Nové číslo Tvaru

18/2022

Milí čtenáři a čtenářky Tvaru,

mohl bych na tomto místě vypočítávat všemožné krize, o kterých v posledních týdnech a měsících neustále slýcháme. Krize energetické, geopolitické, environmentální, potravinové. Zásobárnu tragédií si ale jistě doplníte sami. Strachem a nejistotou z neznáma nás svět a média zastihují bez ustání. Číslo Tvaru, které držíte v rukou, se věnuje právě samotným fenoménům děsu a obavy z nepoznaného. O hororovém žánru se přitom povětšinou soudí, že „vyvolává“ hrůzu. Domnívám se ovšem, že horor ve svých nejkvalitnějších podobách dokáže nejenom postrašit (protože to zvládne i obálka s barevným pruhem), ale především vyzývat na cestu k prozkoumání toho, v čem samotný děs spočívá. Považuji horor za žánr, který není nikterak „brakový“ ani „pokleslý“, ale naopak nezbytný. Věnuje se totiž porozumění stínu, který vrhá oslňující světlo takzvané civilizace.

Mám proto upřímnou radost, že se v tomto čísle sešlo tolik výjimečných textů, které dokládají rozmanitost a možnosti zmíněného žánru. Rozhovor čísla jsme připravili s jedním z nejúspěšnějších slovenských prozaiků, Jozefem Karikou. Mimo jiné v něm vypráví o vlivu konkrétních míst na tvorbu příběhů, přičemž o nadpřirozených krajinách pojednává rovněž esej Erica Schallera, který doporučuji vaší pozornosti. A rozhodně nepřehlédněte překlad povídky Gwendolyn Kiste, kterou přímo pro Tvar přeložil Roman Tilcer. Oceňovanou americkou autorku doprovází svými prózami Patrik Linhart a legendární Jiří Kratochvil s „Růžemi pro Hitchcocka“. Samozřejmě přinášíme i pravidelné rubriky, včetně poezie a tradičně silné recenzní rubriky.

Jozef Karika v rozhovoru zdůrazňuje, že

žánrové rozdělení literatury v dnešní postpost-moderní době neplatí.

Nejenom že s tímto výrokem plně souhlasím, ale dokonce jsem přesvědčen, že literatura byla do škatulek roztříděna uměle, velké romány minulosti v sobě byly schopny obsáhnout komplexitu motivů, postupů a témat. Těší mě proto, že aktuální Tvar uzavírá kvarteto „žánrových“ čísel, v nichž jsme se pokoušeli poukázat na kvalitu současné české fantasy literatury, detektivek, komiksové a hororové tvorby. Bez těchto imaginativních oblastí by byla literatura notně redukovaným a klaustrofobním světem.

Přeji děsivé čtení!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Místa skrze mě prosakují na stránky
 
Rozhovor s Jozefem Karikou
 

Každopádně když napíšu příběh o určitém místě, lidé tam začnou vidět nezvyklé jevy. Prolínání objektivní a subjektivní reality je zkrátka záhadný jev.

 

Ptá se Lukáš Senft

 
 
 

Dobře to ví Virginia Woolfová a je to pozoruhodná vrstva jejího díla, které pulzuje životem všech a všeho a v každém zlomku události, pohybu hlemýždě v trávě, společenské konverzace je svinutý celek – respektive jeho neúnavné hledání; říci všechno v jednom pohybu.

 

Úvaha

 
 
 

Zkoumal jsem fikce, které vyjadřují Machenův koncept, že zlo může být považováno za otravu, nákazu, která se projevuje změnami v krajině; jeho více než sto let stará novela Bílý lid definuje určité rysy, jež najdeme v pozdějších příbězích.

 

Esej

 
 
 
Patrik Linhart
 

Ani bohové nemohli se dívat na Pompeje, když soptil Vesuv, ale jak je nyní mně, když musím pořádat podivné náhody, komické – ale vím, že to neskončí komikou.

 

Próza

 
 
Růže pro Hitchcocka
 
Jiří Kratochvil
 

A pak se to už tedy odehrálo. Chlupatý dostrkal Vlasatého před ten portrét. A teď už od něho upřímně čekal, že tady se zastaví, zasekne a začne skutečně trčet. A taky se dočkal.

 

Próza

 
 
 

Garlandův horor určitě není filmem pro žánrové publikum. Naopak přesně sedne do stylu hororů produkční společnosti A24, která se specializuje na moderní horory s přesahem a stojí za snímky, jako byl Slunovrat (2019) Ariho Astera, Maják (2019) Roberta Eggerse či filmy Jordana Peela.

 

Úcta ke světlu

 
 
 

Snímek Men je nejsilnější kupodivu v momentech, ze kterých se snaží rychle vyvléct, a to když sledujeme, jak se Harper snaží vypořádat se svým vztahovým traumatem.

 

Úcta ke světlu

 
 
Nekropole
 
Boris Pahor
 

Právě jsem viděl, jak po schodišti přede mnou sestupuje Tola a brblá, protože kostnatý nebožtík klouže po plátěném žlabu nosítek a oholenou lebkou ho šťouchá do ledví. Já jsem byl tehdy rád, že se mě mrtvý nedotýká, a s obtížemi jsem našlapoval a zvedal držadlo, aby mě nebouchalo do kolenou.

 

Próza

 
 
 

Na vlakovém nádraží
mezi oprýskanými dlaždicemi.
Jako vyčichlé vzpomínky
rozsypaný tabák.

 

Poezie

 
 
 
Yveta Shanfeldová
 

Být mrtvý není totéž, co nežít. Být mrtvý je prostě být mimo domov. Navždy jen začínat a jednou provždy nekonečně končit.

 

Slovo