OTEC

MATKA

PROKOP

STANISLAVA

Neděle po poledni. Kuchyně. Stůl pro čtyři, prostřený, nazdobený. Otevřená láhev červeného vína, mísa chlebíčků. MATKA ještě vše upravuje – ubrus, nádobí, příbory…

OTEC  (praští pěstí do stolu, až nádobí zařinčí) Kde je ta noha?!

MATKA  (vytrhne ji to z přemýšlení, podívá se na hodiny) Už tu měla bejt. Chodit včas je přece slušnost. Zvlášť při takovýhle příležitosti. Snad jí řek, že vobědváme v poledne –

OTEC  Kde je ta noha?!

MATKA  Pořád si řikám, jaká asi bude. Velká, nebo malá? Tlustá, nebo hubená? Ale co, to přece není důležitý.

OTEC  Kde je ta noha?!

MATKA  Tebe nezajímá, kde k ní přišel? Zajímá tě to vůbec? Zajímá tě vůbec tvůj syn? Zajímal tě někdy?!

OTEC  Kde je ta noha?!

MATKA  Ne. Samozřejmě, že ne. Celejch třiatřicet let tě zajímá jedna jediná věc.

OTEC  Kde je ta noha?!

MATKA  Jasně, nic jinýho. Jenom a jenom – kde je ta noha.

Pauza

OTEC  Ale já vim, kde je.

MATKA  A jé.

OTEC  Já vim, kde je!!! (vezme ze stolu kuchyňský nůž, MATKA si toho všimne, OTEC vstane,  MATKA chytne židli a postaví se za ní, aby k ní nemohl) Já to prostě udělám! Lehni si na stůl – (chytá ubrus za cípy, že jej strhne)

MATKA  Nech toho aspoň dneska! Za chvíli tu bude!

OTEC  Já vim, kde je. A ty, ty to víš nejlíp! (sedne si) Aby taky ne, když za to můžeš. Za všechno můžeš! Ženská prej vydrží víc než kůň! Ale ty? Ty! U tebe stačí píchnutí (naznačí bodnutí) a už ječíš. Že prej bolí. Musíš to kurva překonat! Ale to ty ne! Ani kvůli svýmu synovi!

MATKA  Našemu.

OTEC  Ne, tvýmu! Ani kůli němu si to nedokázala! Jak si zistila, že si těhotná, tak si pořád mlela – Ale to bude bolet! Tebe to bolelo pár hodin, ale mě třiatřicet let, uvědomuješ si to?!!!

MATKA  Já –

OTEC  Ne, mě to nebolí! Mně to kurva zničilo život!!!

MATKA  Prokop –

OTEC  (vytrhne se ze vzpomínek) Jo, tomu to život taky zničilo – (pauza) Ale ne, nezničilo! Pořád se to ještě dá napravit! Všechno zase bude dobrý. Musíš jenom chtít! Chceš? Chceš, aby to bylo zase dobrý?! Tak chceš? Musíš chtít!!!

MATKA  Kolikrát ti mám řikat, že se s tim nic dělat nedá –

OTEC  Všechno bude zase dobrý. Stačí párkrát říznout a všechno bude zase dobrý – Prokop –

MATKA  Kde je? Už tu měli dávno bejt.

OTEC  – bude konečně muj syn!

MATKA  Pořád je tvuj!

OTEC  Co sem se narodil, se mi všechno dařilo. Dlouho kojenej. Pak žádná školka, ale pěkně doma s mámou. Ve škole sem všechno zvládal a když náhodou ne, tak ze mě byly stejně všechny učitelky na větvi – Takový krásný dítě! – Máma dycky vyprávěla, jak se mnou jela vlakem, to mi mohlo bejt tak osm devět, a slečna vedle povídá – Takhle krásný dítě bych chtěla mít! A máma se prej zasmála a řekla jí –  To byste si musela říct mýmu muži – ! (zasměje se) A potom? Holky mě nechávaly vopisovat, napovídaly mi – Ne že bych to moc potřeboval, ale vobčas – V češtině sem úplnej génius nebyl. Větnej rozbor třeba – Nebo si pamatovat všechny ty básníky – A holkám dělalo dobře, že mi mohly pomoct. A na střední – ? Ekonomka, takže zase plno holek – těch bylo! Ale mě se dařilo všechno! Matematický soutěže, ekonomie mi šla, dokonce i účetnictví! A jinak? Běhal sem, hrál fotbal, v novinách vo mně psali jako vo rychlíku Rapidu, toho našeho týmu. Házenou sem hrál. Na vysoký. Sem inženýr? Sem. A kdo jinej moch chodit s nejhezčí holkou z fakulty (ukáže na Matku) než já? Láska jako trám, no ne? No ne? Hned v první práci ze mě udělali vedoucího vodboru se slušnym platem. Zasadil sem strom – (pauza) Dycky sem miloval topoly – (zasní se) Představoval sem si, jak daleko je z nich vidět – tak daleko! A když si přišla s tím, že jsi v tom – sem jeden topol koupil a zasadil ho. Ne, ne někam na zahradu, ale v jedný aleji. A jezdil sem se na něj dívat a představoval si, jak muj syn na něj jednou vyleze a uvidí dál, než dokázal vidět jeho táta – (dlouhá pauza) A pak sem tam stál, tiskl čelo k těm skleněnejm dveřím, co skrz ně bylo vidět jen jednim nevypískovanym pruhem. Žhavej vidět svýho syna, SYNA!, těšil sem se, jak spolu budem hrát fotbal –

