Milé čtenářstvo Tvaru,

toto číslo je poctou a poděkováním velké české básnířce a naší bývalé kolegyni Svatavě Antošové, která v Tvaru působila neuvěřitelných čtrnáct let a letos v květnu z něj odešla. Najdete v něm rozhovor se Svatkou, jejž pro nás připravil náš bývalý kolega Michal Škrabal, ukázky z její novější básnické tvorby a také její pravidelný sloupek. Ale celé číslo jsme připravili tak trochu v jejím duchu. Co vlastně psát? Začnu osobněji. Když mi teklo zelené básnické mlíko po bradě, byl jsem pochopitelně mnohem větší machr, než je tomu dnes. Spolu s mým tehdejším přítelem básníkem Petrem Řehákem jsme okázale opovrhovali většinou poezie naší doby. Ale v oněch legendárních devadesátkách jsme tu i tam udělali výjimku. Těch výjimek bylo asi tak pět. A mezi nimi na čelním místě Svatava Antošová. Četli jsme tehdy její sbírku Ta ženská musí být opilá! a byli jsme z té širokodeché a velkorysé tvorby, plné vesmírné energie, barevné krásy a existenciální syrovosti, okouzleni. Dokonce jsme se kvůli Svatce přihlásili do jedné soutěže, která se konala kdesi v severních Čechách, protože měla být v porotě. Chtěli jsme ji poznat. Jenže z toho sešlo, protože Svatava byla nemocná. Možná i její ne-příjezd přispěl k tomu, že jsme se pak chovali nevycválaně: Své vrstevníky i předsedu poroty Pavla Ryjáčka jsme poslali do řitě a ze soutěže jsme s výkřikem „Jeďte radši do Afriky!“ utekli a šli se někam opít. S naší básnířkou jsme se tehdy minuli.

Ale po letech se mi Svatava objevila v životě, když jsem nastoupil do Tvaru. Celkem rychle jsem si ji zamiloval, i když jsem se jí trošku bál (a trochu se bojím dodnes). Stali se z nás kolegové a já si její práce v Tvaru nesmírně vážil. Jejího nasazení, jejího mrštného pera, její erudice, jejího pronikavého vhledu do společenských událostí, její neúprosné pravdivosti. Spojoval nás zájem o svět, vědomí, že básník je do něj zasazen bytostně, a tak ho nemůže minout, queer identita, k níž jsme se vědomě hlásili jako málokteří čeští básníci, ale také niterný odpor k veškeré malichernosti, malosti, omezenosti. I díky tomu jsme společně tvořili Tvar a přestáli nejrůznější krize. Když Svatka odešla, tak jsem její důvody intuitivně chápal, ale současně jsem měl pocit, že mě sebral uragán a přenesl na nějakou pustou planetku, kde půda neustále mizí pod nohama. Tolik mi chyběla. Ale vše pomíjí, vše se stále mění, existence je nestálá, bolestivá a nenaplněná, jak učí Buddha, a především vlastní zkušenost. A tak jsem se s tím vyrovnal.

Určitě jsem v té divné chtonické době, když odcházela, Svatavě za její práci poděkoval, ale sluší se poděkovat i veřejně. Díky, Svatko, za všechno! Za tvoji poezii a práci, za tvoji kolegialitu a přátelství, za tvoji tlumenou něhu i vichrnou drsnost. A i když to běžně v Tvaru neděláme, tentokrát výjimečně skončím svou básní pro Svatku:

Spojení Severu a Jihu

Svatavě Antošové

Bílé slunce klesá do jezera.
Musí to být někde na Severu,
u mě na Jihu by cestou zčernalo.

Na tvém Severu, který si představuju
plný vrásek stromů, s tebou na běžkách,
jak projíždíš přímo tím bílým sluncem.

Nikdy jsem ti neřekl, jak moc mi připomínáš
babičku Bětu, ta byla taky zlatá & hrozná,
jako hrozen, že ji člověk musel milovat.

Ostrá hvězdice s měkkým růžovým středem.
(V našem případě je to růžový trojúhelník.)
A tak nám po všem zbývá mlčící něha,

sotva kdy vyslovená. Tiše vyplouvající
v pauzách, mezi řádkami jako jemná nit
smyslu, jako zlatá příze z kolovratu poezie.