4-2-3-1

moje scéna jsou nápisy na zdech
politika láska a fotbal
jako poslední kovboj na mechanickém koni
jako harlekýn se samopalem
mířím vysoko
zatni zuby míč je na tvojí straně sídliště
planeta opic nic víc
jídelna v šest večer unavený měsíc
mířím vysoko mrtví pohřbívají své mrtvé
a moji nepřátelé nakupují válečné stroje
kovové stromy s červenýma očima
a taky tanky a slyšíš je řvát
že jedině to je pokrok jedině to je krása
už jsem pár gólů dostal ale vždycky se ctí
vždycky jsem pak přivřel oči
a prudce mávl rukou
jako poslední harlekýn na vozové hradbě lepších
nebo horších zítřků bledý v obličeji jako
ten který se nedokáže vyrovnat
s dobrými zprávami

mít poslední slovo je vždycky zátěž
dávám přednost otevřeným koncům
a kóanům co zůstanou viset ve vzduchu
v šatně se modlím jako stravinskij
světím jaro které ještě nepřichází
další den hranolky s kečupem politika láska
nutkání vytrhnout se z kontextu
ctižádostí plánů rautů
touha po překročení stínu fotbal živě
ano touha chci se s tebou líbat ve větvích
válečného stroje
pod černou duhou na kůži cítit střepy
změnit se v něžná světla co máš v sobě
rovnoběžné melodie tvého hodinového stroje
když mi zahříváš ruce je to mission impossible
ale zároveň vůbec
probouzíme se a zase usínáme nad ránem
s citerou pod hlavou
zapomenutost
míč je na tvojí straně postele
dotýkat se chodidly na zeleném prostěradle
počítat čas zatni zuby zazvoní budík
v ponču vyrazíš do pustiny

moje scéna jsou
kroky v prvním sněhu
politika láska těžké víno
náhodný land art
vlaky s hesly

moje scéna jsou
tvoje pootevřené rty
v soumraku
i když nevím co říkám
stojím v tom pevně

ano touha ano prosím děkuju
s vidličkou v náprsní kapse stojím ve frontě
na pivo a klobásu ano prosím děkuju
chci cítit tvůj heartbeat chytit penaltu
tisknu obličej na sklo jako tikající tavener
a to bude
koncert pro dělostřelectvo
reality show kde se mění čas i prostor
vidíš mě bloudit v pomerančové mlze
chodník je samý kráter ano touha
další den nastavuješ mi zrcadlo
předehra ballonné roh
mám v sobě taky něco z vlkodlaka
zakláníš hlavu přecházím do sprintu
mezi dřevěnými tanky ano touha ano
prosím děkuju existuju

moje scéna jsou
snídaně do postele
politika láska dějiny šílenství
zrušené továrny
a někdy kýč

moje scéna jsou
tvoje pootevřené rty
ve svítání
i když nevím co říkám
nemám strach

ormen

v momentech nejvyššího zoufalství
se mi vždycky podaří aspoň něco vykřiknout
přestože nejsem expert na psaní manifestů
cítím v mlze svoji úzkou cestu jako vystouplou žílu
v plášti s červenou podšívkou
a pumpkách s opaskem se zlatou sponou
symbolem slunce a boha proti prázdnotě
modlitby napsané nožem do podlahy
na cestě do kuchyně a zase zpátky
odcizení
přestože nevím nic o životě
cítím v krvi jeho smysl jako tajný kód
ale co se dá ještě říct o lásce
po cestě z moskvy tam a zase zpátky
po tolika letech ve zmatku
usměj se
vykřiknu měkce jako když
samurajským mečem pohladíš
hedvábný šátek přestože nejsem expert
na touhu a všechny papíry
jsem si polil inkoustem když jsem
hledal sirky
a ty víš kdo jsem když se i ve tmě
moje oči zalesknou a já vím kdo jsi
když kolem okna prolétne holubice a
vrhne do pokoje bílý stín
ostrý střih

až budou chtít znát naše jména
řekni romeo a julie u pásu řekni
ilegální imigranti
řekni vladimír a estragon
pod zámkem
až budou
chtít znát
naše kroky
řekni nekonečno tam a zase zpátky

v momentech nejvyššího tajemství
se mi vždycky podaří zvednout hlavu
přestože nejsem přítel systému a řádu
cítím na cestě směr světla
v béžovém saku a vestičce
s kravatou se šedou kalvárií
vzpomínkou na bolest která je vždycky důležitá
zpěv žalmů po sedmi panácích vodky
na cestě do koupelny a zase zpátky
nevědomí
přestože nevím nic o smrti
buší mi srdce když zhasne sirka
ale proč mluvit o tmě když neseš lucernu
historie transporty ztracené dopisy
paměť cyklický čas zápisky z podzemí
líbej mě
zvednu hlavu bojovně jako korzár
tři vrány v koutku zorného pole
nedokážu dokončit větu
házím psací stroj z okna
jsem na válečné stezce sám proti sobě
a jenom ty mě teď můžeš zachytit
řekni něco
víš kde všude jsem byl abych se dostal sem
já vím kam se chci a nechci vracet
a kde jsou jenom zdi

