Tři tipy Svatavy Antošové: únor

Literární a jinak kulturní tipy na měsíc únor 2017.

31. 1. 2017

Při letmém pohledu do bohatého programu únorových literárních akcí mě potěšila některá jubilea: například oslava 10 let hostování v Divadle Archa, které poskytuje zázemí literárnímu kabaretu EKG Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského, nebo v pořadí již 14. ročník Valentinského poetického čtení (VPV), které se koná v brandýské Knihovně Eduarda Petišky (organizátorovi Z. L. Gordonovi držím palce i do dalších ročníků), či 15. výročí vzniku ostravské kulturní revue Protimluv. Potěšil také e-mail s informací, že

„po dlouhotrvajících přátelských jednáních a v posledku nezbytných úpravách jsme znovuotevřeli známý pražský podnik Literární kavárna Řetězová. Kromě změny provozovatele shledáte v kavárně jedinou změnu: z Řetězovky je nyní Kavárna bez dýmu – Smoke free café.“

Podepsáni: Zdeněk Cibulka, emeritní kavárník, Zdenko Pavelka, kavárník ve službě a David Hrabánek, vedoucí provozu. I jim držím palce! Kéž by podobné přátelské jednání vedlo i ke znovuotevření Knihkupectví Fišer v Kaprovce… A potěšily mě zejména následující tři akce, jejichž návštěvu si vám dovolím doporučit. 

Praha, 9. února: Libuše Jarcovjáková: Černé roky

Říkají jí „enfant terrible české fotografie“ a vůbec poprvé vydává svou práci v knižní podobě. Má název Černé roky (wo-men, 2017) a tvoří ji syrové fotografické a literární deníky z let 1971–1987, kdy žila v normalizační Praze a jako emigrantka v Západním Berlíně a Tokiu. V knižní anotaci se píše, že

„kniha je experimentem ve smyslu editorského přístupu. Stejnou měrou dává nahlédnout na Libušinu fotografickou a literární tvorbu. Umělecký výstup tak divoce osciluje na pomezí klasické monografie a intimních deníkových zápisků.“

Editorsky se na ní podílely dokumentaristka Barbora Baronová a kurátorka Lucia L. Fišerová.

Libuše Jarcovjáková je absolventkou FAMU a dlouholetou pedagožkou VOŠ a SPŠ grafické v Hellichově ulici. Přestože se účastnila mnoha významných výstav (Plasy 1981, Paříž 2000, Bratislava 2013, Praha 2014, New York 2015), vlastní velké publikace se dočkává až nyní. Když jsem si o ní dohledávala podrobnější informace, zjistila jsem, že vedla velmi pestrý život – ať už šlo o flámy po hospodách, střídání milenců a milenek, focení v pololegálních gay klubech nebo boj s potratovou komisí či s estébáky. Snad proto mi připomněla jinou českou umělkyni, která strávila větší část života v cizině, a kterou dno společnosti přitahovalo neméně – mám na mysli básnickou femme fatale Vladimíru Čerepkovou (1946–2013). Znáte-li ji a chcete-li porovnat, pak 9. února zajděte do Knihovny Václava Havla v pražské Ostrovní ulici. Začíná se v 19 hodin.

Praha, 13. února: Otevřít po mé smrti

Všechno co píši je adresováno této fantastické době
S jejími rychlostmi a lidmi
Brnkajícími o asymetrie molekul
Ve svých plísňových sklípkách ve svých fragmentech plováren
                                                       a zmoklých dekretů
Zakopávajícími o vlastní existenční paradox
Jako o zanzibarský sultanát
Na zemi visící jako ztuhlá sevřená pěst uprostřed Ptolemaiových sfér
 

Tak začíná text surrealistického básníka Zbyňka Havlíčka „První manifest“ z oddílu nazvaného Otevřít po mé smrti, jenž je součástí stejnojmenného knižního výboru, který vydal Český spisovatel v roce 1994. V doslovu ke knize charakterizuje Jiří Brabec básníka těmito slovy:

