 |
|
Nové číslo Tvaru
17/2026
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
před pár dny skončil frankfurtský veletrh, kde se, jak snad už ví v této zemi každý, Česko představilo jako hostující země. Je ještě brzy na to, hodnotit úspěchy a neúspěchy této obří akce, každopádně z pohledu účastníka to byl několikadenní cirkus s českou literaturou jako protagonistkou – a není to myšleno nijak špatně, veletrhy prostě cirkus jsou. Ano, i Tvar tam byl, v personální podobě dvou členů redakce a v té tištěné také. Nemyslím si, že by zrovna to byl nějaký úspěch ať už našeho časopisu, nebo české reprezentace, Tvar není nijak zvláště disponován k tomu, aby se stal vývozním artiklem na mezinárodní literární scéně. Ale součástí české literatury je nesporně. A tak mě i v té souvislosti napadá pár myšlenek, o které se podělím.
Nemám to tentokrát jednoduché, protože Petr Janyška ve svém pravidelném fejetonu (s. 24) naplno říká, co si myslí o redaktorech, moderátorech i dalších činovnících, kteří se vyjadřují především první gramatickou osobou, když přikládají nepřiměřený význam sobě a své roli. Opravdu není lehké psát úvodník jakožto žánr, který unese, když je laděn trochu osobněji – a mít za sebou aurigu, který jednoho vytrvalým šeptem upozorňuje na akutní riziko pádu do narcismu. Memento mori, cave narcissismum!
Jedna z oněch navracejících se myšlenek se týká toho, zda je všechno psaní politické. Inspiruje mě k ní, samozřejmě, hojně probíraný a oslavovaný frankfurtský projev Radky Denemarkové, namířený proti všem narcisům zaparkovaným ve funkcích, v nichž rozhodují o ostatních. V něm taková teze zazněla. Je tedy každé psaní politické? A pokud ano, co to vlastně znamená pro Tvar?
Často opakuji, že jsme se v redakci ujednotili na tom, že Tvar není názorový časopis. To nicméně neznamená, že bychom si přáli, aby byl bezhodnotový. Existují témata, která považujeme za důležitá. Emancipace, péče, marginalizované zkušenosti, pluralita a také, nevyhnutelně, kritika mocenských struktur. Nejde o to, určovat, jaká literatura je žádoucí a jaká není. V jednom čísle – i v tomto – vedle sebe mohou a mají stát autoři rozdílných poetik, generací i osobních přesvědčení. I rozdílného původu. V tom, tedy v tématu interkulturního psaní, se otázky, zda je literatura politická, dotýkaly některé debaty, které jsem na Frankfurtu připravil a moderoval (tady jsem tomu narcismu asi nejblíž, ale je to pro mě důležité a čerstvé).
Mít hodnotovou orientaci není nutně progresivismus. Naopak, při zdravém pochopení je zachovávání hodnot, vztahů, zkušeností apod., jejichž ztráta by znamenala ochuzení světa, postoj konzervativní. Obhajoba svobodné tvorby, plurality a diskuse jakbysmet. Co je ještě důležitější: emancipační potenciál, který literatura může mít, není důležitější než její hodnota, kterou má sama o sobě jakožto umění. To by se také blížilo nějaké nenápadné, ale neméně ničivé formě narcismu.
„Umřít, to se kočce nedělá,“ říká Wisława Szymborska v citátu vybraném pro toto číslo. Co vlastně říká? Připomíná, že člověk je součástí vztahů, z nichž plynou závazky i vůči těm, kteří se jich nemohou domáhat. Není správné narcistně přetvářet svět bez respektu k existenci druhých. Témata spojená s péčí, mateřstvím a rodinou (viz rozhovor se slovenskou prozaičkou Janou Cigánikovou na s. 4–6) se tak jeví jako obhajoba důstojnosti a vzájemnosti. Vícejazyčnost (doporučuji skvělou studii Antona Romanenka na s. 16–17) jako restaurace způsobu existence, který je sice už něčím minulým, ale dost možná pro literaturu nejpřirozenějším.
A jedna myšlenka na závěr: Vždyť co je vlastně konzervativnější než literární časopis? Instituce, která trvá na tom, že stojí za to číst literaturu, diskutovat o jejím významu, udržovat paměť na mrtvé autory a předávat něco, co nevzniklo dnes ráno, nedá se převést na ekonomickou profitabilitu, a přesto má cenu?
Szymborska nemluví ani o pečujících profesích, ani o kulturní pluralitě. Ten verš je tak trochu směšný, trochu provokativní a trochu dost smutný. A především je to literatura: několik slov, která dokážou říct o odpovědnosti víc než dlouhé pojednání o společenském významu. Tady někde je odpověď na naši otázku: politický rozměr má každé psaní, ale to neznamená, že je tento rozměr jeho smyslem. Protože dobrá literatura dokáže vidět svět i z jiné perspektivy, než kterou považujeme za ústřední.
Třeba z kočičí. Což je, koneckonců, docela účinná obrana proti narcismu.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, srstihladící čtení.
|
Rozhovor s Janou Cigánikovou
Hodně próz v té knížce vzniklo tak, že jsem si ve své rodině nebo v rodinách svých blízkých přátel všimla něčeho, co fungovalo nebo naopak nefungovalo. Vzala jsem si z toho jeden moment a potom jsem ho pitvala. Co se mohlo stát? Kdyby se něco událo jinak, kam by se to mohlo posunout? Přišlo mi důležité o tom psát.
