Promiskuitní historky
Je jedno, jesli se hejbeš, jedeš, sedíš nebo stojíš, je to pořád stejně k hovnu, dyž to nemáš komu říct. Strčim si snuss do pusy a vypadnu z knihovny a zastavim se až na stráni pod kostelem Elverhøy.
Je jedno, jesli se hejbeš, jedeš, sedíš nebo stojíš, je to pořád stejně k hovnu, dyž to nemáš komu říct. Strčim si snuss do pusy a vypadnu z knihovny a zastavim se až na stráni pod kostelem Elverhøy.
#promiskuitní historky
#norge
Bangladéšan zas klohní rejži a u toho kouří. Vokna sou dokořán. Brouká si ňákou bolywoodskou melodii bo co. Sem na vážkách. Před dvěma dny mi vo půl štvrtý zaklepal na dveře. Ten den vodpoledne sme se potkali poprvý v kuchyni, von se zrovna vrátil ze Stockholmu a zeptal se mě: You drink? Aby ne. So we drink tonight, řekne von vodhodlaně; po šichtě prej, až se vrátí, vochutnáme ten levnej booze, co koupil na letišti. Vodchází do worku, já do města. – Večer se protáhne do půl třetí. Sprcha a spát. Ve vedlejší koupelně se spustí sprcha chvíli po mně. Jen co zalehnu, vozve se jemný zaklepání. To si dělá prdel?! Světlo je jak ve dne, ale stejně… Nechtělo se mi vylejzat a votvírat, ale přišlo mi to nezdvořilý. You sleep? Jo, představ si. Bangladéšanovo zklamání je evidentní, ale už mě nezlomí. Du to zalomit. – Teď se z kuchyně vozejvá šum a prskání, chodba smrdí kouřem a rybinou. Je to trochu k zblití. Potlačim nechuť, páč chuť je silnější. Votevřu do kuchyně. Pára a kouř. Want some sex? Bangladéšan se votočí a ve vočích se mu blejskne. Vypne rejžovar a vodstaví pánev. Cigaretu típne do skleničky s pivem. Hovado! Takový drahý pivo! Your room, řeknu mu. Rozdáme si to rychle a tvrdě. Pak se sprchujem synchronizovaně každej ve svý koupelně. –
Včera večer při kouřový se ke mně přidal Milan. Je malej, ale dobře stavěnej a má pěkný vousy. Přes den maká v burgrárně a dyž neni tam, maká na diplomce. Sem vůl, nechal sem to na poslední chvíli, řiká dycky. Jakej je tvůj voblíbenej burgr, ptám se ho. Je to vopruz, včera při půlnočnim maratónu nám došlo úplně všecko, davy vožralů a hladovejch běžců, jim vysvětluj, že nic neni. No nic, musim zas makat. Tak se měj. – Čekám na správnou hodinu. Nevim, jesli má šichtu, a jesli jo, nevim ani, kdy přesně dorazí, tak dělám, že promazávám kolo. Řetěz je po zimě pěkně zrezavělej. Kolo stálo venku, v závěji. Najednou Milan vyleze hlavním vchodem. Tak směnu neměl; trochu mě to rozhodí a řikám si, jesli mě celou tu dobu pozoroval voknem. Jak to de, zeptá se. Dře to, vodpovím já. Chce to to správný mazání, voba se poťouchle uchechtnem. Du k němu blíž a zeptám se, dáme sex? Taky se mu ve vočích blejskne a vobratem sme u něj a mažem… Voní úplně jinak než Bangladéšan. Ten smrděl; nejdřív rybinou, pak kořeněnym pižmem. Milan voní evropsky, bílý masíčko, tvarohovej sejr a bílý víno. Na stolku má starej gramofon, pustíme si Stouny. Zabořím nos do jeho vousů, voněj cigaretama a vejletem. Voči má hluboký, rači uhnu a du k sobě. V posteli si pustim porno, udělám se a pak bulim do polštáře. Usnu něco po štvrtý. V noci se většinou vyjasní a dyž hnedka z kraje noci nestáhnu rolety, musím pak pořád vejrat do fjordu a na hory. Ten pohled nechci nikdy zapomenout. Někdy mě přepadne pocit, že se vod něj budu muset vodloučit a je mi, jako by mi někdo seděl na plicích. – Vstanu v poledne a du do přístavu koupit čerstvý krevety. –
