Milí čtenáři Tvaru,

tématem pátého čísla je strach. Kdopak by se v životě nebál? Strach je jednou ze základních emocí života. Nejde se nebát, život zcela postrádající strach by byl nelidský. V dnešní době je strach takřka vůdčí emocí. Také se bojím. Bojím se o své blízké a bojím se o sebe. Bojím se, že se nakazím, bojím se, že někoho nakazím. Bojím se nekompetence mocných. Bojím se kolapsu státu, který začínáme sledovat v přímém přenosu. Bojím se lidského šílení, které už místy propuká. Bojím se, že v téhle krizi budeme muset žít ještě mnoho dní, měsíců či let. Bojím se jejích následků v sociální oblasti. Bojím se ekonomické krize. A bojím se následné společenské krize. Bojím se, jak moc nás tahle dlouhá krize poznamená na poli kolektivní psýché. A bojím se, že kvůli pandemii neřešíme další palčivé otázky – třeba tu klimatickou. A samozřejmě bych mohl vyjmenovávat řadu dalších strachů. Některé se týkají jen mého osobního života. Jiné mají přesah. Ano, bojím se. Tak jako se bojí moji přátelé, kolegové, klienti v terapii, tak jako se bojí většina z nás. A je to v pořádku – cítit strach. Jen je dobré nenechat se strachem zcela určovat.

Moje oblíbená duchovní učitelka a tanečnice Gabrielle Rothová o strachu napsala, že

probouzí bdělost, ostří smysly a zvyšuje pozornost k nebezpečí.

Prvotně je to náš přítel. Radar na cestě života. Instinkt, který signalizuje možné nebezpečí. Pokud jeho hlas vyslechneme, aniž bychom ho zcela zatlačovali do nevědomí, může nám prospět. Potíž nastává v okamžiku, kdy strach potlačujeme, nebo se jím naopak necháme nekontrolovatelně zaplavit. Pak se z našeho instinktivního přítele, který nám pomáhá přežít, stane ovládající monstrum, stínová existence, která drakonicky vymezí a omezí náš život. Strach, tak jako každou autentickou emoci, potřebujeme. Ale je třeba s ním pracovat, čelit mu. Podle některých buddhistických mistrů je možné strach přesáhnout tehdy, když vědomě projdeme jeho územím. Chögyam Trungpa ve své knize Usmívej se na strach píše, že

cesta nebojácnosti začíná objevením strachu.

Být odvážným člověkem neznamená ničeho se nebát, naopak je potřeba strach uznat a dotknout se oné hlubší zranitelnosti, která je vnitřní hloubkou strachu. Když se to povede, může se vynořit i statečnost.

V rozhovoru čísla o strachu přemítá filosofka Tereza Matějčková, jejíž skvostné úvahy jste mohli číst v loňském roce na poslední straně Tvaru. Strach z existenciálního i existenčního hlediska ohledává také Saša Uhlová ve svém komentáři „Nebát se svého strachu“. Klimatické obavy prostupují velmi zajímavé ohlédnutí našeho amerického přítele Grega S. Evanse. Nebojácně se rubriky Literární život ujal náš externí spolupracovník Matěj Senft v časech, kdy je literární život živ jen virtuálně.

Přeji vám živé čtení.