Ptají se Šimon Čižmár a Tímea Zvoláneková
Stanislav Dvorský – Mezi spodními proudy. Eseje, přednášky, studie a jiné texty z let 1964–2019
S lety se Dvorský stále více vymaňoval z úzkého pojetí poezie, která nemůže být „převáděním neznámého na známé“ (s. 417), ale daleko spíše v člověku otevírá možnosti a dimenze skryté, netušené a zatím nepojmenovatelné. I proto Dvorského stále více vzrušovala tematika „nevyslovitelna“, již naše epistemologická i jazyková výbava neumožňuje zcela uchopit a která tu zůstává jako výzva pro naše výrazové prostředky i myšlenkové vhledy. Hledá distinkce mezi nesrozumitelností, nesdělitelností a nevyslovitelností.
Reflektuje Jiří Zizler
Možná si říkáte, proč se tak rýpat v pár slovech z plakátů. Nedělám si iluze, že rozbory nadšených lingvistů změní svět k lepšímu. Jsem však přesvědčen, že když se někdo uchází o jakoukoliv formu moci nad ostatními, měli bychom kritickému zkoumání podrobovat všechny aspekty jejich vystupování, jazyk nevyjímaje, neboť i ten je indikátorem, kdo jak se svěřenou mocí naloží.
Na jazyku
Stanislav Dvorský – Mezi spodními proudy. Eseje, přednášky, studie a jiné texty z let 1964–2019
Editor knihy Jakub Řehák už samotným shromážděním a uspořádáním těchto textů vykonal nesmírně záslužnou práci. Jakubova oddanost jeho básnickým učitelům mě dojímá. Právě díky ní můžeme Dvorského vývoj poznat v dosud nevídané šíři. Pětapadesát let Dvorského psaní umožňuje sledovat nejen jednotlivé postoje, ale i kontinuitu tohoto neobyčejného způsobu myšlení.
Reflektuje Adam Borzič
Anežka Vašíčková
jediný co mě za posledního čtvrt roku objalo
byly kapky vody
zabolelo mě to u srdce a zasyčela jsem
miluj mě jako labuť!
Poezie
Sheila Heti – Abecední deníky
V jedné z nejčastěji citovaných pasáží píše Heti o tom, jak spisovatel musí přijít na to, kým vlastně je, a tvořit právě z této pozice. Nečekat, až se z něj stane někdo disciplinovaný, nehrát si na styl psaní, který mu nesedí. Její vlastní odpověď na otázku, jak má člověk, který nesnáší práci, napsat knihu, zní zřejmě takto: pracujte čtrnáct let na nesmyslném projektu, kterému nikdo nevěří, hrajte si s tím v excelu, a pak, až to jednoho dne bude hotovo, svět uvidí. Dělejte to podle sebe.
Reflektuje Jan Jindřich Karásek
Zdeněk Volf
padlo na mě,
jak mají pod sebou z mrvy separát,
namísto pastvy celoroční siláž,
že až kam jsem se to
propřipouštěl… v lásce,
co klidně nechá myslet si,
že nemáme ji v srdci.
Poezie
Nenápadné je ale něco jiného, co mi moje práce bez větších potíží umožňuje – čas na chystání letních snídaní, obědů, večeří, oblečení, výprava na zmrzlinu, za kamarády… Bydlet na venkově může působit romanticky, ale když máte děti a chcete jim dopřát kroužky, je to taky neustálá taxikařina. A dohánění restů, když je člověk doma.
Pokoje
Petr Tureček
Ale když jsem dospělý
ani o něj nezavadím!
Procházím se obilím
Žádný námel nevidím
Poezie
Dominik Bárt – Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu / Dzięki dwóm językom nie zgubimy się w tłumaczeniu
Autorova poezie nestaví na velkých gestech. Její síla spočívá v drobných významových posunech, ve zvukových a významových detailech, ve hře mezi blízkostí a cizostí a v ochotě setrvat v prostoru nejistoty.
Reflektuje Martina Martinez Arboleda
Literární mnohojazyčnost není jev nový, i když je dosud vnímán jako poměrně vzácný. Může působit překvapivě, protože k jeho současné revitalizaci (a také ke znovuzrození akademického zájmu o ni) dochází po ukončení poměrně dlouhého období, kdy dominantním literárním paradigmatem byl monolingvismus.
Esej
Annet Schaap – Cvrček
Cvrček je další sebevědomou připomínkou síly současné holandské literatury určené dětem a je nesporně jednou z nejvýraznějších knih letošního podzimu. Pro děti i pro dospělé.
Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová
V podvečer vystoupím z vlaku v Olomouci. Než se vydám domů, sedím ještě chvíli u Ariónovy kašny. Tady jsme tenkrát mluvili o tolika věcech, další tak dlouhou debatu už jsme bohužel znovu nestihli vést.
Slovo
Dušan Spáčil – Jin a young
Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času.
Reflektuje Vladimír Novotný
V zájmu nepříliš bohaté i zcela nebohaté většiny je, aby stát stál pevně na nohou a aby fungoval pro celek, tedy i pro ně. Je jejich jedinou obranou před narcismem miliardářů, včetně těch, kteří mají politické záměry. Je v zájmu většiny, aby ti, kdo pro stát pracují (a jsou mimochodem odměňováni ne jako v privátu, ale jen podle pevných tabulek), měli svou důstojnost, svůj status a byli kvalifikovaní.
Slovo
|
|
|
|
|
|