MATKA  Ty –

OTEC  – házenou –

MATKA  Já –

OTEC  – jak poleze na ten topol, co sem pro něj zasadil –

MATKA  Prokop –

OTEC  – před vočima mi proběh celej náš budoucí společnej život – To čekání, to čekání – Až pak, na konci chodby, sestra skloněná nad vozíkem. Blížila se. Pomalu, vopatrně. Blíž a blíž. Hlavou sem ty dveře skoro promáčk. Tady, tady je! Můj syn! A už – už je skoro tady. Na vozíku leží – v povijanu – Sestra zastaví, zvedne ho, on brečí a mele s sebou – Mele sebou, ale tak nějak – (pauza) Jediná noha mě dělila vod dokonalosti!

MATKA  Vo toms mi nikdy neřek – Co je s tim stromem?

OTEC  (vytrhne ho to z myšlenek) Jel sem tam hned z porodnice. Byl jedinej v celý tý aleji, jedinej topol – Za tu dobu vyrost, moch mít dobrej metra a půl – Bylo léto, půlka srpna – Nebe jako vymalovaný – Lehkej větřík, kolem pole pšenice – Trochu se kejval v tom větru, listy šuměly – Skočil sem k němu a chyt ho kousek nad zemí.               Nechtěl sem ho vyrvat z kořenů, ale zlomit! Aby byl stejně zlomenej, jako já! Chvíli sem se s nim pral, ale moc dlouho ne. Nakonec to v něm křuplo – A když ležel, eště sem na něj dupl. A nechal sem ho tam – Ten sen vo tom, že to muj syn dotáhne dál než já –

MATKA  Cha chá – Topol je křehkej! Viděls. A ten tvuj sen – (vážně) Takže tys svýho syna vodepsal. A tíms ho zlomil, jako ten strom.

OTEC  Já? Já?! Jak se můžeš takhle vymlouvat?

MATKA  Ani do porodnice sis pak pro nás nepřišel – A doma? Vzpomeň si! Já na to nezapomenu, co budu živá, jaks řek, že se mnou v jednom bytě nebudeš – Vzpomínáš si?! Tys nechtěl vopustit mě, ale svýho syna! Abys nemusel koukat na to, že – (pro sebe) Klekla sem si. Nikdy v životě sem před nikym neklečela. A prosila tě, ať zůstaneš, ať náš neopouštíš – Ne mě, ale Prokopa. Prokopa si opustil! Svýho jedinýho syna! Co si to za člověka?! Brečet už mě taky nikdy neuvidíš –

OTEC  Všechno bude zase dobrý – Ale to se musí vopatrně! (přistoupí k Matce a začne ji osahávat břicho) Tys bejvala tak štíhlá! Koliks měla? Devadesát šedesát devadesát? (MATKA ho zaskočeně a překvapeně plácne přes ruku) Ale pak – První měsíc, druhej, třetí – Tys příbírala snad každej den. Dyť tys úplně kynula. Ale tak těhotenství, že jo – Jenže ty vod porodu nehubneš, ne, vůbec ne, ty tloustneš dál. A pořád víc a víc. A voba víme proč!

MATKA  To je blbost! Tvoje chiméra, nic jinýho. Nic jinýho!

OTEC  Jen se vymlouvej, jenom lži, stejně ti to nepomůže. Ničíš život mně i svýmu synovi!

MATKA  Prokop –

OTEC  – to taky ví. Ví, že za všechno může jeho MATKA!

MATKA  (neudrží se a dá Otci facku) Tak!

OTEC  Pravdu neubiješ. Pravda vítězí!

(MATKA se o něj přestane starat a dá se opět do úklidu) 

OTEC  A to tvoje věčný uklízení, to, jak furt musíš něco dělat, to se jenom snažíš zapomenout na svoji vinu. Nemáš čistý svědomí, a tak furt uklízíš a uklízíš. Ale duši si Savem nevyčistíš!

MATKA  (praští do stolu, až nádobí poskočí, pak chytne nůž, ale zase ho pustí, po chvíli) Kde je Prokop?

