|
Nové číslo Tvaru
14/2021
Milé čtenářstvo Tvaru,
léto se svými plachetnicemi, plážovými slunečníky, ledovými koktejly a tornády pomalu, ale jistě mizí v útrobách času a nastupuje podzim – doba, v níž se opět naplno roztáčí kola samsáry (pokud je ovšem tak jako vloni nepřibrzdí už třetí covidová vlna) a v níž opět po letním rozvolnění vše začíná získávat míru a řád. Změnu ročních dob vždy nejprve vycítím z ranního vzduchu, občas už několik dní před kalendářním nástupem. Ta první podzimní nadechnutí ve mně vždycky vyvolají vzpomínky na dětství a rané mládí. Vzduch je jiskřivější a chladivější, ale současně má v sobě cosi opojného, co s přibývajícím tlením zesiluje a občas mě to svede na nějakou toulku za školu. Nevím, jestli jsem dílo básníka a spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic v době dospívání objevil skutečně na podzim, ale dekadentní poezie si v podzimních kantilénách a sonátách libovala spatřujíc ve všem tom tlení a odcházení cosi slastného. Každopádně coby teenager jsem Karáska miloval, zvlášť jeho Vzpomínky a některé básně. Fascinovala mě i Moderní revue, která ve své době skutečně přinášela literaturu nejmodernější, jak o tom svědčí i číslo věnované osobnosti Oscara Wilda, které Karásek s Procházkou připravili měsíc po jeho uvěznění pro homosexualitu. Karásek sám je pak jedním z mála českých autorů, kteří se k menšinové sexuální orientaci ve svém díle přiznávali otevřeně. Zatímco u Březiny jen tušíme erotické dálavy a v Zeyerově díle se setkáváme s jemnými náznaky, Karásek měl odvahu v svých básních i prózách o jiné – tehdy ještě zakázané a trestané – lásce zpívat, a už za to mu patří můj velký dík (byť nad některými jeho románovými evokacemi homoerotického cítění jsem se občas musel pousmívat, ale to je jen dobová skvrnka na jeho díle).
A tak jsme coby poctu tomuto muži u příležitosti opětovného vydání jeho románu Gotická duše, který naleznete recenzovaný v rubrice Dvakrát, připravili skrovné tematické číslo. Navíc je to letos 150 let od jeho narození a 70 let od jeho úmrtí. Formou eseje se Karáskovi věnuje Aleš Kauer, který básníka zapojuje i do žel stále ještě probíhajících zápasů o důstojnost queer lidí. V rubrice Dokument pak najdete několik vizuálně kouzelných ukázek z korespondence mezi Karáskem a polským malířem Wlastimilem Hofmanem.
Z dalšího obsahu bych rád upozornil na rozhovor právě s Alešem Kauerem, básníkem, hudebníkem, nakladatelem a organizátorem literárního života, který je v širším smyslu slova důstojným Karáskovým dědicem. Také si nezapomeňte přečíst první bilanci Tvárnice, kterou připravil náš Kritik roku Boris Hokr. Už z ní je patrné, že příští Dílo roku bude zřejmě žánrově hodně odlišné od těch z předchozích ročníků. A proč ne?! Dále bych rád přivítal novou jazykozpytnou rubriku Zen tem, kde každý měsíc pro vás naši mistři Michal Škrabal a Václav Kahuda evokují z jiného úhlu nějaký ten jazykový kóan (anebo vás aspoň přetáhnou holí, až z vás začnou létat jiskry slov). Konečně bych rád upozornil na pozoruhodnou elegickou báseň Vikiho Shocka věnovanou památce Pavla Řezníčka.
Přeji vám živé čtení!
Rozhovor s Alešem Kauerem
Ekologie dnes musí být na prvním místě. Zisk nás nespasí, když chceme na této planetě žít, nikoli jen přežívat.
Ptá se Svatava Antošová
Býku v hlavě
Ptáku blázna
V kleci Slovo
zašij výkřik
Skelné oko
v bílém těle
Truchli ve zdi,
nahé ticho
Hlavo z jizev
Zhasni plamen
Černá hrůzo,
padni na stůl
Poezie
Aleš Kauer
Karásek byl za své básně dokonce souzen, byl nucen je obhajovat a hrozilo mu, že přijde o své místo poštovního úředníka, což mu značně komplikovalo životní situaci.
Esej
Když jsem si přečetla článek Mileny Jesenské, chtěla jsem se samozřejmě dozvědět, co Kocourek skutečně napsal, a začala jsem jej na stránkách Přítomnosti hledat.
Výročí
Boris Hokr
Slovo
Viki Shock
Ten řezník se nejmenuje Masařík, nýbrž Řezníček,
& se sekáčkem v ruce se divoce ohání po mouše,
ale místo ní trefil jen svou vlastní cukrovkářskou haksnu,
kterou si nechtě čistě amputoval, & ta haksna, cukrovkářská haksna řezníka Řezníčka
teď dál skáče světem jako pominutá.
Ohlédnutí
Alžběta Bublanová
Ještě předtím, než se ulice malého městečka promění v našedlé mlhavé stíny, které už nebudou znamenat nic, protože tohle město je tak malé, že s příchodem podzimu se uzavře do sebe a trpělivě vyčká až do dalšího léta, kdy se otevře kemp, jedna ze dvou zajímavých atrakcí, protože skýtá možnost seznámení se s někým jiným než s několika málo chlapci, co tu žijí.
Próza
Karel Hvížďala, Jiří Přibáň –
Sečteno podtrženo: Potřebujeme nějakou novou renesanční revoluci.
Reflektuje Svatava Antošová
Možná, tati, že jste se v nebi potkali zrovna se Zdeňkem Neubauerem a pokaždé, když jdete z rajských hub, si vyměňujete právě nabyté zkušenosti a ladíte své kuchařské recepty.
Slovo
|
|
|
|
|
|