Milí čtenáři Tvaru,

život a smrt jsou tajemně pospolu. Někdy se tato vzájemnost vyjeví coby magický souzvuk. V den, kdy jsem se konečně odhodlal napsat editorial k číslu věnovanému básníkovi Stanislavu Dvorskému, našemu milovanému kolegovi, který nás letos v únoru opustil, zemřel jeho celoživotní souputník, přítel a básnický druh, další velikán české poezie Petr Král. Celý život niterně spolu a nyní spojeni i ve smrti. Milovníkům poezie nemusím vykládat, jak velká ztráta pro českou literaturu obojí je. Pomalu, ale jistě se uzavírá jedna epocha. Jsem vděčný Bohu, že jsem mohl Petra Krále necelý týden před smrtí navštívit. Měl jsem štěstí, že jsem těžce nemocného básníka, o něhož s neuvěřitelnou oddaností pečovala jeho žena, básnířka Wanda Heinrichová, zastihl v lepší chvilce. Patří k tajnostem poezie, že na chvíli naše láska k ní zastínila i tušení, že se setkáváme naposledy. Mluvili jsme o tom, zda je poezie (Petr by napsal poesie) „pravotočivá“, či „levotočivá“; o tom, že Dylan Thomas ji chtěl vidět, a měl dojem, že ji na chvíli spatřil jako trpaslici; o tom, že člověk za život několikrát změní podobu, což Petr ilustroval na Aragonově tváři. I Petr už vypadal jinak, křehce, ale do smrti nezapomenu, jak intenzivně a živě mu svítily oči – jako by je zevnitř prozařovala dvě malá slunce. Petr svoji zákeřnou nemoc nesl statečně, v životě i v umírání byl odvážný. Vášnivě miloval život i poezii. K obsáhlému, košatému a barvitému dílu Petra Krále se určitě na stránkách Tvaru vrátíme po letní pauze na podzim.

Číslo, které držíte v ruce, by vyšlo, i kdyby Stanislav Dvorský nezemřel. Chtěli jsme je vydat jako dárek k jeho osmdesátinám. Zázračnou shodou okolností to Stanislav věděl. Omylem jsem mu totiž odeslal SMS pro Svatku Antošovou, v níž jsem jí psal, jak si číslo představuji. A až po jeho smrti jsem zjistil, že si ji přečetl. Dílo Stanislava Dvorského je velké. A jsem přesvědčený, že bude ještě doceněno. Pro mě je jeho poezie temnou životadárnou lávou, v níž se umění slova dotýká svých možností a přesahuje do oblasti, kde spolu hraničí bytí a touha jeho tajemství vyjádřit. Vzrušuje mě jeho živelná obraznost posedlá detaily, plná jemné ironie i jaksi potemnělé vášně pro hraniční prožitky; současně je Dvorský naším možná nejfilosofičtějším básníkem. Jsme vděčni jeho ženě Nadě a celé rodině, že jsme ze Stanislavovy pozůstalosti obdrželi jeho poslední báseň „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“. Je to geniální text, pečeť jeho díla; možná to nejsilnější, co jsem od něj četl. Mocná meditace, v níž se život a smrt setkávají v prudkém a současně moudrém básnickém gestu. Velká báseň velkého básníka! Jeho tvorbě se obsáhle v čísle věnují eseje Jakuba Řeháka, Roberta Kanócze a Jaromíra Typlta. Z několikastránkové ankety pak vyplývá, že nejsme v redakci ani v nejmenším sami, kdo si velikost této ztráty, ve smyslu lidském i básnickém, uvědomuje.

Přeji vám živé léto!