Nové číslo Tvaru

11/2024

Milé čtenářky, milí čtenáři,

poezie vždy patřila všem, nejen páprdům,“ dočetl jsem se nedávno na Aktuálně.cz. A také:

Kdo z nás má čas se usebrat a číst si, když jsme věčně ve stresu, někdo nám furt volá a pořád něco řešíme? A kdo má prostor se obklopovat knihami, když se všichni furt stěhujeme z nějakých nájmů a žijeme ve věčných provizoriích?

Řešením této prekérní situace má být dle mladé autorky poezie na Instagramu. Úplně nejvíc mě na tom zaujalo ono „kdo z nás má čas se usebrat a číst si“. Nemám nic proti instagramovým básním, podobně jako nemám nic proti fastfoodu. Dosud jsem si ale myslel, a rád bych s tímto přesvědčením již dožil, že pokud jde o setkání s poezií, četbě básnické sbírky se ani zdaleka nic nevyrovná. A že usebrat se je nutnou podmínkou takové četby – jakož i recepce jakéhokoli umění. Hledět minuty soustředěně na obraz v galerii je věru onačejší kafe než o něj jen zavadit pohledem, vyblejsknout se u něj a mazat dál. Jenže jsem holt páprda, tím se všechno vysvětluje. (Jen na okraj, říci o někom, že je páprda, je náramná legrace: slovo posměšně zdůrazňuje omezenost starého člověka a je odvozeno od slovesa prdět, chichichi! A což takhle nějaké podobně expresivní věkové opositum? Jedno mě napadá a je to taky děsná bžunda. Ale použít je v médiích, se zlou bych se potázal. Dvojí metr citlivosti?)

Nejen vrána k vráně sedá, ale také zralý muž ku zralému muži. Je mi mimořádným potěšením přivítat v tomto čísle básníka Jiřího Dynku. Bytost plachou jako laň a stydlivou jako dítě. Je to jeden z básníků, k jejichž tvorbě se po léta vztahuji tak usebraně, jak jen umím. Každá jeho nová básnická kniha mě spolehlivě dostane. Zpomalí až k zastavení. Přinutí k mnohokrát opakovanému čtení. Když jsem před dvěma desetiletími redigoval jeho (pátou) sbírku Tamponáda, Jiřího jsem ještě osobně neznal. A tak jsem některé verše jako „za psaní poezie se stydím jako za onanii“, považoval sice za působivé, ale malinko přefouknuté. Když jsem ho později poznal tváří v tvář, pochopil jsem, že v ničem, co píše, nepřehání ani o milimetr. Jeho básnické já a on sám mi zcela splynuli. V našem rozhovoru (s. 4–6) říká: „Každou báseň si odpykám,“ a vskutku nepřehání. S odevzdaností řeholníka žije poezií a z poezie – a je jí také neúprosně žit. Dvacet čtyři sedm, jak se dnes říká. O našich seniorských procházkách po Praze, které v interview letmo zmiňuje, bych rád jednou napsal knihu. Neboť každé takové setkání je pro mě „láska. Slovo vrácené řeči“, abych ocitoval z jeho dosud poslední, smutně překrásné a letošní výroční Cenou Českého literárního fondu ověnčené sbírky Matka měla ráda třešně. Sbírky, v níž se její autor vyrovnává s pomíjivostí a se smrtí. Která přijde. Pro každého z nás.

Mám radost z mnoha dalších textů v čísle, za všechny určitě doporučuji skvělé eseje Jakuba Šofara „Město a text…“ (s. 7) a Stanislava Zajíčka „Číst město“ (s. 8). A také poezii Miroslava Fišmeistera (s. 17). Jeho haikuovitou básní bych se s vámi rád rozloučil:

Z ramene svého stroje
jeřábník čůrá
na mobilní WC

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Každou báseň si odpykám
 
Rozhovor s Jiřím Dynkou
 

Už nikdy nezáleží na legálním literárním kánonu. A nechce se mi mluvit o knížkách, které mi zbyly v knihovně – o dynkánonu. (P. S. – právě znovu čtu Bruna Schulze – Skořicové krámy plus Sanatorium na věčnosti – takové knížky dokáží pěkně zamávat s mým básnickým sebevědomím – odrazují od vlastní tvorby!)

 

Ptá se Milan Ohnisko

 
 
 

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

 

Reflektuje Pavel Janoušek

 
 
 
Jakub Šofar
 

Stejně tak se chovám jako návštěvník měst. Už dávno jsem přestal číst v průvodcích a v doporučeních cestovatelů. Nevytyčuji trasu, mapu mám, ale použil bych ji jen v kritické situaci – při čtení přece jen k takovým stavům nedochází.

 

Esej

 
 
 
Michal AjvazPasáže
 

Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.

 

Reflektuje Jiří Zizler

 
 
 
Robert Svoboda
 

Původně to začalo jako vtip. Autoři Sorosova slovníku si všimli, že novináři, textaři kampaní proti „bruselskému útlaku“ a ostatní propagandisté mezi sebou doslova závodí ve vynalézání neologismů obsahujících miliardářovo jméno, a tak se je jali sbírat, rozebírat a komentovat ve speciálním blogu.

 

Arch

 
 
 

Píše nás tu tedy opravdu hodně. Kromě výše zmíněných stojí určitě za zmínku třeba známý cestovatel a budějcký rodák Láďa Zibura, Lukáš Csicsely, Radim Bártů, Zbyněk Mrvík, Lukáš Boček, Hana Ditrichová nebo Josef Barták. Z jihu pochází i spisovatelka Hana D. Lehečková nebo Klára Vlasáková. Jsme v kontaktu. Vídáme se konstantně v různých sestavách.

 

Literární život

 
 
 

Své první verše jsem napsala na základní škole, když mi bylo asi jedenáct let, a byly to vtipné rýmovánky o spolužácích. Zalíbil se mi ten pocit uspokojení, který mi přinášela hra se slovy, to spojování zdánlivě nespojitelných významů. Byla to taková pubertální zábava, která časem, jak mi život ukazoval i své méně radostné stránky, přerostla v jakousi terapii.

 

Akana me

 
 
Mycelium: For Real
 
Merlin SheldrakePropletený život
 

Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).

 

Reflektuje Dita Malečková

 
 
Titulky k mému jménu
 
Nela Bártová
 

jsem opět tak zamilovaná
že jsem
málem zapomněla jak chutná hudba
ta otravná a stresující
stačil falešný půltón

 

Poezie

 
 
Houbová lahůdka
 
Daniela Olejniková, Jiří DvořákMyko – Kompletní zpravodaj ze světa hub – Ročník I.
 

Někdy nám jen naše lenost nedovoluje vidět a pochopit. Chceme všechno hned: spatřit, vyhodnotit a běžet dál, škatulkovat a dělit na: okamžitě srozumitelné = vhodné pro děti, vs. vyžadující ponoření se, zastavení zběsilého smýkání očima z místa na místo = pro děti nevhodné. Ale není to náhodou jinak?

 

Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová

 
 
 

Poznatek všech, kdo se této minoritní zkušenosti extrémní intenzity v roli svědků a přátel vystavili, aniž by si předem vytvořili neproniknutelné hradby obrany, je, že stačí neutéct. Nést to, co člověk od pozůstalých dostane k nesení.

 

Slovo