I když se tam uklízí častěji a důkladněji než v jakýchkoli jiných budovách, kolektivní zařízení a detenční instituce mají specifický pach, který nejde odstranit. Školky, školy, nemocnice, domovy důchodců, vězení. Převládající složkou je moč. K tomu výpary z kuchyně a aromatické příměsi podle zaměření ústavu. Voňavá guma na gumování, zpocené cvičební úbory, mléčná vůně dětí, hormonální kvas adolescentů, dezinfekční prostředky, pot nevybouřených těl plných hněvu, nemoc, smrt. Právě ta vítala toho, kdo vstupoval do Domu pokojného stáří Jitřenka a připomínala mu, aby zanechal vší naděje. Postavy ploužící se po chodbách s oporou pomůcek, těla s vyhaslým pohledem sedící u televize, která hraje příliš nahlas, cinkot nádobí na vozících, mlaskání pantoflí sester, po celý rok přetopeno.

Babička na pokoji nebyla. Dveře byly dokořán a uvnitř dvě sestry právě prováděly na babiččině spolubydlící nějakou tajemnou proceduru spojenou s chátráním těla. Radši jsem se moc nekoukala a šla jsem si sednout na chodbu. Nenápadně jsem si sáhla, jestli flek na křesle není mokrý. V televizi zrovna běžely odpolední zprávy z regionů. Křiklavě oblečená moderátorka předčítala zpravodajský souhrn:

„Obranný granát F1 našel dvanáctiletý chlapec v neděli odpoledne na smetišti u obce Ruda na Šumpersku. Nebezpečnou zbraň odevzdal doma otci, který ji odnesl na policejní stanici. Granát poté zajistili pyrotechnici…

…Těžký úraz dolní části těla utrpěl v sobotu v Bušínově na Šumpersku pětapadesátiletý muž při kácení statného buku. Podřezaný buk se znenadání vymrštil a jeho kmen dřevorubce přitlačil k dalšímu stromu. Muže převezla záchranná služba do šumperské nemocnice…

…Policisté pátrají po zloději, který se minulý týden pod rouškou tmy vloupal do rodinného domu v Šumperku a ukradl z něj jelení parohy a obraz. Majitelům domu pachatel způsobil škodu 120 tisíc korun.“

Jedna z divaček zprávy neustále hlasitě komentovala. Trpěla zřejmě zvláštním druhem afázie. Měla bystrý pohled, vyslovovala zcela zřetelně, ale všechna sdělení se jí vešla do několika zvuků. Rozčileně ukazovala na obrazovku a vykřikovala: „Náve ráve záve!“ Paní vedle ní ji uklidňovala: „Ano, Maruško, je to tak.“ „Náve kráve sláve!“ „No vidíš to, Maruško, to jsou věci, viď.“ Nemocná paní pořád přidávala na hlase, protože se evidentně nedočkala reakce, jakou očekávala. „Náve ráve záve kráve sláve!“ V očích měla zoufalství, tváře jí rudly. Hluk přilákal sestru. Když viděla, jak je stará paní rozrušená, vrazila jí do ruky hrnek s čajem a rohlík. Co paní v televizi tak rozčílilo, už jsme se nedozvěděli.

Šla jsem se podívat na dvoreček, jestli babičku nenajdu tam. Seděly tam dvě ženy, matka s dcerou. Stará matka seděla strnule a tvářila se zarputile. Dcera, tak kolem šedesátky, se ji snažila povzbudit, ukazovala na rostliny v truhlících v zimní zahradě.