až budou chtít znát naše jména
řekni slunce a vítr na mapě řekni
jako něco z budoucnosti
řekni david bowie
na kazetě
až budou
chtít vědět
jestli spolu zůstaneme
řekni nekonečno

v momentech nejvyššího nadšení
se vždycky dokážu aspoň zastavit a nadechnout
přestože nejsem hrdina revoluce
jako vichřice rozbíjím systémy
v černé mikině s kapucí
a džínách s opaskem s plechovou přezkou
tečkou za větou mezi mnou a kristem
cítím zamčené kostely podél řeky
vyviklané zuby divokého psa
dekonstrukce
přestože už se nechci zastavit ani nadechnout
můžu aspoň zpomalit a všechno zopakovat
ale proč měnit tempo v běhu po proudu řeky
když všechno roste jak má
očima měníme hvězdy ve větvích topolů
obejmi mě
zastavím se a nadechnu jako mnich v poušti
zkoumám vlastní mlčení
vyhýbám se myšlenkám na smrt
ale blikání kurzoru mě udržuje ve střehu
píšeme si vzkazy na ovládací panely strojů
láska je začátek špičaté závorky a číslo 3
ještě nikdy vesmír nezářil tak něžně
nemůže zůstat skryto město ležící na hoře
nemůžeme
se ztratit

ženeva

včera
divocí psi
probourali zeď
kalvínova ženeva
kalvínovy napjaté svaly
ve stínech zničeného nábytku
pokašlávání právníka
přísné poklepávání hůlkou
tradice identita bolest
s mečem v ruce
odcházíš
do nového hypermarketu
v poušti
neusmíváš se
děláš politiku
hraješ na burze
bolí tě za krkem
v kalvínově
přístěnku pod schody
jako nikdy

pronajmi si mě na tyhle řeči
jako v apokalyptických filmech
chceš si zahrát na pravdu
s mečem v ruce
chceš si zahrát na pravdu
s mečem v břiše

ještě včera
tajná policie
hledala tvoje stopy
kalvínovy myšlenky
v čajových lístcích
na dně plechovky
tradice identita bolest
za chvíli ti to letí
tvoje ženeva
tvoje mezinárodní právo
rozmazaná čísla na displeji
naše realita je kultura násilí
ale umíme i lásku
jen je důležité
to nepřehnat
nemusíme se přeci
vyjadřovat ke všemu
tvoje ženeva
žena s jeřabinami ve vlasech
tradice identita smrt

já jako vlajkonoš

přes koleje je les říkáš že máš radost
zakláním hlavu celý v černém
opřený o dva stromy ve vzduchu cítím včely
diviznu zázvor asfalt
tvoje čelo se dotkne mého otisk černé barvy
vášeň
jako vlajkonoš nebudu
nikdy dost dobrý celý v černém
váhavě rozkročený můj prapor
celý v černém jako noc pod zemí
hovory o lásce v polospánku
ještě půl kilometru a můj prapor
bude viset z vodárenské věže
vylezeme tam spolu ještě dnes v noci
říkáš že máš radost já jako vlajkonoš nebudu
nikdy dost dobrý nikdy nebudu
umět křičet hesla nikdy

nebe pomalované štětcem asfaltem
kouřové signály touha jedna dva
tři pohyb v kruhu jedna dva tři
prolomit limity
ale všechny

další den se světlicí v torně
tě potkávám na demonstraci proti biomoci
chytáš se mého pláště říkáš že máš radost
já celý v černém cítím pod nohama
podzemní vlaky jako
vlajkonoš nebudu nikdy dost dobrý
jako duchovní učitel nikdy
nebudu dost jednoznačný nikdy
můj prapor je zkreslená vzpomínka
ideace
říkáš že máš radost chytáš se mého pláště
tolkien správce vodárny čeká na signál
jako vlajkonoš nebudu nikdy
dost já jako zeměměřič nikdy
nebudu dost ostrý
hovory v železe o posledních věcech
pochodová hudba můj prapor posypaný
bílými pírky

nebe pomalované asfaltem štětcem
zamyšlený pohled vítr jedna dva
tři rozběhni se jedna dva tři
ničeho se neboj
vím co dělám

za černou mlhou se
rýsuje náznak slunce
chytáš se mojí ruky říkáš že máš radost
modlíme se za lásku svobodu
solidaritu spravedlnost mrknutím
oka se z města stane labyrint
vojáci vyrážejí dveře domů v přístavní čtvrti
hledají nás všechny
vrčí jako vlci pohybují se v kruhu
celý v černém zvedám k ústům
hrnek asfaltu
jako vlajkonoš nebudu nikdy
dost dobrý jako terorista
nikdy nebudu dost věrohodný nikdy
můj prapor celý v černém je odpověď
ale otázka klouže po povrchu ještě
půl kilometru a rozezvučí se sirény a
je zase večer aniž by kdy nebyl

