 |
|
Nové číslo Tvaru
20/2020
Milí čtenáři Tvaru,
asi nejsem sám, koho už ten letošní rok zmáhá. Život je v těchto dnech a týdnech nesmírně úmorný. Někteří z nás tráví celé hodiny u obrazovek, jiní a zvláště jiné se u toho ještě starají o děti, respektive se s nimi opět u těch protivných monitorů učí, a ještě další lidé chodí stále do práce na směny, covid necovid, protože kola kšeftů se nesmí zastavit. Pandemie nám ukázala, jak je naše civilizace v jádru nezdravá. Je rovněž příznačné, že se s krizí vyrovnáváme tak, jak velmi trefně poznamenal před časem publicista Petr Fischer, že nemoc a smrt převádíme na abstrakta. A tak pořád čteme nějaké ty tabulky s číslíčky. A nemocní a umírající lidé se stávají těmi čísly, pokud se zrovna nejedná o nás nebo o naše nejbližší. Do toho tato doba post-faktická produkuje bláboly nejrůznějšího druhu, které do všeobecné nejistoty vnáší ještě hlubší zmatek.
A zatím stoupenci tržního řádu nás už postrkují k rychlému rozvolňování, sotva začala druhá vlna klesat. Poučíme se z ní? Nebo bude muset přijít třetí? A bude ještě hrozivější? Někde v tom všudypřítomném tlaku je skryta choroba strukturálnějšího rázu. To počítání, to stálé měření, to vyměřování všeho. Jenže skutečně hodnotné věci v životě lze sotva změřit a zvážit: lásku, krásu, soucit, péči a moudrost nebo solidaritu nezměříme. Před pár dny jsem se zúčastnil konference Střed zájmu: kultura v nové realitě, pořádané Institutem umění. Velmi mě oslovilo, že si mnozí umělci a teoretici umění uvědomují, že je třeba projít zásadní diskurzivní proměnou, v jejímž středu musí být myšlenka vzájemnosti, propojení, spolubytí.
Ne, všechno se nedá spočítat. A básníci a spisovatelé to dobře vědí. Josif Brodskij říkával, že tam, kde autoritativní režimy vidí čísla – nuly, tam básník přikreslí zpátky lidské hlavičky. Nu, na čísla nás nemusí redukovat jen autoritativní režimy. Tohle abstrahování se děje i dnes. I proto potřebujeme poezii a umění. Bulharská básnířka Lidia Gălăbova v rozhovoru čísla proti tomuhle zploštění všeho, proti této destruktivní energii na pozadí naší civilizace s nádhernou nevinností klade axiom, že každý strom a každá květina a každá lidská bytost mají význam. Tahle zdánlivá naivita v sobě skrývá lék pro tento zraněný svět.
V předminulém čísle jsme vás upozorňovali na video s básní (její rozsáhlejší částí) Stanislava Dvorského „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“. Nuže, video už je na světě a naleznete ho na této adrese: https://www.youtube.com/watch?v=OCErX7mgfxE
Přeji vám hodně sil!
|
Rozhovor s Lidií Gălăbovou
Myslím, že česká literatura je v Bulharsku překládána hojněji než ta bulharská v Česku.
Ptá se Adam Borzič
Rozhovor s Petrem Hruškou
A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.
Ptá se Simona Martínková-Racková
Martin Stöhr – Užitá lyrika
Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro!
Reflektuje Adam Borzič
Matěj Senft
Sborník Budoucnost měl být hlasem nové levice, generace, která se rozhodla vyndat kostlivce ze skříní, popasovat se s nimi, setřást ze svých beder hříchy svých předků. Namísto toho se kniha stala symbolem všeho, co je na současné levici špatně: přestala si sama sebe vážit a za byť jen malý úspěch se ochotně vrhla do chřtánu vykořisťovatelů.
Kritický ohlas
Martin Stöhr – Užitá lyrika
Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.
Reflektuje Jan M. Heller
Aleš Kauer
V písni „Nobody´s Business“ se znovu objevují Reedovy sexuální narážky naznačující exkluzivitu gay subkultury, jejíž znalost mu dává úžasný pocit nadřazenosti nad posluchačem.
Esej
Nekrolog za Petra Hrbáče
Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“
Vzpomínají Petr Čermáček a Václav Kahuda, Vít Slíva
Lukáš Senft
Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.
Sloupek
Viktor Melcr
Les je zase mlhavý
a vyschlé pařezy jsou jako
mrtví lidé, jimž chlad vysál všechnu energii
Poezie
Mayrová nepíše o této ontologické nicotě, ale o nicotě sociální, a ta před nás staví nikoliv možnost, ale nemožnost.
Slovo
|
|
|
|
|
|
