudu. Mezi poslední iberské úlovky v mém osobním kánonu patří ještě José Ángel Valente, který navazoval na poezii barokních mystiků a čerpal podněty i z kabaly a súfismu. Pak už se moje znalost španělského písemnictví poněkud vytrácí a tak jsem šťastný, že nyní můžeme našim čtenářům představit rozsáhlé panorama současné španělské literatury. Prózu v čísle zastupují nejvýraznější současní spisovatelé od baskického rodáka Fernanda Aramburua, jehož představuje rozhovor čísla a dvojrecenze na jeho opěvovaný román Vlast vyrovnávající se s teroristickou minulostí regionu, přes takové postavy jako Miguel Delibes, který se ve své novinářské a cestopisné literatuře také věnoval pražskému jaru, česká rodačka Monika Zgustová, jež kromě překládání a šíření české literatury ve Španělsku napsala a vydala několik španělských knih, kterým se dostalo velkého uznání od kritiků i čtenářů, anebo Rosa Monterová, ověnčená řadou prestižních cen. Rozsáhlý prostor věnujeme i novější španělské poezii. Vedle zmíněných klasiků naleznete v třístránkové antologii také verše novější, v překladu našeho milého Petra Zavadila. A abychom si udělali ucelenou představu, napsal pro nás španělský spisovatel Mário Martín Gijón „Panorama současné španělské literatury“, kde nám představuje i nové výzvy, jimž tato literatura čelí, včetně tzv. instagramové poezie.
Protože starý rok odchází, je načase rozloučit se i s některými stálými příspěvky a jejich autory a autorkami. V tomto čísle naleznete poslední „Mauzoleum“ neboli úžasné básně-portréty německého klasika Hanse Magnuse Enzensbergera v překladech Pavla Novotného a Nikoly Mizerové. Velmi stýskat se mi bude také po „Dopisech Virginii“ Mileny Slavické, rád bych ovšem přispěl k tomu, aby tyto mimořádné drobné skvosty vyšly i knižně. A konečně mé poděkování patří též Kamile Ženaté, která pro nás v tomto roce připravovala „Obrazárnu“.
Přeji vám kouzelné a pokojné Vánoce – a do nového roku víru, lásku a naději!
Rozhovor s Fernandem Aramburem
Jako mladý jsem obdivoval slavné hudební skladatele, kteří jeden den složili operu, další den symfonii a následujícího dne sonátu, a přitom je člověk rozpozná a obdivuje všechno, co zkomponovali.
Ptá se Anna Tkáčová
Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.
Studie
Gerardo Diego, Luis Cernuda, Esther Ramónová, Diego Jesús Jiménez, Juan Carlos Mestre, Jaime Gil De Biedma, Claudio Rodríguez, Leopoldo María Panero, Pedro Luis Casanova, Augustín Delgado, Olvido García Valdésová, Guillermo Fernández Rojano, José Ángel Valente
Totožnost není nic jiného než pouhý zvyk, nepotřebný úkon, při kterém lživě prohlásíme před kteroukoliv ze svých podob: to jsem já. Zvyk, v němž domněle nachází existenci nekonečné množství bytostí, které nejsou.
Poezie
Možná právě proto se svět mazal a rozpadával. To bylo příčinou mlhy a šedých mezer. Například dnes odpoledne, když Chladná voda běžela přes humna k areálu předků, se náhle smazal kousíček světa. Stalo se to vpravo na obzoru, na okraji jejího zorného pole. Chladná voda zachytila změnu koutkem oka a zastavila se, aby se podívala. V dáli bylo vidět cár šedivé mlhy, malou záplatu, kašovité nic tam, kde Chladná voda téměř jistě dříve vídala strom. Možná topol. Nebo eukalyptus. Strom patřící ke ztracené vzpomínce. Jak říkala její stařešina, nebylo možné vypovědět všechno.
Próza
,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘
Próza
Španělské básnické panorama je skutečně mnohotvaré. Tomuto žánru svědčí také pozornost, která je mu věnována v mnohem vyšší míře než v jiných zemích, a to díky množství oficiálních básnických cen (neexistuje město nebo obec, které by nevypisovaly lyrické soutěže).
Esej
Teprve při osamělém čtení, když se samota čtenáře a samota pisatele protnou (bývá to při nočním čtení oproštěném od zákeřností dne), jsem začala vnímat tvary a pohyby Vašich slov. Vaše slova připlouvala k mému pobřeží a já si povšimla, že mají rty.
Slovo
Matěj Stropnický
Warková si znovu připomíná „dřívější chůzi“. Proto nemluví jen o vektoralistech a hackerech, ale o třídě vektoralistů, tedy majitelů klíčových současných výrobních prostředků: zdrojů, nosičů, uchovávání, vyhodnocování a dalšího používání informací, a o třídě hackerů, kteří tyto informace pro ně vyrábějí.
Zleva tanky?
|
|
|
|
|
|