nebe pomalované štětcem asfaltem
bezvýchodné situace vzpomínky jedna dva
tři strnulost a ztuhlost jedna dva tři
jen tak se
dotkneš drátu

dublin

přišel čas říznout do strun
konečně to někdo řekl nahlas nazývejme
věci pravými jmény dva lidé
se setkali u moře jeden druhému
drží hlavu pod vodou
poslední slova moje srdce
pohřběte v dublinských docích
jiná poslední slova
moje srdce pohřběte až
za tím žiletkovým drátem
tma se dere na povrch konečně to někdo
řekl nahlas nazývejme věci pravými jmény
v dublinských docích pracují jeřáby
přístavní dělník myslí na smrt
a po šichtě dvě tři piva s výhledem na
hladinu dnes zlověstnou zítra snad něžnější
nazývejme věci pravými jmény noční můra
druhý člověk ti drží hlavu pod vodou jedna dva
tři jiná noční můra
krajina s vřesovištěm a drátem všude žiletkovým
drátem všude nikam se nedostaneš
ostrým kamenem zabiješ ovci
zbývá ti ještě jeden dva konečně to někdo řekl nahlas
svoboda myšlení lidové tance dvě tři piva s výhledem
přišel čas moře nedýchá na dveře
ti někdo napsal jedovatý vzkaz

geodézie 1

naše průmyslová krajina
má vyhaslé oční důlky
a jazyk potažený cínem ale
posvátná je i tak
být mrtvý neznamená nedýchat
ve stínu továrny
chci k tobě přijít popel ve tváři
být mrtvý
neznamená nedýchat

krajina když chce ovládá naši chůzi
v mlze se stáváme jejími bytostmi
neviditelně
přerývaně ve vrstvách
člověk popel ve vlasech popel ve tváři
popel pod jazykem na zápěstí
zkomolený nápis ve švabachu člověk
chci přijít k tobě do stanu
pohybovat se mimo čas mimo krajinu
ve světle baterky zaznamenávat
otřesy půdy jako nezávislé
na krajině
chci vidět jak daleko ještě
dokážeme zajít
mimo vědomí mimo krajinu
podívej podzim se mění v zimu
jako had si svléká kůži
déšť se sněhem pochodová hudba
z vedlejšího údolí zvuky továrny
burlaci táhnou demoliční rypadlo
za nimi rohatý démon napodobuje
naši chůzi hydraulické nůžky láskyplně
v náručí jako novorozeně

krajina když chce vraždí
probíjí se kladivem do našich hlav
snažíme se protestovat začal jsem do
vlastních výkresů vnášet vzdor sabotáž krajiny
která nás chce moc
beton tuhne i pod vodou
ale co všechno se ještě může stát
nevěřím na práci do vlastních výkresů
vnáším revoluční násilí nekonečné spirály
úzkostné křivky podvratné glosy na okrajích
máme velké plány
hospodin bůh není továrna
v ranní modlitbě obrys slunce
prosvitne za povlakem špíny
chci k tobě přijít na nákladové nádraží
nesu sušené růže vedu ti
motorového lva

další den obracíme se proti smrti
průmyslová krajina je říše smrti
má hluboký hlas
vypravuje historické vlaky
červená bílá modrá světla
stahuje se kolem nás jako smyčka
ale když řekneš že není úniku
je to blud všechno se dá překročit
z chladicí věže kdosi volá k modlitbě
to samo stačí k roztržení krajiny
nějací lidé v zátočině pálí listí
všechno se dá
překročit

říkám ti v krajině něco o lásce
nemám národnost chci
k tobě přijít ke zdymadlu
chci udělat revoluci chci
s tebou zestárnout na umělém
ostrově se bubnuje na kanystry
déšť se sněhem svlékám si
u tebe kabát i dva svetry
chci tě obejmout mimo krajinu
mimo noise mimo systém

geodézie 2

chodíš po okraji propasti
bojíš se promluvit
chodíš po okraji bojíš
se nadechnout

průmyslová krajina
mezera ve slovech o zimě
ještě tmavne bojíš se promluvit
zombie v plášti básníka
si čistí boty od bláta
ty se pohybuješ v kolejišti
chceš ke mně přijít do
srubu na kopci
nakláníš se proti větru
hledáš rovnováhu v krajině
která teče hledáš něco v tašce bojíš
se nadechnout hledáš orientační bod
plamínky daleko ve tmě okna call center
vysoké pece nápisy v cizích jazycích
máš červenou šálu
nakláníš se proti větru napiješ
se z termosky hospodin
bůh v tobě otvírá bílé světlo
chceš ke mně přijít do skladu
kde třídím promočené věci
dotknout se mě jako jemného
vlákna ve vichřici

