Milé čtenářstvo Tvaru,

jedenácté číslo otevírá rozhovor se spisovatelem a sociologem Stanislavem Bilerem, který letos získal Literu v kategorii prózy za román o českém venkově, příznačně nazvaný Destrukce. Při pročítání tohoto rozhovoru jsem si vzpomněl na Flaubertovu myšlenku, že pro člověka je vždy prospěšnější o iluze přijít, nežli si je hýčkat. Idealizace českého venkova má v naší literární tradici tuhý kořen. Zostřený pohled na zdejší skutečnost má smysl, protože je to podmínka, aby byl někdy v budoucnosti „venkov znovu vynalezen“, jak si to autor Destrukce přeje.

S idealizacemi a nadějemi všeho druhu je vůbec potíž. Někdy člověk potřebuje věřit, že se věci mění k lepšímu. Když začala válka proti Ukrajině, napsal kazatel a překladatel Bible Alexandr Flek v souvislosti se vzedmutím solidarity vůči ukrajinským uprchlíkům, že jako společnost skládáme reparát z lidskosti, z níž jsme propadli během imigrační krize v letech 2015 až 2017. Cítil jsem to stejně. Avšak události posledních týdnů na Hlavním nádraží v Praze mě nutí opět pochybovat o míře naší kolektivní lidskosti. Situace romských uprchlíků utíkajících před válkou na Ukrajině, skutečnost, že matky s dětmi v hojném počtu přespávají na nádraží nebo v lepším případě ve stanech, je děsivá. Také rasistická prohlášení vedení města Benešov o „nepřizpůsobivých“, vyhazování romských žen a dětí z vlaku za potlesku spolucestujících, to vše ukazuje, že naše lidskost má limity diktované barvou pleti těch, kteří hledají pomoc.

S obrovským smutkem a pocitem hanby jsem si přečetl projev básnířky a historičky Renaty Berkyové, která v Letech – symboličtější místo lze pro takové prohlášení sotva najít – mimo jiné řekla:

Nacházíme se v situaci, kdy jsou romští uprchlíci z Ukrajiny otevřeně odmítáni českou společností pro svou barvu kůže a s tím spojenými předsudky. […] Jak tomu má rozumět současná romská společnost žijící v České republice? Jak tomu mají rozumět současní potomci přeživších Romů a Sintů, jejichž trauma z války se nikdy v rodinné paměti úplně nezacelila? Některé takové rodiny mám tu čest znát velmi osobně a věřte, že pro ně ani pro další Romy a Sinty žijící v České republice není jednoduché slyšet, jak se někteří politici nezdráhají označovat romské uprchlíky za takzvaně nepřizpůsobivé. Jako by dnešní společnost už zapomněla, jak byli Romové a Sintové během druhé světové války označováni nacisty. Jako bychom zapomněli, jak se stupňovala omezení, která pak byla v přímém rozporu s lidskou solidaritou, následně s českou ústavou, a nakonec umožnila Romy a Sinty poslat na smrt.

Vůči romské komunitě máme jako společnost už dlouhodobě dluh. Skutečnost, že i tváří v tvář válečným běsům lustrujeme lidi podle barvy kůže, je naprosto nepřijatelná. A měli bychom proti tomu pozvedat hlas i my ze světa literatury.

Přeji vám živé čtení.