Nové číslo Tvaru

10/2023

Milé čtenářky, milí čtenáři,

Šel jsem zas po městě, jež je mi souzeno,“ čteme ve sbírce Melancholické procházky jednoho z géniů české poezie Ivana Blatného. Magické verše o Brně psal také další velikán, Jan Skácel: „Záhy však upadají do tmy / domy a okna na Radlase / a město které tolik musím / usíná a propadá se.“ Obě citace nepostrádají zvláštní osudový tón… A není divu, když slovy třetího brněnského giganta Oldřicha Mikuláška „Bylo tak krásně / v městě brněnském“.

Mně bylo Brno souzeno na šestačtyřicet let a zažil jsem v něm, jak také jinak, mnoho. Pokud jde o poezii, kupříkladu nepopsatelně silné večery v klubu Křenová, které pořádal a moderoval Martin Reiner (tehdy známý jako Martin Pluháček). Ještě před listopadem 1989 jsem tak poprvé na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel Ivana Wernische a Andreje Stankoviče. Do smrti na to nezapomenu – stejně jako na večer o výše citovaném Ivanu Blatném. Mám proto velkou radost, že je Martin hostem brněnského čísla Tvaru – patří sem jako málokdo.

Velkou radost mám však i z dalších hostů a hostek čísla. Na prvním místě je to básnířka, prozaička, lingvistka a recenzentka Milena Fucimanová. Básník – jak jinak než taktéž brněnský – Zdeněk Volf s ní pro Tvar pořídil nanejvýš působivý rozhovor. Dobrodružstvím pro mě byly dosud nepublikované básně Sylvie Richterové – básnířky, prozaičky, esejistky a lingvistky, jejíž životní pouť začala rovněž v Brně. Střední generaci zastupuje básník Petr Čichoň a tu nejmladší dvě básnířky, jejichž tvorba je vzhledem k jejich věku překvapivě zralá: Markéta Mikulášková a Klára Maňurová. Celá tahle úroda je zarámována dvěma eseji – „přeletem nad Brnem literárním“ z pera literárního teoretika, historika a kritika Jiřího Trávníčka a textem „o současné mladé básnické generaci v Brně“ básníka a bohemisty Dominika Bárta.

Zmínil jsem tři básnické ikony Brna. Zakončeme čtvrtým fenomenálním básníkem, a sice Vítem Slívou. Jeho báseň „V Mahenově památníku“ mne fascinuje tím, kterak pár mistrovskými tahy dechberoucím způsobem rozehrává věčné téma poezie – lásku a smrt:

Pod trámem, na němž visel básník,
jedním uchem poslouchám poezii
a jedním okem
visím na tvém stehně.

Literární Brno je diamant!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 

Literatura by neměla být přesným opisem skutečnosti, od toho je dokument. Literatura má přeměňovat skutečnost, přidávat další dimenzi. To není lež, to je postoj.

 

Ptá se Zdeněk Volf

 
 
 
Anketa s LP Fishem, Milenou Bartlovou, Janem Lukavcem, Ivem Bystřičanem a Jakubem Haubertem
 

Vybraní respondenti a respondentky doporučují knihy, které bystře provádějí minulostí, provokují současnost či polemizují o budoucnosti.

 

Ptá se Lukáš Senft

 
 
 

Brno se vlomilo i do další Blatného sbírky Tento večer (1945). Zde už jde o Brno periferií, pavlačí, náhodně zachycených hlasů, dokonce i účtů z obchodu; někdy jde jen o pouhé výčty, aniž se přesně ví čeho a jakého původu. Tedy Brno, kdy Blatný píše ve stylu Skupiny 42.

 

Esej

 
 
 
Martin Reiner
 

Vůně levných mýdel
při umývání pohlaví
v koupelně neznámého bytu

 

Poezie

 
 
 

Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru

 

Poezie

 
 
Ze sešitů
 
Sylvie Richterová
 

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

 

Poezie

 
 
Gladioly
 
Petr Čichoň
 

POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.

 

Poezie

 
 
 

… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.

 

Esej

 
 
 

Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.

 

Próza

 
 
 
Alice Koubová
 

V době pozdního reálného socialismu směřoval Vyskočil se svým principem svobody proti institucionalizaci, svým praxím říkal zkoušení a pokoušení, nikdy ne „metoda“; místo divadla provozoval „Ne-divadlo“, ne-předvádění se, ne-reprezentaci, ne-spektákl; místo herectví podporoval autentické jednání.

 

Slovo