Bez názvu

Chci poznat všechny ty záhyby, které definují podlahu

Té druhé země, které nerozumím, ale hmatám její obrysy

Jako bych to byla já a jako bych sama sebe mapovala

Všechnu tu nejistotu, která se jako dým rozvaluje

V mé ruce, když stojím na kopci

A mobilním signálem věštím Prahu

Jako digitální Libuše

Se dívám do tmy obalených domů

Včera v noci jsem v prázdném bazénu potkala

odraz své neustálé znepřítomnosti 

AD HOC

I.

Až se propadnu do tý divný tmavý deky

tak za mnou zaklapne hladina

na který tvůj obraz jako maják

pomalu pohlcuje vodní vzduch

kdysi jsem tvrdila, že je třeba mít syna

kázala jsem z lavice jak vzorný školák

čekala na pochvalu od tabule

čekala na velkou oslavnou řeč

dnes můžu akorát jezdit prstem po mapě

ukázat na všechny nerovnosti povrchu

ale tu křehkost zapsanou ve vrstevnici

těžko gestem popíšu druhým

II.

Je to jak jezdit na kole

prý to nikdy nezapomeneš

nezapomeneš na jarní den

kdy za oknem všechno třeští v mapách světla

a já s nepřítomným výrazem

čtu v křídlech mouchy vlevo nad zrcadlem

všechno o netečnosti

která se sama nerodí, která prostě existuje

Je to jako jezdit na kole

Padat a kousat do prázdna

zatímco za dveřmi pomalu projíždí

Lůžkový vůz směr pitevna

III.

Objekt A byl vhozen do bílého pole

Ohó! Led prý neřeže, je to šarlatán

Objekt A se oddělil od své přímky a

Pomalu zapadl kamsi za obzor

A tak tu stojím bez smuteční řeči

Úvod mi nevyšel, prostředek nemám

A konec, konec nastal sám od sebe

Na slepé mapě těla

Marně hledám pohyby

Po letech 

Možná to bylo včera

kdy sad definitivně

sebral všechny své síly

a hodil poslední knokaut mužství

které pomalu počalo odkvétat do zvuku

bzučícího hmyzu

Pak po letech vidět tu tvář

se záblesky příběhu

který budeš vyprávět vnukům

jak se nese za sklem tak ostrá

že by tě mohla pořezat

kdybys kolem sebe neměla

neviditelné stěny

A tak to bývá

každý příběh má začátek a

ten konec potkáš někde v metru

s taškou od Alberta 

SVATÁ TROJICE

Repliky dialogu vtipně rozprostřeny po

širokoúhlých obrazovkách namísto tváří

Všichni ve svém pokojném světě za iphonou

Vysílají satelitem jiné vlny

Než které bouří pod jejich povrchy

Antické drama, kterého si spíš všimne

Procházející, než oni sami

A co –

Říkám si z bezpečné vzdálenosti

Když vidím ty nitě světla, které je svazují

Do jednoho pevného kokonu

Aby si náhodou vzájemně neunikli…