Prolog
Až slunce vysuší, co moře dalo,
postavím vor z toho, co se mi stalo.
Až příliv zavelí, spustím svůj prám.
Abergele, kdo žil tu, byl příliš sám.

Jak obzor musím si pro své slunce dojít,
přes vlny, kterými se nebe plout bojí;
jak ryba musím si za tichem stát;
vítr, když hledáš, zůstane chvíli vát.

Jak země musím si pro své moře dojít
přes zrna, kterými se čas tak rád brodí;
jak stromy musím ti kořeny dát;
vítr, když hledáš, zůstane chvíli vát.

Jak racek musím si pro své nebe dojít
přes duhy, kterými se plachtoví brodí;
jak lodě musím si za kotvou stát;
domov když hledáš, začne ti vítr vát.
Jak dítě musím si pro svůj kámen dojít
přes hrady, kterými se velcí projít bojí;
jak dítě musím si za slovem stát.

Domov, když hledám, začne mi vítr vát.
Domov, když hledám, bývá už na dosah…

Foto (c) Lukáš Houdek: Slavkovský les.