V knihovně po mně začal pokukovat jeden Rakušák. Vlastně nebyl ani moc hezkej, měl na sobě tomatově červený tílko, a vystavoval tak svý paže na vodiv. A že to byly pěkný paže. Vyrýsovaný, vůbec ne chlupatý, a vod ramene k bicepsu se mu vinulo tetování, z dálky vypadalo trochu jako břečťanový listy, nebo něco takovýho. Nebyl dovijak namakanej, spíš už trochu vyžilej, moh mít kolem štyrycítky. Šlachovitej, jo, to je to slovo, a to já můžu. – Točim se na křesílku a listuju posledním číslem časopisu KUNST, kerý má na vobálce banán. Shiny, shiny, shiny boots of leather; kiss the boot of shiny, shiny leather, shiny leather in the dark… Zavřu voči a představuju si to. Dyž je zas votevřu a podívám se na něj, vidim, že mě sleduje. Doprdele! Dlaně mi zvhlnou a myslim, že můj vobličej dostal najednou stejnou barvu jak to jeho tílko. Usmívá se, prostě se usmívá. Oukej, usměju se taky. Von se zvedne, mrkne na mě a vodejde na záchod. – Want some sex, zeptám se ho před zrcadlem a jemu se blejskne ve vočích a mě to trochu vyděsí. Má najednou takovej umanutej výraz. Vlezem na invalidy. Sleduju v zrcadle, jak se mu rytmicky hejbe hlava. Rukou mě hladí na břiše, voblejzá jak břečťan. Jeho našedivělý strniště šimrá. Severin, down on your bended knee, taste the whip, in love not given lightly, taste the whip, now plead for me… Zavřu voči. – Takk, vybafne na mě pak, mrkne, rozrazí dveře a zmizí. Sednu na mísu, předklonim se a zavřu voči, dám si dlaně na spánky a tlačim do nich, až vidim mžitky. I am tired, I am weary… Je jedno jesli se hejbeš, jedeš, sedíš nebo stojíš, je to pořád stejně k hovnu, dyž to nemáš komu říct. Strčim si snuss do pusy a vypadnu z knihovny a zastavim se až na stráni pod kostelem Elverhøy. Vobloha je zatažená, ale slunko prosvítá krz mraky a světlo se vodráží vod hladiny fjordu a voda vypadá jak navoskovaná… anebo jak zamrzlá, i dyž je červen. Jako mlíko s medem vypadá. Vedle mě trčí dvě vosamělý břízy, mezi nima stůl a vo pár kroků dál vopuštěnej vlek. If I could make the world as pure, and strange as what I see, I’d put you in a mirror I’d put in front of me. Voči mám teďka dokořán a TAKLE chci zůstat už napořád. –
#suomi
Helsinki v zimě. To sou vrzavý kry v přístavu. Chůze po ledě. Záliv u Arabianranta navštěvuju pokaždý, dyž jsem v Helsinkách aspoň na pár dní. V létě tam chodim běhat, k rybářskýmu rybníku se splavem a na chráněnej ornitologickej vostrůvek. Dyž tentokrát v mírnym pokluzu absolvuju zledovatělou cestu k pobřeží, vidim, jak si lidi vykračujou mezi vostrovy asi kilometr dva vod břehu, jakoby to byla dovíjaká promenáda. Ty vostrovy, na kerý dycky koukám ze břehu a řikám si, jaký to tam asi je. Netroufnu si jít rovnou po ledě, nemám tu správnou finskou sisu, du po vokraji moře na ten ptačí vostrůvek a