průmyslová krajina
skelná vata pod svetrem
dialogy o teplotě vzduchu dech
tmavnutí obrysů na mapě
vřesovce kvetou i v zimě
plazivé ostružiny jsou všude máš
červenou šálu máš větší sílu než já
mám na límci košile tvou rtěnku máš
mapu výkresy neodpovídají bojíš se promluvit
ale vzápětí se smějeme
neurčité roztřesené linky otisky sklenic
obraz naší krajiny křídla našeho světa
minas morgul po okně
lezou mouchy podám ti kružítko
a kus chleba říkáš
nekonečno

srdce světa bez srdce

nejvíc ze všeho je
prý potřeba navyšovat
bezpečnostní opatření plést
řetězy

strach ve vlnách ohýbá stromy ale
na mokřadu se mi jako plavý kůň zjevuje kristus
večer se přes trať vracím do města ulice
je moje vyschlá řeka
půdorys domu má tvar podkovy
nemám rád peníze utíkám probourávám zeď
bezpečnostní opatření kamery otisky prstů
prohledávání zavazadel osahávání jeden
podezírá druhého bezpečnostní rámy peníze
smlouvy podepsané červenou barvou
krev proudí do nově
otevřených prostorů někdo se usmívá za peníze
někdo jiný za peníze někoho pohladí po tváři
večer se přes trať vracím do města ve vzduchu
je cítit krev mezi stavebními stroji
se stahuje a uvolňuje studený sval srdce
světa bez srdce položím na chodník bankovku
jako oběť
krev proudí do nově otevřených
prostorů pohled na nádražní hodiny čas jsou peníze
lehce sněží zkus se najít
vzepřít se dýchavičné továrně všechno
bude rozmetáno kámen na kameni kde stojíš
nezůstane rusalka v okně protějšího domu
si lakuje nehty na nohou večer jako každý jiný
ulice je moje vyschlá řeka mezi stavebními stroji
krev proudí do
nově otevřených prostorů potlesk ve stoje

dobrý večer zapaluju svíčky
pozoruju stromy čekám na havrany
miluju tě v pohybu záchvěvech tanci
boží dopuštění

slunce vyjde v 9:45
slunce vyjde v 9:47
slunce vyjde v 9:49
slunce vyjde v 9:51
slunce vyjde v 9:53
slunce vyjde v 9:55
slunce vyjde v 9:57
slunce vyjde v 9:59
slunce vyjde

viděl jsem otisky kopyt v autonomních zónách
snahy namalovat jiné než mechanické srdce
malé revolty švédské stoly a hlavně
stromy v dialogu vítězné oblouky na mokřad
chodím přemýšlet o smutných věcech co se
zapíšou do dějin nemám rád peníze
večer se přes trať vracím do města cítím
za sebou stíny psů
továrna na písčitém kopci svítí zlatým světlem
amputace lásky k životu proměnlivost
postavy v maskách si vykládají karty krev proudí
nic se neděje řekne nějaký člověk
jiný člověk cítí bolest na hrudi až nedýchá
vědomí hrozící katastrofy chodím přemýšlet
pracuju na sobě tělo jako
posilovna tělo jako chrám
vyrůstám ze země z podlahy dílny
kamenná tvář vrstva vápna
co jsme komu udělali krev proudí do
nově otevřených prostorů měsíc se naklání
jako žena která je po smrti ulice je moje
vyschlá řeka
kristus se mi zjevuje na mokřadu
jako plavý kůň večer se přes trať vracím do města
pracuju na sobě cvičím piruety nápis na zdi
ohořelou sirkou moje revoluce není z tohoto světa
vidím se
ve frontě před bezpečnostním rámem

dobrý večer zapaluju svíčky
pozoruju stromy čekám na havrany
miluju tě v pohybu

divoká stávka

ještě napůl spící
vypínáš budík venku prší
položíš mi hlavu na hruď
v tu chvíli
vyhlašujeme divokou stávku
líbám tě na krk proti kapitalismu
venku prší šero usiluje o nadvládu
každé politické rozhodnutí
musí být zajištěno láskou
člověk rozbíjí stroj venku prší
říkám ti v úsměvu něco o životě
je dobrý den
kdo se povyšuje spadne z útesu kdo
se ponižuje pochopí
vyhlašujeme divokou
stávku já a ty se sušenými růžemi
pod prostěradlem
něco o životě o tapetách
které strháváme samozřejmě
z lásky
tiskneme se k sobě
samozřejmě v modlitbě
venku prší bůh je intenzita
samozřejmě z lásky

