I. Vločky a vlaštovky

Fotím papírovou krabicí na rejštejnském hřbitově. Plastiky na hrobech osvětluje slunce, někdy zprudka, jindy tlumeně, když se skryje za zatím bezlistou korunou lípy. Jak postupuje, reliéfy se prohlubují nebo naopak zplošťují. Nejvíce se mi líbí malý chlapeček balancující s hravou bezstarostností na Zeměkouli. Šlape si přitom na podolek.

Bílá zeď kostela oslnivě svítí, a když se k ní přitisknu zády, hned mě zahřeje. Tady země už vyschla. U nohou mi putují sem a tam ruměnice pospolné, po rukávu mi mravenec nese mrtvého pavouka. Půda pomalu ožívá, i když ve stínu na severní straně zůstává ještě zmrzlá a leží tam sníh. Paprsky mě uspávají.

Modlitba
Na hřbitově si suším boty,
jde mravenec přes most rukávu,
sepjaté ruce Mariiny
svírají šlahounek břečťanu.

Přichází pomoc z borovice:
Snáší se vrtulka semínka,
kdosi tu do dlažby před kostelem
kus mlecího kamene zatloukl.

Zeď kostela bílá je a už hřeje,
ptačí zpěv slétá se pod zvonec,
dvě děti běhají po hřbitově:
Mami, támhle spí opilec.

(úryvek)

II. Ohnivec šarlatový

Bílá sobota 11. 4. 2020. Po západu slunce se ve vysokých cirrech (radarový odraz mi ukázal jejich výšku 11 350 metrů nad stanicí) objevil sluneční sloup.

Poslední tři noci jsem trávil pod širou oblohou. Ta velkopáteční byla při zemi hodně studená. Díval jsem se na hvězdy a zaplavil mě pokoj srdce jako už dlouho ne. Plamen nad ním hořel klidně jako na horském hřebeni v absolutním bezvětří. Uvědomil jsem si, že tuhle noc z Velkého Pátka na Bílou Sobotu sestupuje Ježíš do podsvětí, aby odtamtud vyvedl zavržené Starého zákona.

V noci jsem se vzbudil, divil jsem se, že mi není takové teplo jako předchozí noci, podíval jsem se na mobil a viděl jsem displej skrze ledové kapičky. Brrr, bylo -2,7 °C (na Perle klesla teplota na -10,2 °C). Všude kolem zábla jinovatka, i na tom páchnoucím polštáři okolo mé hlavy. Připadal jsem si, jako bych se vracel z podsvětí – sám, bez Ježíše – a vchod do něj by za dobu mého pobytu zakryl shora mráz, průsvitný zátaras pro cestu zpět, stěna, kterou vidím svět, jaký byl, skrz kterou já sám už navždy zůstanu nespatřen. Díval jsem se na svět cizíma očima, skrze brýle, jejichž sklo roztaje už nad jinýma očima. Bál jsem se toho ledu dotknout. Možná jsem se styděl.

***

Pod pletivem pečlivě zakrytého okna kostelíka v Roku objevuješ špičatou ulitu věžule obecné (Turritella communis). Připomíná antický roh hojnosti, cornu copiae. Je spirálovitě zatočená podobně jako galaxie. A tak u ní mohu meditovat nad velikostí vesmíru, která se může vtěsnat i do malé skořápky. I vesmír je rohem hojnosti s jablky rodících se hvězd. Zamkněte si své chrámy, chcete-li, nám se u nohou objevil náhradní svatostánek, jehož věž mohla sloužit, co vzor architektovi chrámu Boží velikosti.

***

Jak je vlhké údolí Losenice, tam, kde vycházíme proti jejímu proudu z Rejštejna. Brzy mi hrozí zhroucenými střechami a vymlácenými okny někdejší továrna Watzlawick na výrobu dětských kočárků. Na informační ceduli je umístěna fotka dělníků, kteří tu našli obživu. Čtu v těch tvářích osudy, do kterých se nějak zapsalo vlhko a chlad těchto končin. Ale vyráběly se tu předměty, které sloužily novému životu. Snad je to místo přes svoji truchlivost alespoň trochu požehnané.