OTEC  Kde je ta noha?! No, kde je zrovna teď? Víc vlevo nebo víc vpravo? Tak už to konečně přiznej! Vyčisti si to svý špinavý svědomí! Přiznej, že za to můžeš! No, jak to bylo?!

MATKA  (sedá si za stůl a vzpomíná) Bylo mi zle –

OTEC  (zaražený, že to vypadá, že MATKA snad pravdu přizná, si sedá naproti ní) Dál, dál –

MATKA  Strašně. Vnímala sem jenom tu bolest. Nic jinýho. Viděla sem bolest, slyšela sem bolest. Bolest mi svítila do vočí a ptala se, jak se cejtim. Hejbala se ve mně a hejbala mnou. Bolest a nic než bolest. Bolest pode mnou, bolest nade mnou, bolest kolem mně. A panika, jediná myšlenka krom bolesti byla panika, že sem v pasti.   Že nejde utýct, prostě říct – Zrušte to! – vstát a jít pryč. Bolest mě nastřihla a až z bolesti vykoukla bolest, najednou bylo po bolesti –

OTEC Takže Prokop je tvoje bolest! Ale já chci slyšet vo tvym svědomí!

MATKA  Cože?

OTEC  Ale ne, ty ani žádný mít nemůžeš – zmrzačit vlastního syna!

MATKA  Cože!!! Ty? Ty chceš kázat vo svědomí?!

OTEC  Já totiž vím, jak to bylo. Jak se to stalo. Dyť ty si vzdychala už v prvnim trimestru při každý kontrakci. To je bolest, to je bolest! A zatím co každá jiná cejtí Braxton-Hicksovy kontrakce ve třetim trimestru jako nebolestivý ztvrdnutí dělohy – aby taky ne, když je ten tlak jenom dvacet až třicet milimetrů na hektopascal, tys jenom ležela a brečela bolestí! A jak to asi mohlo dopadnout jinak, když ve vypuzovací době to pak mohlo bejt osmdesát až sto milimetrů na hektopascal?

MATKA  Já ti vůbec nerozumim.

OTEC  Jasně že mi rozumíš, moc dobře mi rozumíš! Ale jestli to chceš slyšet znovu, klidně to zvopakuju – Při tom tvym strachu z bolesti si totiž začala strašně pomalu dejchat, protože to bolelo, i to blbý dejchání tě bolelo, mozek měl málo kyslíku a tělo na to nedokázalo reagovat. To se přeneslo na Prokopa a projevila se hypoxie! A chci ti připomenout, že hypoxickej plod vomezuje pohyby končetin a těla, aby mu zbyla energie pro funkci životně důležitejch vorgánů! Za porodu je přitom vobecně riziko hypoxie vyšší, protože stahy dělohy, kerejch je furt víc a víc a sou silnější a silnější, negativně vovlivňujou prokrvení placenty! Hypoxie přitom může způsobit
i nepravidelný držení plodu, kterej třeba vztyčí některou končetinu! A tak chudák Prokop, aby si zachránil mozek a srdce a plíce a játra a ledviny, tak napnul pravou nohu. A ta noha tak z tebe šla jako poslední. A ty – TY!!!

MATKA  Co já?!

OTEC  Jaks už to chtěla mít za sebou, tak si sevřela! A kdo jinej může vědět, jak tys uměla sevřít!

MATKA  Sprosťáku! Styď se!

OTEC  Ty by ses měla stydět! Dyť ty si Prokopovi tu nohu tou svojí kundou ufikla!!!

MATKA  CO?!

OTEC  Kongenitální vaginální amputace to byla!!!

MATKA  Já – Jak by se to – Jak bych mohla –

OTEC  (nevnímá) Měli ho udělat už tehdy, protože příznaky hypoxie plodu na počátku porodu, nebo akutní a chronická hypoxie plodu, sou důvodem k císařskýmu řezu – Co neudělali tehdy voni, udělám konečně neska já!

MATKA  Neuděláš!

OTEC  Co mi v tom zabrání?! No, co?

MATKA  Ty sám!

OTEC  Proč bych to dělal?!

MATKA  (škodolibě) Komu chceš tu nohu přioperovat, když Prokop tu ještě není?

OTEC  Áááááá – Takže se přiznáváš! Přiznáváš, že tam je! Jasně, kdo to může vědět líp, než ty?! Ty jí tam celou dobu cejtíš! Pravda už konečně musela ven. Musela ven, jako musí ven ta noha! (sáhne po noži na stole)

MATKA  Přemejšlej – jak dlouho vydrží ta tvoje noha –

OTEC  Prokopova noha!

MATKA  – jen tak na vzduchu, co? Kdoví kdy Prokop příde. Chceš, aby už byla k nepotřebě? Co?!