jsem úplný začátečník
úplně na hraně
vyhlašujeme divokou stávku
svoláváme se

držíš mě pevně
jako v souboji venku pomalu
přestává pršet co je
důležité nemá hranice
vyhlašujeme divokou stávku
líbáš mě na rty proti fašismu
venku pomalu přestává pršet
šero zůstává
naše politika je ostrá nadnárodní
romantická člověk rozbíjí stroj
říkám ti v plyšových poutech něco
o budoucnosti je dobrý den
kdo nemiluje zůstává ve smrti
a my hledáme život vyhlašujeme
divokou stávku samozřejmě
jako nikdy dřív

jsem úplný začátečník
úplně na hraně
každý krok je příběh každý
příběh je boj

holomráz

byly konstelace kdy jsme hráli
diablo a dělali teologii osvobození
každý den jsme se
měli jinak pravda a láska musí
zvítězit nad současností měli jsme
vysílačky a kódovou řeč a krycí jména
každý pohyb jsme brali
smrtelně vážně byly konstelace
kdy jsem se v noci vydal na druhou stranu řeky
pod kabátem dýku se samolepkou hello kitty
na lednici jsem nechal krátký
dopis na rozloučenou a doufal
byly konstelace kdy nám šlo o všechno
takže jsme psali blogy zpívali chorály
překračovali hranice protože to je
láska
na holou kůži jsme si navzájem
kreslili ukřižovaného krista protože
to jsou nejdůležitější
vzpomínky
byly konstelace kdy jsem nevěřil že se
někam dostaneme a opíjel
jsem se cidrem a nebál
se smrti
byly konstelace kdy jsme
hodně četli bibli i to ostatní a říkali
jsme že hospodin bůh stojí za naší vzpourou
a padal déšť se sněhem a když
jsme šli ven zapínali jsme si
kabáty až ke krku náš styl byl
genderqueer a vyhlíželi
jsme jaro
byly konstelace kdy jsem třeba
půl dne prospal a když jsem něco říkal
tak jenom potichu
a bez touhy

prý má udeřit holomráz
naši základnu už objevili vlci
držíme hlídky
vysíláme signály

nejkratší dny v roce

tohle je tlaková vlna tajná
bytová akce mluví se právě o
systémech režimech jsou tady
i kentauři víly skřítci a pár replikantů sedím
na parapetu piju cuba libre tohle bude
konec světa jak ho známe a
je to dobře mluvíme
přes sebe tohle je červený dům červený
poplach červená pilulka tmavý pokoj
strašidelné zvuky zezdola
červené letáky lávové
lampy na zdech plakáty halle berry
všechno nasvědčuje tomu že je pozdě
a stromy venku stejně
trčí holé ale my
rozesíláme zprávy jiný svět je možný
místo podpisu vždycky náš
tajný kód slyšel jsem že naděje
je nebezpečná a žádná
změna není k lepšímu ale my
se vzpíráme tohle
je tlaková vlna tohle je život ve smyslu
vítězství nad smrtí tohle je
červený dům červený poplach červená
karta slyšel jsem že
jsem extrémista a je to dobře sedím
na parapetu piju cuba libre mluvím o
boží přítomnosti přímo v těle

tohle jsou
nejkratší dny v roce
setkáváme se ve tmě a
lezavé zimě pouštíme televizi
aby z chodby nebylo slyšet o čem
mluvíme mluvíme přes sebe naše
slovo je ano prosím děkuju nejkratší
dny v roce nejlepší pití
nejjasnější praxe

jsem jenom člověk na
okraji rokle jsem jméno
na okraji stránky představuju si
že padám do vody a klesám ke dnu
nebo naopak
stoupám ke slunci má barvu
cihlovou nebo krvavou jako červený dům
červený poplach červená pilulka otevřu
oči sedím na parapetu piju
cuba libre jsou chvíle kdy je takzvaná
vlastizrada to nejlepší
co se dá dělat říkám zaujatě mluvíme
přes sebe sáhnu na topení
je studené jako celé naše město
naše stopy
ve sněhu tvoří kruhy náš
tajný kód mluvíme přes sebe
konspirační ložnice lávové lampy
na zdech plakáty halle berry všechno
nasvědčuje tomu že je pozdě ale
my se nikdy nevzdáme každý člověk
má v srdci plán křížové cesty každý
člověk někde hluboko
touží po životě
ve smyslu překročení stínu celé naše město je
válečná zóna a proto zůstáváme
otevřu oči červený dům červený poplach
červená knihovna

tohle jsou nejkratší
dny v roce setkáváme
se ve tmě a lezavé zimě
pouštíme televizi aby z chodby
nebylo slyšet o čem mluvíme
mluvíme přes sebe naše
slovo je ano prosím děkuju nejkratší
dny v roce nejkrásnější
polární záře

