Milí čtenáři Tvaru,

tématem trojky je výročí třiceti let od vzniku Visegrádské skupiny, kterou původně tvořily tři středoevropské země a po rozpadu Československa čtyři: Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Jak se dozvídáme z obšírného ohlédnutí Petra Pitharta, toto uskupení se zrodilo původně v mysli Václava Havla. Vize Visegrádu byla zprvu idealistická a měla Západu, který neměl zkušenost s komunistickými režimy, předat jejich specifickou dějinnou zkušenost a dále byla pragmatická, neboť měla nově vzniklým demokraciím pomoct se začleněním do struktur Západu, do EU i NATO.

Málokterý jiný jev tak dobře vystihuje, jak moc se svět za těch třicet let změnil. Pročítáme-li si anketu na straně 7, kde významné osobnosti především ze sféry politologie odpovídají na otázku budoucnosti této skupiny, nelze si nevšimnout rozpaků nad současnou podobou V4. A jak by také ne, když podstatnou část Visegrádu zachvátil populismus a odpor k liberální demokracii? Ti, kteří u založení Visegrádu byli, musí nejspíše žasnout, jak se z Maďarska postupně stala neliberální demokracie autoritářsky ovládaná Orbánem a jeho suitou, jak polská konzervativní vláda postupně destruuje právní řád a svými šílenými kroky omezuje práva žen nebo jak si Česko i Slovensko v posledních letech strčily hlavu do populistických chomoutů. Na vztahu k imigrační krizi, Istanbulské úmluvě, evropským právním normám i klimatické krizi je patrné, že Visegrád reprezentuje spíše zpátečnické těleso. A tak místo aby Visegrád předával své dějinné zkušenosti, staly se jeho země manifestací postkomunismu a všech potíží s ním spojených. V kontextu dnešních krizí, kterým Evropa čelí, představuje mimořádně nesolidární celek, jak se ukázalo na společném postupu v otázce přijímání uprchlíků. Ovšem vyjma tohoto dosti temného spolčení mají dnes země V4 vlastně společného jen málo. A naštěstí se do protievropského tažení nepodařilo zatáhnout Českou republiku a Slovensko. A tak nelze než souhlasit s politoložkou Vladimírou Dvořákovou, že

jako politický projekt je Visegrád spíše mrtev, byť nelze vyloučit jeho resuscitaci. Měl by ale zůstat přítomen jako projekt občanský a kulturní, protože čelíme stejným hrozbám.

Ano, občanskému a kulturnímu Visegrádu lze fandit možná právě proto, že jeho protagonistkám a protagonistům jsou politiky jejich zemí často odporné. V našem čísle je reprezentuje například polská básnířka žijící v Praze, Zofia Bałdyga, která nám poskytla rozhovor. Na Zofii mě fascinuje nejen skutečnost, že neúnavně a obětavě překládá české básnířky a básníky a propaguje českou poezii v Polsku, ale že také píše skvělé básně i v češtině. Vedle Zofiiných básní naleznete v tomto čísle verše vybraných básnířek a básníků i z ostatních zemí V4.

Přeji vám živé čtení.