Milé čtenářstvo Tvaru,

sedmým číslem, kapku v předstihu, pozvedáme číše a připíjíme k poctě dvoustého výročí narození otce moderní poezie Charlese Baudelaira, který přišel na svět 9. dubna 1821. Baudelaira jako každého génia lze pojmout mnohostranně. Lze v něm spatřovat temného prokletého anděla, který se zřítil z nebes. Bolestného hledače Boha v propastech Satanových. Katolíka i satanistu. Je možné v něm vidět prvního básníka moderního města, který bez jakékoli iluze nasvítil jeho ohyzdnost a odcizenost, a z nich vydestiloval omamnou, mírně jedovatou krásu. Anebo je legitimní rozpoznat v něm kritického moderního umělce, který setřásl s krajním odporem romantické haraburdí a svým přesným jazykem a jasnou distancí vyjádřil všechna napětí své doby, aniž by svou poezii jakkoli a čemukoli zaprodal. Baudelaire je vrcholným představitelem umění pro umění i citlivým pozorovatelem sociální nespravedlnosti své doby. Každopádně všechny tyto živé a vášnivé rozpory z něj činí otce moderní poezie.

Možná má pravdu T. S. Eliot, že do Danta chybí Baudelairovi kousek, a tím je poznání a ocenění i toho dobrého v životě. Možná je v Baudelairově naturelu skryto také všechno to problematické, co k modernitě patří a co v současnosti potřebujeme překonat. Možná má pravdu jeden z našich mladičkých kolegů a respondentů baudelairovské ankety mezi mladými autorkami a autory, že víc než Baudelaira dnes potřebujeme druhého otce moderní poezie – Whitmana. Už jen pro tu lásku k životu. A možná je to vysvětlení, proč nám tak málo mladších básnířek a básníků odpovědělo na naši anketu. Možná že Baudelairův stín je třeba překročit. Kdoví?

Ale existuje také banálnější vysvětlení, proč nám přišlo tak málo odpovědí; že už dnes mladší autoři klasiky Baudelairova typu nečtou… A to by byla škoda, i kdyby bylo třeba Baudelairovo dědictví překonat, protože jeho poezie je milník a skvost. Jsou dnes ovšem i tací, kteří dědictví Baudelaira naopak cítí jako výsostně aktuální. Když jsem přemýšlel, koho požádat o baudelairovský esej, hned mě napadl můj milovaný kolega, s nímž se tak rád škorpím, a s nímž si tak hluboce, přes všechny odlišnosti rozumím: Kamil Bouška. A tak jsem ho požádal o esej, a jak vidno, nezmýlil jsem se – Baudelaire je jeho výsostný černý kůň.

Vedle Kamilova eseje naleznete v čísle rozhovor s básníkem Petrem Čichoněm, v němž rovněž rezonují baudelairovské struny; obsáhlou studii naší drahé Hanky Bednaříkové, od níž impuls připravit toto číslo vůbec povstal; pronikavý esej Kristýny Jirátové o baudelairovských motivech v českém výtvarném umění; a nakonec musím ještě zmínit „Malou čítanku Květů zla“, v níž naleznete čtyři básně v novém překladu Jiřího Pelána. A to je událost, protože každá doba potřebuje mít vlastní překlad Květů zla, a myslím, že nikdo není povolanější se tohoto úkolu ujmout, než právě Jiří Pelán, který má můj nehynoucí obdiv za řadu svých úchvatných překladů světové poezie.

Přeji vám živé čtení!