nejkratší dny v roce
se cyklí musíš udělat
krok stranou

ano chce se mi řvát sedím
na parapetu piju cuba libre
tohle bude konec světa jak ho
známe a je to dobře mluvíme přes sebe
hledáme se náš prostor
je rozechvělý a křehký
vždycky musí někdo hlídat
u dveří
tmavý pokoj lávové lampy na
zdech plakáty halle berry
jeden člověk k sobě tiskne červený
polštář červený dům červený poplach
červená pilulka červená
jizva slyšel jsem
že jsem extrémista ale je to
přesně naopak rozesíláme zprávy
jiný svět je možný
místo podpisu vždycky náš
tajný kód ano
chce se mi řvát chce se mi
žít ve smyslu jasně vnímat
světlo všechno
nasvědčuje tomu že
je pozdě ale my teprve začínáme
hustě sněží mluvíme přes sebe
chceme doufáme pijeme cuba libre
tohle jsou
nejkratší dny v roce

porno

rituály doteky
přes látku usměješ se
černá brána
je zavřená

ano bloudím
ve spirálách nemrtvých bloků po
trasách tramvají čtu fanona
dělám si poznámky
na kůži
a večer v klubu
vypukne pláč tělo
uchvátí tanec křehká světla
peří a kosti gamelan
tváře v zářivých maskách
ano zoufale bloudím
spoléhám
na svalovou paměť je
pošmourno mám
jakoby vojenský kabát jsem
nebezpečný ano ozbrojený
ano základní instrukce
na mostě na tebe bude
čekat spojka šestnáctiletá
holka v mikině
deafheaven dá
ti dopis který na
bezpečném místě spálíš
a večer v klubu
vypukne pláč tělo
uchvátí tanec ano jakoby
bloudím nemám signál tápu
rukama po zdi

hraju hru na město
tma je doopravdy hraju
hru na spiknutí doopravdy
se ztrácím

nevím všechno
ale šifry znám na náledí
dávám pozor podle
televizní věže
vždycky nakonec najdu cestu
a večer v klubu
vypukne pláč tělo
uchvátí tanec jak moc
to chceš záleží na
intenzitách světla a
měkkosti tmy já
vůbec nevím všechno
toužím na každém kroku
po něze a když se na obloze
objeví černý vrtulník
a já cítím že
sleduje mě snažím se
soustředit na kvílení
větru lásku ve smyslu
těžiště božího stvoření
jsem cestovatel
po vesmírech mrznoucího
deště zatínám zuby
a večer v klubu
vypukne pláč tělo
uchvátí tanec válečné
bubny ne nevím všechno
rozostřuju se v mlze

hraju hru na město
tma je doopravdy
hraju hru na spiknutí
doopravdy se ztrácím

rituály doteky
přes látku usměješ se
černá brána
je zavřená

jdi a dívej se

bůh na útěku
pohyb slunce
ve větvích
světlo stín
na rozcestí
čeká jezdec s pomalovanou
tváří dá ti dopis
který složíš do lahve a
na bezpečném místě pustíš
po proudu
řeky
stín světlo bůh
na checkpointu ostré
barvy lesa překonáváš
nejhorší terén světlo
stín překonáváš nejhorší
dny medituješ
pod osikami
čekáš na rozcestí
dáš mi dopis který na
bezpečném
místě zahrabu do země
světlo
stín les ticho
bůh v náznacích
s přivřenýma očima
čekám
na rozcestí

kavkaz

tajný vchod ve
skále tajné jméno
jenom pro tebe když tady
tak sedíš tajný signál a
pomalu vstaneš ještě
dopiješ čaj přes cukr v zubech
ještě se na mě usměješ tajné
zápisky andělů proudy
vědomí mlhoviny výpočty
otřesy tajná zbraň ano když
tady tak sedíš smrt
mizí ze zorného pole
ano měníme se všechno
se mění bloudíme ve skalách
zapisujeme se
do duchovních dějin jako
všichni stane
se že v pustině
objevíme beraní
lebku s vyrytým vzkazem
tajná řeč pro zvláštní případy
zamilované dialogy andělů v krizi
na útěku skály jsou hladké a
když přiložíš ucho mají
taky svoje písně krajina
oheň voda vítr v kostech

překračujeme hory za
noci překračujeme kavkaz
držíme se
měsíc se
nestaví proti nám a
ve dne slunce
taky ne překračujeme
hory za noci
překračujeme kavkaz
držíme se postupně
se stane že jsme
na cestě

stane se že
má člověk strach
z vlastního těla i když je
taky od boha taky na slunci taky
je zima sněží tančíme
spolu ve skalách tajná
zbraň ano na všechno je
málo času říkáme taky a
pro jistotu mažeme
hodinový stroj nejlepším máslem
tajná zbraň
ano když tady tak sedíš
čekáme asi na vítr tajný
signál ano ne všechno má svou
barvu tajná láska
fotbal v televizi pláč stromů
tajné písmo
reliéf konfliktu stmívá se
v pustině se objevil anděl s lukem a šípy
je zima sněží
všechno se mění jak
tu jsme máme každý a každá v sobě
kus božího světla
jako dřívko tajnou
zprávu
hodně hluboko když tady
tak sedíš ano ještě nakloníš
hlavu na stranu