tam začnu vobjevovat novej svět. Narazim na trasu, kerá vede na led, je vyznačená tyčema a vypadá to, že vede na sousední vostrov. Doufám, že se nebudu muset vracet. Protože to úplně nejvíc nesnášim; dyž se někam pustim neznámym směrem a pak zjistim, že dál to nejde, porost hustej jak podpaždí balkánský ženský, nebo voda přes kerou nevede most, vobčas cesta prostě skončí, end of the world, šmytec a šlus, a já musim stejnou cestou nazpátek. A to je děsná votrava. – Úspěšně dorazim na vedlejší vostrov. Chatová voblast, toudle dobou nikde ani noha. Ve svahu vede kolem dokola celýho vostrova vyšlapaná pěšina. Jinak to ani nejde. Můžeš se tam takle motat do nekonečna, hledat ten konec světa, nebo jinou dimezi, bránu… – Je kolem štvrtý vodpoledne a já stojim na vodvrácený straně vostrova. Vopuštěný, tichý chatky vypadaj ve stínu a pod zbytkama sněhu vodporně neutěšeně. De z nich chlad. Koukám na protější břeh, na Viikki a studentský ubytovny. Úplně novej pohled. Vylezu na kamenitej vrcholek, protože nic jinýho, než skála porostlá staletym mechem a lišejníkem, co čouhá z moře jak rozinka z mazance, tenhle vostrůvek neni. Sejdu k největšímu domu u břehu. Je takovej lindgrenovskej, bullerbynovskej. Na schodech sedí chlápek, v ruce rybářskej prut a vyměňuje vlasec. Je bezpečný jít vodsaď na druhej břeh? ptám se. Nugátový voči si mě změřej, postupně, vod spoda až po čepici. Příde na to. A ve vočích se mu blejskne. Nechceš zahřát? – V kuchyni je vobrovský vokno s výhledem na záliv a Arabianrantu. Dřív než začne kafe překapávat do konvice, chytí mě rybář za paži. Já mu na voplátku položim ruku na hrudník. Pevný a přitom pružný prsní svaly. Je napjatej jak ten jeho prut. Zaháčkuje si mě a vodvede nahoru do ložnice. Vůně dřeva, dehtu, potu. Všecko se mi to pomíchá v nose a stoupne do hlavy. A najednou sem jak malej Lasse, poddajnej, pružnej, jako vlasec… Dyž je po všem, dem spolu do sprchy a von mě umeje dehtovým mejdlem. – Led tě unese, jenom běž, řekne a sedne zas na schody. Dík za kafe, houknu ještě a vyrazim v protivětle zapadajícího slunce, kerý se vodráží vod ledu, vod viditelně popraskanýho ledu. Moře pod nim vzdychá. Sou to úplně nový zvuky a musim se furt vohlížet, jestli nejde někdo za mnou, jestli rybářoj neruplo v bedně a nesed na sněžnej skútr, aby mi řek, je mi s tebou tak dobře, nechoď ještě… Ale ne, jenom živý moře uvězněný tlustou ledovou krustou. Světelnej kužel, ledovej i teplej zároveň, vede až na břeh, a pak ještě dál, ale nikdy ne nazpátek.
Přinášíme ukázku z nové knihy Rozpukov (čínsky 2013), která právě vyšla v nakladatelství Verzone. Román pojednává o pohádkovém rozvoji malé vísky na Oradelské vrchovině uprostřed Číny. Ta se ukázala jako podivuhodné místo, kde se odehrávají ty nejneuvěřitelnější příběhy, tak jako už dříve v autorově tvorbě.
Život utíká s každou promarněnou chvílí a ten jeho se již ztrácel za nejbližším rohem.
Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.
Jenže Kýhos se zabýval jinými spletitostmi, pro něž zvolil poklidný tok veletok, jeho břehy plné jarní něhy.