„Literární historie má již pro Havlíčka připravenu přihrádku – druhá vlna českého surrealismu. Sám autor by jistě neprotestoval, i když toto ‚zařazení‘ odkazuje spíše k obecným postulátům než k specifičnosti a vnitřním proměnám díla, které nás pochopitelně nejvíce zajímají. Již proto, že Havlíček si neustále teoreticky ujasňoval principy své tvorby a žárlivě střežil kontinuitu i věčnou obrodu svých duchovních aktivit.“

A právě „druhé vlně českého surrealismu“ bude patřit večer v Divadle Karla Hackera v pražské Klapkově ulici 26, kde každé druhé pondělí v měsíci uvádějí své literární lásky Mirek Kovářík a Radek Bláha. Společnost jim bude – kromě Zbyňka Havlíčka – dělat ještě jiný básník surrealistického okruhu, Karel Hynek. Začíná se v 19.30.

 

Starý motorový člun v rákosovém zálivu
Taftový olej kape z děravé nádržky
Mastí kadeře rozpustilého moře
Dává poslední pomazání mrtvým rybám
V kajutě je rezavá kotva řinčivý naviják a podprsenka mladé
                                                       utonulé dívky
Vyženu raky brouky vodní ptáky zastřu okno námořnickým tričkem
Budu psát lodní deník a čekat na Margleidu
Přepadne mne s dýkou jako milenka pirátů
Připlave s vypjetím posledních sil v noční košili k okénku kajuty
Tolik možností pro kapitána
Přemůže pirátku zachrání trosečnici nebo ji prodá obchodníkům
                                                       s děvčaty
Ale Margleida se objevila u okna jako vodní žínka
Rozpuštěné vlasy zakrývaly ňadra z nichž kapala voda
                                                       do mého deníku
Vtáhl jsem ji dovnitř a učil lidské řeči a víře v boha všemohoucího
Spínala krásně ruce chtěla sníst obsah mých náramkových hodinek
Ukázala mi jedno místo v moři
Ponořil jsem se
A vyplaval druhý den ve vlasech plno bílého slizu vraků 

Karel Hynek, Pondělky malého lorda, Deník malého lorda, 1951

 

Praha, 27. února: KULTURUS fest – Boris Němcov

KULTURUS, festival současné kultury, je dlouhodobým interdisciplinárním projektem spuštěným v roce 2013 aktivistou a umělcem Antonem Litvinem. Cílem festivalu je vytvořit platformu pro diskusi mezi současnými umělci, hudebníky, nezávislými novináři, politickými analytiky a lidskoprávními aktivisty z Ukrajiny, Běloruska a Ruska s jejich protějšky ve střední Evropě.

Země střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu sdílejí zkušenost z doby komunismu, spolu se všemi traumaty a problémy s tím spojenými: násilí, represe, cenzura, propaganda.

Současná kultura v 21. století není jen divadlo, kino a umění, ale také politika, ekonomika, občanská práva a sociální aktivismus. To je důvod, proč byl KULTURUS založen jako mezioborový festival.

Ruský opoziční politik Boris Němcov (1959–2015) a vicepremiér Ruské federace v době prezidentství Borise Jelcina byl zastřelen přesně před dvěma lety 27. února 2015 v Moskvě. Organizátoři festivalu KULTURUS vybrali stejné datum pro vzpomínkový večer, jehož součástí bude promítnutí filmu o Borisi Němcovovi, rozhovor s jeho dcerou (prostřednictvím skypu) a následná diskuse. Jména účinkujících ani jméno moderátora celého večera nebyly do uzávěrky „Třech tipů“ známy. Kdo ví, třeba se jednalo o součást konspirace…

Vše bude jistě „odtajněno“ na místě v den konání, v pondělí 27. února. Kde? V Kavárně a galerii Café Kampus v pražské Náprstkově ulici 10. Začíná se v 19 hodin.

Svatava Antošová

(1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.

Profil
Sdílet text na síti
Související texty