překračujeme hory
za noci překračujeme
kavkaz držíme se měsíc se
nestaví proti
nám a
ve dne slunce
taky ne
překračujeme hory
za noci
překračujeme kavkaz držíme se postupně
se stane že jsme
na cestě

tváří ke zdi

naše budoucnost už
byla předem vypleněna

je skoro úplně tma v rohu
stojí trochu mladší žena
s dýkou
tváří ke zdi
potetovaná napjatá
bez bot v červených šatech
nad kolena jakmile
vstoupíš otočí se má
černé oči řekne naše
současnost
je zrada
všimneš si že pláče je
skoro úplně tma v rohu stojí
na špičkách
trochu mladší žena
tváří ke zdi
potetovaná napjatá
bez bot v modrých šatech
nad kolena jakmile vstoupíš
otočí se má modré oči
řekne začínám a
do smrti neskončím vidíš
že se usmívá
je skoro úplně tma
stojíš u okna
venku zuří válka
nebo je to zase
jenom vánice

naše
budoucnost
už byla předem
vypleněna

celou noc nespíš
sampluješ sníh
bílou vatu

hranice

neuplyne den aby někoho
nepopravili přímo na
ulici modrá uniforma znamená
smrt až půjdeš
kryj si záda ale neboj se protože
jinak tě porazí beliál

když tě poprvé našli v ledové
poušti řekli ti ať
miluješ menší zlo jako sebe sama
ať se necháš hladit po šíji
tupou stranou nože neboj se i
když mají hadí oči jdi nezpomaluj

tvař se jako že nevíš co chtějí jako
že nerozumíš jejich řeči protože
jsou mrtví

jdi nezpomaluj neboj
se zakřičet udělat blesk
zabořit lžíci do obvodové
desky když
na to přijde jsi
silnější než oni neboj se zůstat na
cestě neuplyne den aby někoho
nepřetáhli k sobě vždyť
i tebe už
skoro měli jdeš
po ulici města kde
nikdo nerozbíjí okna města
mrtvých jsi
jako v polospánku kryj
si záda ale neboj se protože
to přesně je
beliál neuplyne den aby
někoho neprodali dál jdeš
po pláni která ještě
čeká na minulost vidíš
svatyně jména bývalých hrdinů
prý nesmíme mluvit dotýkat se
zlatých oltářů jdi jemně našlapuj vezmi
si kladivo nebo štětec a barvy

první úkol je
zbavit se všeho co nám brání
vidět světlo

druhý úkol je vyhlásit
válku smrti

neuplyne den
aby někoho nepopravili
přímo na ulici a
říkají že lepší svět ještě nikdo
nevymyslel takže
radši jdi nezpomaluj nezapomeň
sledovat silové body na
důležitých místech se modli
čekají na tebe chtějí
tě zlomit říkají že lepší svět
ještě nikdo nevymyslel mají
hadí oči
jdeš po ulici města kde
to páchne benzínem lidé
zapalují hranice bojí se
každého pohybu

dej si do vlasů
červenou barvu to bude
znamení že přišel čas
něco dělat

hlavně nezpomaluj aspoň
dokud nezjistíš kde
je slunce

en attendant la fin

ano prosím děkuju chci
existuju jsem terorista nepřítel
babylónu mluvčí sítě revolučních
hvězdných flotil
důstojník na pirátské
lodi ke kristu zaplétám si vlasy
do copu oblékám si
kalhotky silonky podprsenku
v oknech kvetou růže jsme psanci
této země plánujeme
převracení stolů 77 deklarací
nezávislosti zpěv tanec

babylón nás chce
na monitorech
živé nebo mrtvé
chce nás koupit
zavřít pojmenovat
prodávat

ano děkuju svoboda rovnost
láska luk a šípy potřebujeme
se jsme ve válce ale sami všechny stromy
usínají cítíme na kůži soumrak
přichází jidáš s pozlacenými
ústy pláče taky pláčeme celá
budoucnost se chvěje cítíme to
ve svalech cítíme na kůži
soumrak přichází kristus podává
mi potetovanou ruku jeho tvář
září proti tmě říká nesmíme se
nechat

koupit zavřít
pojmenovat
prodávat

levá ruka tmy

zase všechno
jinak vyskakuju z vlaku
noc je čistá
dvanáct jedenáct
sněží zase
všechno buď anebo
deset devět osm přikládám
kartu zase všechno všechno sedm
šest ano hotelový pokoj
cuba libre kytary evangelium
jitřenka na obrazovce
ano pět čtyři login heslo

zase všechno jinak
vyskakuju z vlaku zase s novou
identitou novým rytmem
novým ypakoé

