Milé čtenářstvo,

jedním z paradoxních darů této hrůzné doby plné lidského utrpení a smrti je uvědomění, jak nebezpečné může být vyprázdnění významu. Musím v těchto dnech pořád dokola myslet na text publikovaný státní ruskou agenturou RIA Novosti „Co by mělo Rusko provést s Ukrajinou?“, neboť tento článek je zcela otevřeným návodem ke genocidě ukrajinského obyvatelstva, které se provinilo pouze tím, že se necítí být součástí ruské identity. V tomto kontextu je zcela přeznačeno slovo „nacista“, které zde znamená člověka, jenž se identifikuje s ukrajinskou národností a státem. Podle tohoto oficiálního dokumentu mají být Ukrajinci, kteří se „denacifikaci“ nepodvolí, vyhubeni a ti ostatní převychováni. Je to opravdu děsivé. A je mrazivě fascinující sledovat vývoj slova „nacista“, jež zcela ztratilo svůj význam. Přesto jeho užití je vlastně logické, když se na věc podíváme z hlediska hlubinné psychologie. Jedná se o masivní promítnutí vlastního stínu. To Rusko se mění ve fašistický stát. To putinovská argumentace založená na vyvolení ruského národa je sytě hnědá, až nacistická. Jde z toho strach!

Ale na slova si musíme dávat pozor i my, protože když hledíme dlouho do propasti, jak víme od starého akrobata Nietzscheho, může nás pohltit. Právě fašizace Ruska je důvodem, abychom si dali pozor na dehumanizaci Rusů v jakékoliv podobě, i když nás naše přirozená emoční reakce na ruskou fašizaci a brutalitu na Ukrajině vede k opaku. Protože to je naše západní dědictví, že lidi na rozdíl od „Putlera“ nehodnotíme podle etnického původu. Že upřednostňujeme principy občanské. Že stojíme na půdě humanismu tváří v tvář fašismu. Chápu své ukrajinské přátele, že je někdy péče (v některých kruzích možná přecitlivělá) o to, aby Rusům nebylo paušálně ubližováno, štve. Vzhledem k jejich situaci je to pochopitelné. Oni jsou primární obětí strašné agrese. Chápu, že používají obrazy jako „Mordor“, aby vyjádřili své znechucení nad vraždící mašinérií, která jim ničí zemi. Ale my na Západě, na které válka dopadá nepřímo, musíme pokračovat v jemnějším rozlišování, protože takové jsou naše hodnoty, i v případě, kdy čelíme ruskému fašismu. To není žádná „svatá válka s rusofobií“, ale ochrana našich hodnot a našeho vidění světa, které jakoukoliv falešnou mystiku krve odmítá.

Ruský fašismus se naproti tomu už vůbec neštítí vzývat nebezpečná národní božstva a obětovat jim lidské bytosti. Zdá se, že z Ruska úplně mizí skutečné křesťanství, což je strašlivá vizitka většinového pravoslaví. Právě křesťanské pojetí lidství je nahrazováno touto modlářskou koncepcí vyvoleného národa a kultury. Oproti tomu evropský humanismus i přes svůj sekularismus vychází z biblické vize, že každý člověk nehledě na rasu, národnost či kulturu je nositelem Božího obrazu (který v sobě ovšem může strašlivě zatemnit).

I proto má smysl se v této době věnovat literatuře. Literatura nás učí používat slova v jejich významovém bohatství a přesnosti. Slovo ve válce nemlčí. Nemělo by.

Přeji vám živé čtení.