„Ty begónky jsou hezký, hele, roste to jak vzteklý. I ty muškáty jsou pěkný, vidíš? I ty afrikány. Ty se taky dávaj na hroby.“ Stařena se na květiny ani nepodívala a s nehybnou tváří zaskřehotala: „To je vošklivý.“ Dcera to nevzdávala: „Ta má hodně na květ, ta pelargónie, podívej.“ Chvíli bylo ticho a pak matka pronesla: „Ta pelargónie má hodně na květ.“

Šla jsem hledat dál. Babička nebyla ani v jídelně, ani ve společenské místnosti. Dostala jsem strach, jestli se nezačala toulat. Zrovna před pár dny se sousedce ztratil dědeček. Šel večer na Petřinách venčit psa a našli ho druhý den odpoledne v Košířích. Mezitím stihnul projít Václavák a Staré Město. Mockrát už mě napadlo, jestli tahle tendence starých alzheimeriků zatoulávat se a hynout někde v zeleni na okrajích měst není něco podobného, jako když se starý nemocný kus vzdálí od stáda, aby mohl v klidu zesnout a neobtěžoval svým skonem zbytek plemene. I morčata, která jsme měli jako děti, si při umírání vždycky někam zalezla, abychom je při tom neměli na očích. Když už jsem si představovala, jak babičku necháváme hledat policií a najde ji náhodný pejskař napřesrok v hostivařském lesoparku, vyšla z jedněch dveří na konci chodby v přízemí. Upravovala si trvalou a kontrolovala sukni v pase, jestli má zip přesně na boku a rozparek uprostřed. Neviděla mě. Nechala jsem ji odjet výtahem a šla se podívat, co je to za místnost. Na jmenovce u dveří bylo napsáno Miroslav Král. Nahoru jsem šla po schodech.

Mezitím už babička seděla způsobně na pokoji u okna a pila slaboučký, přeslazený odpolední čaj. Její spolubydlící už byla zaopatřená, usazená v křesle, obložená polštáři a v náručí svírala velkou plyšovou opici. Bez ní je prý neklidná a agresivní. Chovala plyšáka a s pohledem upřeným do nekonečna se lehce pohupovala ze strany na stranu a něco nesrozumitelně drmolila. Občas se z toku zvuků vynořilo slovo. Celé to znělo jako zaklínání, nějaká pohanská kletba. Když zmlkla, mlela aspoň prázdnou čelistí, takže jí při každém sudém pohybu vykoukl z pusy osiřelý zub. Babička, nastrojená, pevná a pěkná, sedící vzpřímeně u okna, vedle ní vypadala jako její guvernantka. Nastoupila sem dobrovolně, když byla ještě zcela soběstačná a příčetná, ale nechtělo se jí chodit do schodů, nebavilo ji vařit a prát, a tak si požádala o místo tady. Její byt zůstal mně. Jsem jí za to vděčná. Zdálo se nám, že v posledních měsících malinko schází na duchu, ale pořád to bylo spíš roztomilé než znepokojivé.

„Koukni, koho mi sem dali,“ šeptala mi do ucha. Ani nemusela ztišovat hlas, paní nás stejně nevnímala. „Oficiálně je svéprávná, představ si, že může volit. Volební právo by mělo být shora omezené, stejně jako zdola,“ pokračovala babička pohoršeně. Bába něco zahuhlala. „Přes den takhle dřepí a mluví v jazycích, ale v noci přechází po pokoji. Už jsem si stěžovala, ať přestěhujou mě nebo ji. Nechci se nechat zavraždit. Nejradši bych tu ani nepřesp-“

Babičce došlo, že málem řekla víc, než chtěla, a předstírala, že se zakuckala čajem. Diskrétně jsem odvedla řeč ke starým fotkám.