altaj

nikdy mi nedošlo kolik mám
vlastně životů sex lesy a video hory
a láska last minute řeči
vlci a lišky hory mapy bože ty víš
co všechno ještě budeme muset nějak zvládnout
nějak vydržet nějak
přežít vítr mi skoro brání v pohybu bože
ty víš jak to bolí když
zpomaluješ je ráno ještě skoro tma já
shadow v kožené masce vysekávám
díry do ledu zimu neobejdeš vítr
mi skoro brání hledám samostatný
neprůchozí pokoj v horách hledám
práci hledám aspoň
kus cesty hledám korálky pírka
vítr mě skoro dusí nikdy
mi nedošlo kolik mám
vlastně frustrací na druhém
břehu naší sestry řeky zatím nejmladší
sestra čarodějka připravuje bhang vítr diktuje
bože ty víš myslím na nejvyšší
horu na horizonty já neurotik
odpoledne brousím sekeru hledám
samostatný neprůchozí pokoj
hledám pravdu hledám
co můžu černá brána je zavřená bože
ty víš jak to všechno bude ve větru
se sám sobě ztrácím vlčí
řeka spí je ráno je zima zimu
nezapomeneš hledám samostatný neprůchozí
pokoj v nejvyšších horách les voní nejmladší sestra
čarodějka jakoby tančí

kam půjdeš půjdu kde
zůstaneš zůstanu a
dokud nepřestaneš stoupat
nepřestanou
ani schody myslím myslíš
myslíme na sebe

večer vítr vyvrátil okenice teď je ráno
ještě skoro tma já střelec picabia chodím
po pokoji abych se zahřál bože ty víš
jak těžko se na tebe někdy myslí jak krutá je
někdy zima že mě vítr skoro
dusí nemůžu mluvit padám do
sněhu bože ty víš hledám samostatný
neprůchozí pokoj bez vánic bez
ostrých kamenů na dně hledám víru naději les
hledám zrcadlo to
abych se ujistil že jsem to opravdu já abych
cítil jestli jsi to opravdu ty hledám kus železa
možnosti dialogu lomeno konfliktu
moje generace praská ve švech bože ty
víš jak to bolí řekni
něco alfa omega prosíme nevystupujte
nikdy mi nedošlo kolik mám
vlastně životů sex slzy a video horory
a silová pole la dolce vita dobrý den
piju moscow mule koušu led
zimu neobejdeš hospodinu bohu svůj
styl nevnutíš moje generace je svázaná
větrem není všechno zlato co ti nacpou
do kapes vlčí řeka ještě spí beru sekeru
svítá

postele

můžete si dát mezi postele židli
jestli pak ze sebe budete mít lepší pocit
řekla žena v bílém plášti rozbaluješ
bonbón myšlenka nebo dotek
proměna
lidé v kostýmech uprostřed noci
zapálí náš dům a pak řeknou
že je to naše vina že to my jsme
na ně křičeli rozbaluješ
to nakláníš hlavu na stranu
můžeme si dát mezi postele
židli tradiční hodnota za závěsem
si žena v bílém plášti
hladí boky myšlenka nebo
malá smrt křik
katův šleh
žena v bílém plášti uprostřed noci
opatrně rozsvěcuje lampu

pravé zlo má pevnou strukturu
říkáš se sklenicí vína
dívám se na strop pochybuju
o sobě

pravé zlo má pevnou strukturu
říkáš v červených šatech
dívám se na jizvy v omítce vnímám
tě

chtějí abychom
dělali peníze a nikdy neviděli světlo a
proto je nám úzko cítíme se jako
rukojmí žena v bílém plášti
hledá naše jména a čísla za
ní hraje televize je zima
nakláním se k tobě mám vize
jako swedenborg chtějí abychom
se milovali podle nich žena v bílém
plášti dýchá na zrcadlo sleduje
každý náš pohyb
dotýkám se tvých vlasů
jsme silnější než všechen establishment
a drsnější
než jeho ostnaté dráty
žena v bílém plášti si za závěsem
stahuje sukni

pravé zlo má pevnou strukturu
říkáš s láskou v očích
dívám se skrz strop
chci tě

pravé zlo má pevnou strukturu
říkáš v kovbojských botách
dívám se na stíny myslím
na tebe

kritická teorie modlitební praxe
neuposlechnutí výzvy takhle
to dáváme
všechno zastrašování
kameny v oknech propaganda
znamená smrt a my kurva
hledáme život žena v bílém plášti
kliká na ikony
studený monitor osvěcuje místnost
nakláním se k tobě
mám vize jako orwell
asi po nás jdou
výuková kazeta 1
zpomalené pohyby
něco šeptáš připíjíme si
za závěsem žena
v bílém plášti krouží
dvěma prsty po touchpadu

pravé zlo má pevnou strukturu
říkáš u vysypaného okna
dívám se na bledou plochu
třesu se

pravé zlo má pevnou strukturu
říkáš s růží na klíně
dívám se do tmy do vnitřností
válečného stroje