|
Nové číslo Tvaru
10/2021
Milé čtenářstvo Tvaru,
než jsem usedl k psaní tohoto editorialu, zažil jsem kratičké milostné setkání jedné třešně a jednoho kaštanu, jejichž rozkvetlé a olistěné hlavičky se v studeném větru tak něžně dotýkaly, až mě to celého prosytilo pocitem opojení. Ta jemná, skoro hrášková zeleň (přeci jen trošku víc světelná, živější) snoubící se s růžovou s nádechem zralosti mi učarovala – je máj. Dokonce jsme se už stačili líbat pod rozkvetlými stromy, i když tající ledy nám nadělily jaro kapku studené. Ale i tak se vzhledem k celé té tíži, která je – pro tento okamžik – alespoň u nás téměř za námi, extaticky raduji z tohoto cyklického každoročního nádechu života ještě intenzivněji než jiné roky. Na jaře sám život omládne! I nestálost jarního počasí svědčí o jeho mladistvém charakteru. O citu pro změny. Snad proto si s jarem asociujeme i síly lásky a revoluce.
Možná jsme letos zvolili za zastřešující téma ročníku Tvaru mládí, abychom v nemocném čase evokovali jeho oživující a léčivé síly. Věrni tomuto motivu zpovídáme v tomto čísle básnířku, esejistku a badatelku Kláru Goldstein. Už je to pár let, co mě zaujala svým zralým debutem Milíře i publicistickými texty na latinskoamerická témata v kulturním čtrnáctideníku A2. Od té doby už uběhlo několik let a Klára celkem nedávno vydala sbírku Falkenfrau – již třetí –, v níž hrají významnou roli taje hudební. Mám rád renesanční typy osobností a vždy mě znervózňuje, když je někdo doma jen v jedné oblasti života. Klára básnící, muzicírující, literárně bádající je autorkou dle mého gusta. V její poezii i osobnosti se spojuje jiskřivý intelekt, vášnivost a očividná síla srdce. Cítím souznění s její vizí křížící spiritualitu a smysl pro sociální spravedlnost. A raduji se z jejího niterného tance mezi poezií a hudbou. V neposlední řadě velmi oceňuji, že se Klára Goldstein odborně zabývá postavou jednoho z největších gigantů světové poezie Pabla Nerudy. A že ho svléká z těch obnošených kontextů i předsudků a ve své zasvěcené monografii Pokus o nekonečného Nerudu nám představuje tuto osobnost svěžím pohledem. A konečně jí vděčíme také za několik Nerudových básní v novém překladu.
Z desátého čísla bych rád upozornil také na rubriku „Právě vychází“, v níž přinášíme ukázku z románu Susanny Clarkové, která se před pár lety proslavila pozoruhodným románem Jonathan Strange & pan Norrell, jenž se dočkal i své povedené seriálové adaptace. Tentokrát tato zajímavá autorka na pomezí žánrů napsala román o geniálním italském barokním grafikovi Piranesim, taktéž v překladu Viktora Janiše. A protože nás postava tohoto umělce, který ve svém díle vytvářel melancholické imaginární žaláře i vznosné chrámy, zaujala, požádali jsme o esej kunsthistoričku Helenu Zápalkovou, která se jeho dílem odborně zabývá.
Přeji vám jarní čtení!
Rozhovor s Klárou Goldstein
Jenže věčnost je už nyní, a je třeba tohle žít. Žít poezii přirozeně a plně jako všechno to úchvatné i banální, k čemu se dennodenně vztahujeme.
Ptá se Adam Borzič
Ale nyní rozezni se ve mně jako sníh,
jako Goethovy kroky ve Výmaru,
abychom dohlédli na samotný začátek
a tříštili se ve spektru,
až znovu ty obří vlny vyhřeznou světlem
do našeho světa.
Poezie
Robert Louis Stevenson
Ve městě potká příjemné tváře mužů a žen, spatří nádherné květiny za oknem nebo hned za rohem v té nejvíce bezútěšné ulici uslyší zpěv ptáka v kleci; a pokud jde o krajinu, neexistuje krajina bez určitého druhu krásy – jen ať ji hledá ve správném duchu, a určitě ji najde.
Esej
Susanna Clarková
Muž v Krabici od Sušenek je kostra, která spočívá v Prázdném Výklenku ve Třetí severozápadní síni. Kosti jsou uspořádané osobitým způsobem: ty podobně dlouhé jsou vybrané a převázané provázkem z chaluh.
Próza
Igor Malijevský
Znovu zvláštní ticho, narůstající tíseň, ale tentokrát cítím, že nejsem doma, ale do prdele, kde to teda jsem?
Próza
Zasloužil se o povýšení grafiky nad úroveň pouhé reprodukce a stejně jako kresbu ji chápal jako bytostně tvůrčí proces.
Esej
Nekrolog za Ivana Schneedorfera
Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.
Vzpomíná Wanda Heinrichová
Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování.
Slovo
Kateřina Zemanová
Technická stránka navíc neusnula na vavřínech a s přibývajícími pandemickými měsíci se výrazně lepší. V prvních týdnech lehce špatně zaostřené záběry nabyly na sebevědomí. Postupem času se čím dál tím méně stává, že automatické ostření rozhodí nepředvídatelný pohyb vystupujícího.
Literární život
|
|
|
|
|
|