Milé čtenářstvo Tvaru,

odchází zima, přichází jaro. Odešel prezident, přišel nový (nadějný). Věci se mění. Dobře, že se mění. Proměnlivost je jen jiné slovo pro pomíjivost. Něco končí, něco začíná. A tak pořád dokola. Konec a počátek se navzájem prolínají a podmiňují. Věci pulsují. Tím, že umírají, se znovu rodí. Pro život a smrt existuje jen jeden znak. Souzvuk. Proces. Plynutí. Dharmy světa se rychle valí. Proudí. Protékají každým okamžikem. Někdy si říkám, jestli touha slovem vyjadřovat svět, která je vlastní nám básníkům a spisovatelům, není podvědomou magickou ochranou proti nepřetržité proměně života. Jeho pomíjení. Toužíme dění, vnitřní či vnější, slovem zachytit. Podržet. Uchopit. A hle – motýl nám frnkne do hlubin černé noci. Ale právě tato zákonitá prohra je také výhrou, protože všechno se proměňuje a smrt se opět stává životem. A tak se ve slově může objevit podivuhodná průrva, trhlina, jak by řekl Miloslav Topinka. Slovo se otevře do prostoru. A touto skulinou vhlížíme v bytí samotné. V jeho rozlehlost a prostornost bez konce. Má-li naše píšťala vyloudit Orfeovu živou hudbu, musíme se chatrnosti a zranitelnosti slova zcela oddat. Otevřít se plně jeho (ne)možnostem. Pak obživne prázdno, rozkvete mandlovník.

V šestém čísle Tvaru se setkávají dva jmenovci, kteří jsou slovu a jeho (ne)možnostem oddáni každý z jiné strany, ale vášeň pro slovo je spojuje. Dne 22. března oslaví 85. narozeniny Věra Linhartová, jedna z největších osobností české literatury, básnířka, prozaička píšící česky, francouzsky a v poslední době i japonsky. U Linhartové slovy Topinky je

trhlina v prostoru, trhlina v řeči

atakována přímo. Vzpomínám si na svoje první setkání s Věrou Linhartovou, když jsem si četl výbor z jejich francouzských textů TWOR, které mi půjčila Markéta Hrbková. Byl jsem očarován skutečností, že jsem se každou přečtenou větou propadal kamsi do prostoru, o němž jsem nedokázal říci nic určitého. Ale tato neurčitost byla něčím konkrétním, až hmatatelným. Ocitl jsem se v síni hlasitých ozvěn ticha samého. A slovo tvořilo světy. Papírové. Krajkové. Chvějivé. Hladké a hluboké. Někdy ostré jako žiletka. Byl to magický zážitek. Chceme touto cestou Věře Linhartové – této výjimečné autorce – srdečně popřát k narozeninám. V čísle proto naleznete hned několik textů, které se věnují jejímu dílu. Vedle přetištěné ukázky z Topinkova Hadího kamene jsme vděčni také Jaromíru Typltovi a Jakubu Vaňkovi za jejich příspěvky.

Patrik Linhart, který nám poskytl rozhovor čísla, sdílí s Věrou Linhartovou nejen jméno, ale řekl bych i zcela nevšední oddanost jazyku, i když jeho autorský naturel je hodně odlišný. Ale i pro Linharta platí oscilování mezi básnickým a prozaickým viděním, i on akrobaticky překračuje žánry. Na jeho textech, ať už prozaických, nebo esejistických, mě uchvacuje jejich jazyková vytříbenost a současně i neposedná živost. I rozhovor, který s ním vedl Vojtěch Němec, doslova srší imaginací a slovesnou euforií.

Přeji vám živé čtení.