Nové číslo Tvaru

6/2022

Milé čtenářstvo Tvaru,

i na šesté letošní číslo padá ten zhoubný a jedovatý mrak války, kterou vyvolal na Ukrajině Putin. Asi nejsem jediný, komu se v těchto týdnech těžko myslí na něco jiného. Zjišťuji, že se mi složitě soustředí vlastně na cokoli. A někdy mám dojem, že i náš Tvar funguje nějakým zázračným samospádem. Ovšemže si není na co stěžovat. Na rozdíl od ukrajinských bližních, kteří se tísní v krytech anebo bojují za svobodu své země, my stále ještě dýcháme volně, i když je náš dech přerývaný obavami z budoucnosti. Mezitím k nám už dorazili i první uprchlíci a je skvělé, že se jednotlivci i instituce pokoušejí pomáhat, jak to jen jde. Jen aby nám ten zápal solidarity vydržel. Moc bych si to přál, ale svírají mě obavy, protože nic zatím nenasvědčuje tomu, že to bude krátká válka. A pomáhat bude třeba i dál. Ale třeba se mýlím, a až budete číst tento editorial vy, bude vše jiné – nadějnější. Také se u nás objevují hlupáci, kteří uplatňují princip kolektivní viny a šikanují rusky mluvící spoluobčany. Tihle chytráci si ani nezjistí, že rusky mluví také řada Ukrajinců, jak na to nedávno upozorňovala Marie Iljašenko. A pak samotný princip kolektivní viny je nemravný. V našich dějinách s ním máme neblahé zkušenosti, není to zrovna tradice, na kterou bychom měli navazovat.

V šestém čísle oslavujeme sto let od narození velkého amerického spisovatele a básníka Jacka Kerouaca, kterého jen slabomyslní – neznající dobře jeho dílo – označují za generačního autora. Ale Kerouac nebyl jen autorem Na cestě, jeho pozdní díla jsou složitým duchovním a jazykovým labyrintem plným chmurných existenciálních úvah, kterými probleskovaly jeho občasné náboženské vize. Nespravedlivě stranou zájmu stále zůstává Kerouacova mimořádná poezie. I proto přinášíme ukázky z výboru z Kerouacovy lyriky, který vyšel v devadesátých letech v překladu Petra Mikeše pod názvem Rozprášené básně. A kolem Keroauca se částečně točí i rozhovor s naším legendárním amerikanistou a literárním historikem Josefem Jařabem, jehož texty pro mě kdysi byly při poznávání americké moderní literatury naprosto stěžejní.

Z čísla bych rád ještě upozornil na rubriku Právě vychází, v níž přinášíme ukázku z nového románu ruského spisovatele Vladimira Sorokina Doktor Garin. Sorokin před časem publikoval v Guardianu pozoruhodný protiválečný esej o proměnách Putinovy tváře. V rubrice Výročí pojednává Markéta Jakešová další mimořádnou osobnost světové kultury, jež by se letos v březnu dožila sta let – italského levicového filmaře, básníka, filosofa, novináře a prozaika Piera Paola Pasoliniho. A do třetice bych rád doporučil texty Patrika Linharta psané během jeho pobytu ve Lvově na jaře 2017.

Přeji vám živé čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 

Ve vzájemném vztahu beatniků se potvrdila i jejich generační pospolitost. Ta přežila i některé názorové rozdíly.

 

Ptá se Svatava Antošová

 
 
 

Kromě nezaměnitelného syrového stylu a obsazování neherců se Pasoliniho tvorbou táhne motiv banality smrti a násilí, ať už v podobě nezvratného osudu antických tragédií, nebo postradatelnosti obyčejných lidí, pro které v očích ostatních skutečně platí, že „být mrtvý nebo živý je totéž“.

 

Výročí

 
 
Rozprášené básně
 
Jack Kerouac
 

Vzadu v tmavém čínském krámku
v krabici z dřevěných latěk,
se slámou na podlaze,
rýže rozsypaná z opřených pytlů,
za vyděšenými papoušky v pevné
kleci

 

Poezie

 
 
 

Jsem vaječnou skořápkou
naráz
může se mi rozbít
koleno hlava a srdce

 

Poezie

 
 
Doktor Garin (ukázka)
 
Vladimir Sorokin
 

„Ach ano, bahno,“ pronesl rusky, přivřel oči a ohebné ruce zvedl nad hlavu. „Co bychom si počali, nebýt jeho?! Ólalá! Je zázračné! Zázračné! Díky bahnu jsem se vrátil do života.“

 

Próza

 
 
Dotkni se tajemství
 
Tomáš Čada
 

Dotkni se tajemství
Napni je od ucha k uchu
nech vyvěšené v prostoru
Čekej až se chytí
Pohlédni co nejdál
klidně za smysl slov
za zurčení mozkových závitů
To co cítíš je možná
průzračně čisté a možná
si to jen namlouváš

 

Poezie

 
 
O naději lidství
 
Erazim KohákOheň a hvězdy
 

Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

 

Reflektuje Anna Luňáková

 
 
 
Yveta Shanfeldová
 

Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.

 

Slovo