Milé čtenářstvo Tvaru,

bylo nebylo, na sklonku nultých let tohoto náročného století se v tehdy mladé české poezii děly věci, až přecházel zrak. Na domácí Parnas vtrhla za běsného ryku přívrženců i odpůrců angažovanost a svítila rozličnými barvami. Jedno křídlo – to imaginativní – představovala skupina Fantasía, kterou jsem založil spolu s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem. Druhé křídlo – více civilní – představoval autorský okruh kolem časopisu Psí víno (tehdy ho ještě bylo možné číst postaru v papírové verzi) v čele s Janem Těsnohlídkem ml., jehož debut Násilí bez předsudků se stal generační zpovědí. Panovala mezi námi tehdy rivalita, i když ti, kdo nás podporovali, a ti, kdo nás odmítali, byli často titíž. Zdá se, že i přes odlišnost poetik nás něco spojovalo. To později manifestovala i skutečnost, že o Honzovi Těsnohlídkovi a naší skupině Fantasía vznikla bakalářská práce Nové tendence v mladé české poezii, jejíž autor Jan Krejčí naše poetiky a stanoviska srovnával. Když jsme si po letech o té práci s Honzou psali, naší tehdejší nevraživosti jsme se usmívali. Roky obrousily vzájemné ostny a jsem moc rád, že jsme s Honzou kamarádi. Ostatně Násilí bez předsudků, i když v době jeho vzniku bych to sotva přiznal, jsem obdivoval. Byla to syrová poezie z rubu existence, intenzivní svojí výpovědí a radikální formou. Vzala útokem veškerý estetismus, vrátila do poezie sociální témata, která prošla vlastní existenciální výhní. Od té doby vydal Honza několik dalších sbírek, jeden román a založil nakladatelství. A do toho je duší veskrze sympatické Ortenovy Kutné hory, soutěže pro nejmladší básníky a básnířky, kam mě přizval do poroty. Letos mu vyšla nová sbírka s tajemným názvem Garum, která se dle mého soudu mimořádně povedla. Je opět brutálně bezprostřední a aktuální, její název odkazuje k omáčce z dob starého Říma čili k všudypřítomné krizi dneška. I proto jsme Honzu požádali o rozhovor do tohoto čísla, v němž si rovněž můžete na jeho nejnovější knihu přečíst hned dvě recenze.

Ještě bych rád upozornil na ukázku z nového reportážního projektu Saši Uhlové, který navazuje na její legendární reportážní cyklus (a později knihu) Hrdinové kapitalistické práce. I druhý díl Hrdinů nás vezme do světa, kam se většina z nás málokdy dostane – na místa mimořádně špatně placená, kde jsou lidé za pár drobných sdíráni z kůže. Tentokrát není dějištěm naše země, ale několik dalších vyspělých evropských států včetně Francie a Německa. Ačkoli to někteří útlocitní liberálové neradi slyší, náš systém stále produkuje nespravedlnost a mnozí v něm živoří za zcela nedůstojných podmínek. A to je zas voda na mlýn všem těm populistům, kteří se zhlížejí v Moskvě a dalších autoritativních režimech. Že demokracie bez sociální spravedlnosti není úplná ani možná, věděl už Masaryk.

Přeji vám vnímavé a sociálněkritické čtení!