Neviděla jsem je přes deset let. Ležely někde u našich, zahrabané v krabicích mezi starými letáčky a mapkami, rodnými listy, pohřešenými očkovacími průkazy, vysvědčeními a diplomy z táborů a škol v přírodě. Nevím, podle jakého klíče je máma vybrala. Asi jak jí padly pod ruku. Většina pocházela z doby, ještě než se narodil brácha. Došlo mi, že po jeho narození už jsme se jako rodina ani moc nefotili. Z bráchova dětství existuje jen velmi málo dokumentů. Největší péče byla věnovaná prvorozené. Sylvinka pase koníčky. Sylvinka na nočníku. Sylvinka dělá letadýlko. Sylvinka na vratkých nožičkách u dortu s jednou svíčkou. Pak novější fotka, kde já mám na sobě stejné oblečení jako Sylva o pár let dřív. Některé šatstvo po nás donášel i brácha. Komplikovanou genderovou identitu měl už odmalička. Prohlížely jsme si jednu fotku po druhé, babička občas něco okomentovala, a její spolubydlící nám do toho mumlala svá zaklínadla jako bizarní podkres. Na kojeneckých fotkách byla zvlášť nápadná jedna věc. Byli jsme si jako mimina všichni tři podobní, ale Gregor má z profilu úplně jiný tvar hlavy než my se sestrou. Zatímco naše lebky jsou vzadu zploštělé, on má krásně klenutou, protáhlou hlavu. My jako kojenci vypadáme jak siroty z vesnického nalezince, on jako malý lord. Odmalička jsem si tvarů hlav všímala. Nešlo mi na rozum, jak to, že západním herečkám tak sluší culík. Vezmou gumičku, třikrát otočí a mají účes, se kterým můžou do opery. My se ségrou jsme si zkoušely vlasy uvazovat výš, níž, a pořád jsme z profilu v culíku vypadaly tak nějak východoevropsky. Naštěstí jsme byly ve třídě ploskolebé skoro všechny. Už kolem revoluce jsem pozorovala, že školáci mají hlavičky jiné než my. I obličeje měli protáhlejší. Aspoň tady ve městě. Nastupující generace byla k nerozeznání od vrstevníků ze západní Evropy. Jako kdyby se v očekávání politické změny proměnila i fyziognomie. Nápadné mi bylo i to, že děti emigrantů, které se narodily už venku, nevypadaly jako typičtí Češi. A nebylo to oblečením nebo řečí těla. Měli jinak posazené kosti v obličeji a k tomu typické „německé“ nebo „americké“ kukuče. Vzhled asi není až tolik záležitost geografická, jako spíš duchovní. Vzpomněla jsem si na to při čtení Ecova Pražského hřbitova, kde píše, že „přestup k jinému náboženství někdy proměňuje nejen duši, ale i rysy obličeje“. Před pár lety jsem ty protáhlé hlavičky doporučila k výzkumu kolegům antropologům z ústavu, ale nedovedli mi dát uspokojivou odpověď. Prý to souvisí s celkovou vertikalizací – prodlužují se dlouhé kosti, chodidla, výška postavy, tak co by se neprodloužil i obličej a lebka. To určitě. K obličejům druhé generace emigrantů mi doporučili sto let starou klasickou studii Franze Boase o tom, jak se mění fyziognomie dětí přistěhovalců, ale jedním dechem dodali, že je překonaná. Délkošířkový index hlavy se spočítá tak, že se šířka lebky vynásobí stem a výsledek se pak vydělí délkou lebky od glabelly po opisthocranion. Já mám kolem osmdesáti a tvar lebky mi vychází na pomezí mesokranního a brachykranního. Fuj. Můj ideál zlatého řezu splňují jen dolichokranní lebky, co mají opisthocranion, tj. nejzazší místo na šupině týlní kosti, o pár centimetrů dál.

