Nové číslo Tvaru

11/2022

Milé čtenářstvo Tvaru,

jedenácté číslo otevírá rozhovor se spisovatelem a sociologem Stanislavem Bilerem, který letos získal Literu v kategorii prózy za román o českém venkově, příznačně nazvaný Destrukce. Při pročítání tohoto rozhovoru jsem si vzpomněl na Flaubertovu myšlenku, že pro člověka je vždy prospěšnější o iluze přijít, nežli si je hýčkat. Idealizace českého venkova má v naší literární tradici tuhý kořen. Zostřený pohled na zdejší skutečnost má smysl, protože je to podmínka, aby byl někdy v budoucnosti „venkov znovu vynalezen“, jak si to autor Destrukce přeje.

S idealizacemi a nadějemi všeho druhu je vůbec potíž. Někdy člověk potřebuje věřit, že se věci mění k lepšímu. Když začala válka proti Ukrajině, napsal kazatel a překladatel Bible Alexandr Flek v souvislosti se vzedmutím solidarity vůči ukrajinským uprchlíkům, že jako společnost skládáme reparát z lidskosti, z níž jsme propadli během imigrační krize v letech 2015 až 2017. Cítil jsem to stejně. Avšak události posledních týdnů na Hlavním nádraží v Praze mě nutí opět pochybovat o míře naší kolektivní lidskosti. Situace romských uprchlíků utíkajících před válkou na Ukrajině, skutečnost, že matky s dětmi v hojném počtu přespávají na nádraží nebo v lepším případě ve stanech, je děsivá. Také rasistická prohlášení vedení města Benešov o „nepřizpůsobivých“, vyhazování romských žen a dětí z vlaku za potlesku spolucestujících, to vše ukazuje, že naše lidskost má limity diktované barvou pleti těch, kteří hledají pomoc.

S obrovským smutkem a pocitem hanby jsem si přečetl projev básnířky a historičky Renaty Berkyové, která v Letech – symboličtější místo lze pro takové prohlášení sotva najít – mimo jiné řekla:

Nacházíme se v situaci, kdy jsou romští uprchlíci z Ukrajiny otevřeně odmítáni českou společností pro svou barvu kůže a s tím spojenými předsudky. […] Jak tomu má rozumět současná romská společnost žijící v České republice? Jak tomu mají rozumět současní potomci přeživších Romů a Sintů, jejichž trauma z války se nikdy v rodinné paměti úplně nezacelila? Některé takové rodiny mám tu čest znát velmi osobně a věřte, že pro ně ani pro další Romy a Sinty žijící v České republice není jednoduché slyšet, jak se někteří politici nezdráhají označovat romské uprchlíky za takzvaně nepřizpůsobivé. Jako by dnešní společnost už zapomněla, jak byli Romové a Sintové během druhé světové války označováni nacisty. Jako bychom zapomněli, jak se stupňovala omezení, která pak byla v přímém rozporu s lidskou solidaritou, následně s českou ústavou, a nakonec umožnila Romy a Sinty poslat na smrt.

Vůči romské komunitě máme jako společnost už dlouhodobě dluh. Skutečnost, že i tváří v tvář válečným běsům lustrujeme lidi podle barvy kůže, je naprosto nepřijatelná. A měli bychom proti tomu pozvedat hlas i my ze světa literatury.

Přeji vám živé čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Překvapilo mě, že hlavní hrdina přežil
 
Rozhovor se Stanislavem Bilerem
 

Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat.

 

Ptá se Lukáš Senft

 
 
 

Jeho román tak zcela otevřeně glosuje i stav současného Česka ve světle globálních problémů pozdního kapitalismu.

 

Slovo

 
 
 
Maja Vusilović
 

Občas se mi vybavují obrazy ze sklepa, kde sedí lidé v nylonových teplácích nakoupených v Terstu. Mají trvalou a velké a husté kníry. Možná je to spíše vzpomínka na nějakou z fotografií, které uchováváme v lepkavých rodinných albech.

 

Esej

 
 
 
Jana Nenadalová
 

Neuniknu zrození, má existence je tak silná, že se do materie hmoty stejně projeví.

 

Próza

 
 
 

Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes

 

Básnická próza

 
 
 

A konečně dnes píši Tobě. Je půlnoc, dvorní šaškové, nazývaní kdysi básníky, utichli ve svých relacích, jockeyové postav astronautů spí, na štítech hor je sníh a jenom Pluto v dálce se směje.

 

Slovo

 
 
 

V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

 

Poezie

 
 
 

Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.

 

Próza

 
 
 

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

 

Úvaha

 
 
 
Yveta Shanfeldová
 

Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.

 

Slovo