OTEC  (podrbe se nožem na hlavě) Hmmm – Tak dobře, máš vodklad. Ale jenom než příde Prokop, ani vo vteřinu dýl!

MATKA  Takže Prokop si převede holku a ty mi před ní budeš párat břicho –

OTEC  Žádný párání, ale korporální císařskej řez! Řez kůží zvolim vertikální. Získám tak víc prostoru pro nohu, používá se taky u vobézních ženskejch –

MATKA  Císařskej řez –

OTEC  Sectio Caesare corporalis! Povedu ho vod fundus uteri, to je vyklenutí horní části dělohy nad odstupem vejcovodů směrem na přední stěnu, protnu napříč svalový vlákna myometria, teda svalovou vrstvu dělohy, kerá krom jinýho vykonává svalový kontrakce při orgasmu, takže tim asi – Ale kdo by myslel na orgasmus, dyž de vo nohu vlastního syna. Dobrá MATKA obětuje i orgasmus!

MATKA  Jako bych se jich s tebou dočkala – !

OTEC  Provádí se při mnohočetný myomatóze v téže lokalizaci.

MATKA  A to je co?

OTEC  Výskyt většího počtu nezhoubnejch nádorů, vzniklejch z buněk svalu, zejména hladkýho. Což je v podstatě nehle případ. Náš případ. Teda tvuj!

MATKA  Tvuj syn je pro Tebe nádor! A mně chceš kázat vo svědomí?!

OTEC  Nevýhodou korporálního císaře je kontraindikace dalšího těhotenství, ale to tě trápit nemusí. Dál tam je možná infekce, krvácení, poranění močovýho systému, tvorba trombů – teda jako krevních sraženin, snížení střevní peristaltiky a respirační komplikace. To je asi tak všechno.

MATKA  Všechno –

OTEC  Jo, ve špitále by ještě hrozily rizika spojený s anestézií, ale toho se bát nemusíš, protože žádná anestézie stejně nebude.

MATKA  Žádná – anestézie – ?

OTEC  Tak dobře, naleješ do sebe tohle víno.

MATKA  Víno?

OTEC  Máš pravdu. Co by zbylo pro návštěvu. Prokop skočí pro flašku vodky. Hned, jak příde –

MATKA  Už by tu měli bejt!

OTEC  Radši dvě flašky. Něco bude potřeba na sterilizaci. Jo, a nesmíme zapomenout na klystýr.

MATKA  Na co?

OTEC  Aspoň to v těch lékařskejch knížkách píšou. V každý, myslim. Asi v polovině, na ňáký sto sedmdesátý straně, takle v druhý třetině stránky to bejvá – To bych si nevymyslel! No, to v koupelně zvládneš sama, ne?

MATKA  Já nic zvládat nebudu!

OTEC  Musíš si víc věřit! Zvládneš to! Já toho budu muset zvládnout vo moc víc! A co tam máme dál – Jo, ta sterilizace. Kůži i stůl namažu vodkou, nože, kuchyňský kleště a tak vyvařim ve vodě, možná nad párou. Ale to bude stačit – S nějakym posouzenim celkovýho tělesnýho stavu se nebudeme zdržovat, to vidim, objem cirkulující krve budeš mít asi tak průměrnej, můžu ti teda prohmatat pulz na krku, na předloktí i na stehně, ale proč, že jo? Rektální vyšetření, vaginální, vyšetření děložního čípku – Akorát bysme ztráceli čas. Jo, teď sem si vzpomněl – voni tam píšou, že prej dvanáct hodin předem žádná tuhá strava –

MATKA  Voperace se vodkládá –

OTEC  Nic se nevodkládá! Prokop tu bude každou chvíli, zvládnem to ještě před vobědem.

MATKA  (začne si do úst cpát chlebíčky) Tak. Tenle, tenle a j – e – ště – tenhlllll –

OTEC  Nech ty chlebíčky! Vyplivni to, okamžitě to vyplivni!

MATKA  (kouše) H – a – h – a – á – Chmmmm –

OTEC  Nepolykej! Vopovaž se polknout!

MATKA  (polkne a ukáže otci prázdná ústa) Áááááá!

OTEC  Já to z tebe dostanu, uvidíš! Nejdřív z tebe dostanu ty chlebíčky a pak tu nohu! Poť sem! Poť sem! Strčim ti prst do krku a vopovaž se kousnout! (chytne Matku a snaží se jí strčit prst do krku) Auuuuuu!

(cvakání klíče v zámku)

MATKA  Sou tu!

OTEC  Jen počkej!

MATKA  Už sou tady!

OTEC  (pustí ji) Dvanáct hodin čekat! Ale nemysli si, že sem to vzdal! Já to nevzdám nikdy! Nikdy, slyšíš?! Muj syn musí mít –

(vstoupí PROKOP a je sám, MATKA na něj nevěřícně zírá)