Scházíme přes propletené a polámané stromy, prodíráme se křovisky k potoku, nad kterým se na druhém břehu zdvihá vysoká skála. V mělké úžlabině leží vybělená kostra jelena. Páchne, ještě na ní zůstaly nějaké rozkladu podléhající tkáně. Zatímco šplháš vzhůru na skálu, nastavuju si krabičku na focení. Exponuju co nejblíže kostem, jako bych chtěl s krabicí vlézt do žebroví někdejšího tunelu plného vášně a tepu zvířecího srdce. Kolem mě nějaký hmyz obírá zbytky z běhů a spárků. A okolo, jako vzpomínka na vyschlou či snad vychlemtanou krev se objevují rudé cákance ohnivce šarlatového (Sarcoscypha coccinea).

Sedím dlouhé minuty nad pozůstatky jelena, exponuju snímky, a čím déle tu jsem, tím méně je mi to místo nepříjemné. Přijímám toto znamení pomíjivosti za své. Odcházíme pak spolu k autu a já si nemohu zvyknout na vzduch nezatížený zápachem rozkladu. Usadil se mi v nozdrách. Vedeš mě na skalní ostroh nad Otavu, do přírodního parku Kochánov, abych ho vydýchal. Nad údolím se ve svém svitu vznáší zvaný Andělíček. Hluboko pod námi projíždějí auta, je to hluk života stejně jako hukot Otavy. Slunce nás pálí do ramenou, pozvolna zapomínám na místo posledního odpočinku jelena.

***

Bude polovina dubna a stále se snášejí sněhové přeháňky. Za Klášterským Mlýnem u Rejštejna jako by Otava plakala skleněné slzy. Těch barev jak z krasohledu. Některá sklíčka jsou průhledná. Dívám se skrze něj a lesy nad Rejštejnem či vlnky, jejichž pěna obkvétá největší balvany v řece, se zbarvují do purpurova, fialova či bledě zeleno modra. Jiná sklíčka jsou neprůhledná. Překvapují mě rokokově stočené sloupečky ze žlutého a bíle žilkovaného skla. Jsou to snad nějaké polotovary ze sklárny Lötz, které sem zavezli při stavbě čistírny odpadních vod.

Byl bych se tu u sklíček zapomněl. Po břehu ke mně míří dvě ženy s psíky. Mají na ústech roušky. No jasně, výjimečný stav ještě neskončil, vždy na to v lesích zapomenu a až když přijdu mezi lidi, uvědomím si, že není všechno jako dříve.

(úryvek)

III. Vodní mlýnky

Nejistě nakračuje verš, když pátrá po materii slov. Je to krok dítěte. Nesrozumitelnost? Ano. Ale jen krátká. Jen jí prostoupit, ne se jí prodírat.

***

Kousek pod hradem Velhartice nad říčkou Ostružnou teče stružka vody řadou mlýnků. Všechny nějak klapají, některé hlasitěji, jiné tišeji, i rychlost otáčení je rozdílná.

„Býval tu i mlýnek složený ze lžiček,“ vzpomínáš. „Ale už tu není.“

„Dětem se to líbí,“ říká nějaká žena, která se sklání nad mlýnky se svým malým synkem.

„Nejen dětem,“ odpovídáš. Po cestě přijíždějí tři autíčka na dálkové ovládání. Patří třem dospělým mužům, kteří se za nimi po krátké chvilce zjeví a o čemsi zaujatě rokují, vysílačky v rukou.

***

Dívám se na skály u Otavy. Jak slunce postupuje, stíny do nich vkreslují co chvíli jiné obrysy, jiné siluety – dokud se celá skála nepohrouží do velikého stínu hory. Nejvyšší stvořil základnu, kamennou matrici, která po udělení pohybu sama již tvoří další a další obrazy.

Stejné dotvoření pohybem vzniká i u hradu Velhartice, který obletují poštolky. Slyšíme jejich křik, pozorujeme páry, které vlétají do otvorů ve zdech a zase z nich vylétají.

A další vír, tentokrát kouře nad ohněm. Pálíme větve z uschlého smrčku. Slunce proniká korunou opodál stojícího stromu a modravým kouřem procházejí paprsky, či spíš stíny těch větví, které jako by stály stráž nad skutečnými, hořícími. Večer už po západu slunce krouží nad terasou netopýr. Soumrak proniká jeho blanitými křídly a prosvěcuje je.

(úryvek)