|
Nové číslo Tvaru
6/2023
Milé čtenářstvo Tvaru,
odchází zima, přichází jaro. Odešel prezident, přišel nový (nadějný). Věci se mění. Dobře, že se mění. Proměnlivost je jen jiné slovo pro pomíjivost. Něco končí, něco začíná. A tak pořád dokola. Konec a počátek se navzájem prolínají a podmiňují. Věci pulsují. Tím, že umírají, se znovu rodí. Pro život a smrt existuje jen jeden znak. Souzvuk. Proces. Plynutí. Dharmy světa se rychle valí. Proudí. Protékají každým okamžikem. Někdy si říkám, jestli touha slovem vyjadřovat svět, která je vlastní nám básníkům a spisovatelům, není podvědomou magickou ochranou proti nepřetržité proměně života. Jeho pomíjení. Toužíme dění, vnitřní či vnější, slovem zachytit. Podržet. Uchopit. A hle – motýl nám frnkne do hlubin černé noci. Ale právě tato zákonitá prohra je také výhrou, protože všechno se proměňuje a smrt se opět stává životem. A tak se ve slově může objevit podivuhodná průrva, trhlina, jak by řekl Miloslav Topinka. Slovo se otevře do prostoru. A touto skulinou vhlížíme v bytí samotné. V jeho rozlehlost a prostornost bez konce. Má-li naše píšťala vyloudit Orfeovu živou hudbu, musíme se chatrnosti a zranitelnosti slova zcela oddat. Otevřít se plně jeho (ne)možnostem. Pak obživne prázdno, rozkvete mandlovník.
V šestém čísle Tvaru se setkávají dva jmenovci, kteří jsou slovu a jeho (ne)možnostem oddáni každý z jiné strany, ale vášeň pro slovo je spojuje. Dne 22. března oslaví 85. narozeniny Věra Linhartová, jedna z největších osobností české literatury, básnířka, prozaička píšící česky, francouzsky a v poslední době i japonsky. U Linhartové slovy Topinky je
trhlina v prostoru, trhlina v řeči
atakována přímo. Vzpomínám si na svoje první setkání s Věrou Linhartovou, když jsem si četl výbor z jejich francouzských textů TWOR, které mi půjčila Markéta Hrbková. Byl jsem očarován skutečností, že jsem se každou přečtenou větou propadal kamsi do prostoru, o němž jsem nedokázal říci nic určitého. Ale tato neurčitost byla něčím konkrétním, až hmatatelným. Ocitl jsem se v síni hlasitých ozvěn ticha samého. A slovo tvořilo světy. Papírové. Krajkové. Chvějivé. Hladké a hluboké. Někdy ostré jako žiletka. Byl to magický zážitek. Chceme touto cestou Věře Linhartové – této výjimečné autorce – srdečně popřát k narozeninám. V čísle proto naleznete hned několik textů, které se věnují jejímu dílu. Vedle přetištěné ukázky z Topinkova Hadího kamene jsme vděčni také Jaromíru Typltovi a Jakubu Vaňkovi za jejich příspěvky.
Patrik Linhart, který nám poskytl rozhovor čísla, sdílí s Věrou Linhartovou nejen jméno, ale řekl bych i zcela nevšední oddanost jazyku, i když jeho autorský naturel je hodně odlišný. Ale i pro Linharta platí oscilování mezi básnickým a prozaickým viděním, i on akrobaticky překračuje žánry. Na jeho textech, ať už prozaických, nebo esejistických, mě uchvacuje jejich jazyková vytříbenost a současně i neposedná živost. I rozhovor, který s ním vedl Vojtěch Němec, doslova srší imaginací a slovesnou euforií.
Přeji vám živé čtení.
Petr Hruška – Spatřil jsem svou tvář
List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.
Reflektuje Jan Krasický
Lásku svého života viděl. Stála jak holubice mezi sviněmi a zvolna kouřila. Říkal si: Kdyby mě znala, možná by mně odpustila zločin světa.
Poezie
Petr Hruška – Spatřil jsem svou tvář
Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.
Reflektuje Olga Stehlíková
Rozhovor s Karlem Rychlým
Představte si tedy přístroj, který bude s to pro vás teď a tady v reálném čase daném rychlostí vašeho čtení vytvářel právě takové literární dílo, jaké vám nejlépe vyhovuje.
Ptá se Eliška F. Rychlá Juříková
Rozhovor s Patrikem Linhartem
To je přece štěstí: pracovat na volné noze jako rónin, bez pána. Takže všechny neviditelné ruce knižního trhu jsou mi lhostejné.
Ptá se Vojtěch Němec
Způsob čtení, ke kterému Linhartová vybízí, totiž umožňuje vstoupit do knihy nečekaně zprostředka, najít si tam svůj vlastní vstup a výstup.
Slovo
V této prostoupenosti a obtížné oddělitelnosti jednotlivých vjemů, které lze uchopit pouze skrze celek hudební skladby, lze také částečně chápat skutečnost, že hudba Ordeta stále následuje, obklopuje jej, aniž by byla jeho vlastní tak, že by mu byla cele známá.
Esej
Jiří Dynka
Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.
Poezie
Rozhovor s Timem Postovitem
Mezi spisovateli na Ukrajině (a mezi některými jinými uměleckými skupinami také) existuje pravidlo, které zakazuje tvorbu uměleckých děl inspirovaných událostmi dnešní doby. Jde o filmy a knížky, v nichž se vypráví částečně nebo celkově vymyšlený příběh. Toto pravidlo ale nikdo nevymyslel. Vzniklo samo od sebe, jakoby z kolektivního literárního nevědomí.
Ptá se Iryna Zahladko
James Suzman – Práce: Dějiny toho, jak trávíme čas
Suzman lavíruje mezi individualizací viny a zároveň detekováním problému v konkrétních politicko-ekonomických rozhodnutích.
Reflektuje Lukáš Senft
Témata společenské důvěry, spolehnutí se na systém, instituce nebo okolní svět patří v české společnosti mezi ta hlubinně problematická.
Slovo
|
|
|
|
|
|