U kláštera bosých karmelitánů
Houževnatě zas a znovu budu opakovat modlitbu,
jako bych už pokolikáté vytáčela potřebné číslo:
„Vyslyš mě, Bože, vyslyš…“
V kostele na břehu řeky
mezi pokořenými šlechtičnami,
se siluetami hořících svíček,
obklopených ze všech stran.
A napnuté žíly se budou táhnout
až k tobě, k řece.
A přetrženy budou hledat úlevu ve vodě,
kde na lodičkách z listů odplouvá podzim,
který za sebou spálil mosty
purpurovými božími soudy.

A ještě nedávno se zde jako šupiny třepotaly
dovádivé modré letní dny,
lovené na udice městských antén.
A na podzim puštěná skořápka kraslice
se chopila vesel vodními liliemi.
A ty ses, můj Bože, nenápadně objevil,
když jsi přišel večer do kostela
na onom břehu řeky.

* * *
Dědeček vypaluje hrnce a inkvizice kůži,
ty pod světlem tavíš motýly rukou.
Život skotačí jako při prvotním světle,
při druhém se objeví první pekelný kruh.

Pod lampou se tužka zarazila o Slovo,
prach co lidem do oka padl.
Podstata zablýskla z popela Jazyka,
matka se dotkne pohledem. Tak odevzdaně umřít.

* * *
Období poezie končí.
S podzimním listím verše světu
nesou javorovou hořkost.
Období poezie končí,
nastává období dešťů.
Těžké bouřkové mraky myšlenek
už neprotkává světlo přání.
Podzimem purpurových ohňů
hoří naděje.
A slovo hozené do rýmu,
možná naposled,
letí na křídlech jeřábů
do cizího svítání.
Období dešťů smývá verše…

Den tryzny za podzim
Dohořel
podzim,
odešel,
zachvěl se a
křupnul
útlými okny
tenkého
ledu.

Vzdálil se
a zasel mrtvé
zežloutlé listí –
nepravé
horké světlušky,
jež nezvou
do tepla,
ale do zimy.

Už i sněhobílý chrt
proběhl,
ostražitě poslouchal
a očichával nás,
dotýkal se mokrým
a chladným jazykem
našich rukou
a tváří.

***
Žluté křížky
z javorů
pod průhlednou
slídou kaluží –
den tryzny
za podzim,
den vzpomínek,
které se nerozlétly…

A zima,
ošklivé,
ještě neopeřené
káčátko,
se zkouší schoulit
do vyprázdněného
osamělého srdce
přírody.

Vyhání
z věšáku
nehybný
podzimní kabát
a jako starý akyn
ochraptělým hlasem větrů
začíná dlouhou
píseň.

* * *
Dějiny jsou jako hlava profesora Dowella:
všechno vědí, ale mají za to, že lepší je
mlčet.

Moře
(triptych)

I
Moře vlnami valilo před sebou žal. Vyvrhlo
obrovskou medúzu. Škaredilo se, když se poranilo
o břeh zasypaný navezenými oblázky,
které jako kluziště přerovnávaly úctyhodnou práci
vodního živlu. Moře, živé i slané jako krev,
houpalo syté komáry načervenalých bójek.

Na nábřeží se ženy blyštěly lurexy, jako
ryby šupinami. Listí
palem podobné laciným vějířům si šeptalo
papírovým šelestem. A já cítila s rybou, která
odplavala do Turecka. Ach, ta nostalgie.

II
Moře šumělo různými tóninami, opakovalo něco,
co lidé nemohou pochopit. Déšť linkoval
prostor sametové sezony. Vtíravé výklady obchodu
„Koloniální zboží“ se snažily zalíbit,
deštníky se dmuly pýchou.

Jen moře nepózovalo a nepřetvařovalo se.
Bylo mu to jedno. Hřeben vlny odpovídal
bělozubým úšklebkem na úsměšky
augurů.

III
Ajvazovskij patřil mezi políbené štěstěnou –
byl zasvěcen do nálad moře.

Odplul. Vypadal jako letadlo v turbulenci,
které se noří do vody. Moře se
stále hrbí, ale nerodí
zpěněné vlny, jež vytváří teprve břeh.
Racci spojeni navždy s vodou
vzpomínají na dobu, kdy vlna byla
elegantní a inteligentní jako delfín.

* * *
Čas prosákne solí,
jako písek z nejstarších hodin.

Pálí, spaluje, drásá.
A potom zaniká, rozpouští se,
stává se mořem,
v němž se tak pěkně houpá
na vlnách vzpomínek.

Škoda, že jen nakrátko,
protože lidé žijí na pevnině.

Kde je moře, je i sůl…

Ukázka z knihy Déšť s tvýma očima vydané ve spolupráci nakladatesltví Milan Hodek, Hradec Králové (ČR) a Desna Poligraf, Černihiv (Ukrajina) v roce 2017.
Z ukrajinštiny přeložili Petr Kalina a Milan Hrabal. Za poskytnutí textů děkujeme všem zmíněným.