V našem geografickém prostoru proběhla rychlá změna tvaru lebek už jednou, ve třináctém století. Do té doby byli Češi převážně dlouholebí. Posléze už se na hřbitovech nacházejí krátké lebky. Neví se, jestli to tenkrát způsobila vlna migrace, hladomor, urbanizace nebo nějaké sociální aspekty. Proč by o sedm set let později nemohla proběhnout změna opačným směrem? Dlouhé lebky se najednou dokonce berou jako norma, takže dnešní miminka, co mají hlavičky jako já se Sylvou, dostanou diagnózu polohové deformity a na hlavu jim na pár měsíců nasadí remodelační ortézu. Doktoři k současné takzvané debrachycefalizaci uvádějí, že zhruba do osmdesátých let dvacátého století u nás kojenci v postýlkách a kočárcích leželi na zádech v zavinovačkách. Díky dupačkám už si můžou ležet, jak chtějí, není proto vyvíjen takový tlak na záhlaví a lebka se prý proto zúžila a prodloužila. Ovšem matka se dušuje, že nás se Sylvou pokládala na bříško úplně stejně jako bráchu. Dupačky jsme měli všichni tytéž. Dědili jsme je po sobě. Tak proč zrovna Gregor má jinou hlavu než my? Co když ta změna před třiceti lety přišla jako ozvěna příštích dějů? Budoucí události vrhají svůj stín dopředu, říká Goethe. Ze Slovanů bažinného typu (jak nás nazývá frenologická příručka z roku 1947) se měli stát Evropani. Ještě to ani nevěděli, a už se rodili s ušlechtilými lebkami. Stejně spontánně jako se před listopadem 1989 údajně uzdravovali psychotici. Nenápadně jsem si prohlédla babičku z profilu, ale přes ondulaci nešlo tvar lebky odhadnout. Pohladila jsem ji po hlavě. Pohladila mě taky. Zastyděla jsem se. Ale měla jsem jistotu. Povědomá ploška v týle bezpečně byla.

„Koukni, jestlipak se někdy dozvíme, co se s ním stalo.“ Babička se dívala na fotku ze Sylviných narozenin. Nejspíš desátých, protože já se ještě batolím a brácha je na houbách. Na stole leží dva dorty. Za jedním stojí Sylva, s nemožným účesem na kluka, který stihl i mě, a za druhým, skoro stejně ostříhaný Kaspar. Kaspar Hauser, syn máminy spolužačky Valerie. Příjmení dostal po matce, otec neznámý. Prosadila mu to křestní jméno s vypětím sil. Byl v celé zemi jediný. Na matrice byli ochotni povolit tak maximálně Kašpara, a to ještě s přípisem, jak takové jméno nedoporučují kvůli šikaně a posměchu. Dlouho jsem netušila, k čemu to jméno odkazuje. Internet nebyl, neměla jsem kde to najít. O vlčím dítěti z Norimberka jsem se dozvěděla, až když jsem si Kaspara googlovala. Dala mu Valerie to jméno trochu poťouchle kvůli jeho původu? Za otce norimberského nalezence z roku 1828 byli totiž označováni nejrůznější šlechtici, včetně Napoleona Bonaparta. S kým vlastně měla Valerie nemanželského syna? Nemá jeho otcovská strana náhodou vznešený rodokmen? A předurčilo mu nezvyklé křestní jméno neobyčejný osud? Kaspar, Kaspar, opakovala jsem si v duchu a uvědomovala si, jak libě mi to jméno zní. Ta směsice důstojnosti a mužnosti, strohosti a tajemství. Na rozdíl od Aleše. Narozeninová fotka byla z ánfasu, nebylo nic poznat, ale už tvar obličeje naznačoval, že Kaspar nebyl brachycefální jako já. Nebo teda není, pokud žije.

Než jsme s babičkou stačily rozvést hovor na téma tajemného zmizení Kaspara Hausera, přišla sestra a svolávala všechny k večeři. Ta se tady podává už v pět odpoledne. Po ní dostanou chovanci každý jako hostii prášek na spaní a domov na několik hodin ztichne. Nechala jsem babičce všechny fotografie až na tu jednu.

Těšila jsem se ven na čerstvý vzduch, že se konečně budu moct zhluboka nadechnout, ale na chodníku mě do nosu praštil puch. Výkaly. Nikoli psí, nýbrž zcela nepochybně lidské. A ne nějak podprahově jako v pečovatelském domě, ale natvrdo. Jako obsah táborové latríny, pár dní ustátý. Jako by tu uprostřed ulice stál suchý záchod. Ale nikde jsem nic takového neviděla. Pustila jsem to z hlavy.