Nové číslo Tvaru

6/2018

Milí čtenáři Tvaru,

pěna dní se člověku snadno vymstí, zvlášť v úvodnících. Než stačilo minulé číslo Tvaru vyjít, komunistický poslanec Ondráček, o němž jsem psal, ustoupil tlaku veřejnosti a odstoupil, a můj editorial už promlouval jen z čisté minulosti. Mezitím se ovšem v naší malé zemi opět přihodila řada fascinujících událostí, šílenou inaugurační řečí prezidenta počínaje a sympatickými studentskými protesty na obranu veřejnoprávní televize a svobody médií konče. Snažíme se být v Tvaru aktuální, sledujeme dění v současné literatuře i společnosti, ale patří k našemu pojetí literatury i života, že se nevyhýbáme ani tomu, co čas překračuje, co už dějiny prověřily, co v časovosti sousedí s věčností. V tomto čísle je naším tématem básník, který si před víc než dvěma tisíci lety předpověděl nesmrtelnost a tato jeho věštba se potvrdila. Zatímco římskou říši už zavál prach a zbyly z ní jen ohlodané ruiny, je dílo Ovidia stále živé. Samotná skutečnost, že si básníka připomínáme dva tisíce let, je úžasná, ale ožije teprve, když se do jeho veršů sami začteme. Strach ze starověké literatury se rozhodně vyplatí překonat – odvážný čtenář může snadno odhalit, že klasici nejsou z mramoru, stačí si nalistovat místy až surreálné Proměny a včíst se do jejich magické živosti nebo se kochat jeho bohatě sensuální milostnou poezií, v níž nás pobaví i jiskřivá ironie. Ovidiovi jsme věnovali úvodní esej našeho předního odborníka (nejen) na římskou poezii Martina Bažila, dále anketu, v níž jsme vyzpovídali několik současných autorek a autorů o jejich vztahu k Ovidiovi i k antické literatuře jako takové, a konečně drobnou antologii básníkových textů v různých překladech. Téma doplňují dva zajímavé eseje: Jakub Haubert nás uvádí do tajů antického románu, který se svojí živelnou vypravěčskou metodou podobá moderní filmové řeči, zatímco Nikolaj Ivaskiv medituje nad archetypem Orfea a přesvědčivě ukazuje, že archetyp je živá a dynamická struktura, kterou musí každý básník objevit a naplnit po svém. A konečně z Ravtu přetiskujeme kouzelný fejeton Jana Němce, který svůj ostrovtip odráží od nedávného zrušení rozsudku vyhnanství nad Ovidiem ze strany dnešního města Řím.

I jinak se v tomto čísle připomíná svými tajemstvími čas: rád bych za redakci Tvaru poblahopřál Věře Linhartové k jejím osmdesátým narozeninám. Tuto velkou českou spisovatelku připomíná precizní a poučený text Veroniky Košnarové „Na cestě“. A konečně se nám čas zjevil i ve své neúprosnosti: na osmé straně naleznete nekrolog z pera Pavla Janouška věnovaný významnému českému literárnímu historikovi Jaroslavu Medovi. Protože spolu s Jaroslavem Medem věřím v Život, který život i smrt přesahuje, jsem přesvědčený, že se z citlivého Pavlova textu nyní těší v nebeské knihovně.

Přeji vám přítomné čtení!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 

Tenhle křehký konsensus rozrušil nejmladší a poslední z autorů římské milostné elegie, Ovidius – a to hned svým prvním počinem, jímž jako ambiciózní mladík vstoupil do širšího povědomí: sbírkou Amores, „Lásky“.

 

Esej

 
 
 

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

 

Výročí

 
 
 
Saša Uhlová
 

V posledních týdnech mě soukromě oslovilo několik kolegů-novinářů z jiných médií s otázkou, co dělat ve společnosti, kde se slovně útočí na novináře.

 

Slovo

 
 
 

Tím se však vizuální charakter úvodní scény zdaleka nevyčerpává, dalo by se tvrdit, že celý výjev je před námi odhalován postupným přechodem pomyslné „kamery“: nejprve hledíme na prázdné moře, a teprve po chvíli „záběr“ na piráty sjede dolů na břeh s mrtvými těly, aby je snímal do těch nejmenších detailů.

 

Esej

 
 
 

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

 

Vzpomíná Pavel Janoušek

 
 
 
Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou
 

Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

 

Ptá se Svatava Antošová

 
 
Archetyp Orfeus
 
Nikolaj Ivaskiv
 

Myslím ale, že v Orfeově tváři plující řekou s lyrou v týle jako s polštářem, jak ho vidíme na obraze belgického symbolisty Jeana Delvilla, je nadále slyšet zpěv, který se ozval u všech těch básníků ležících se zavřenýma očima, ať už to byl Walt Whitman v trávě či Alberto Caeira mezi ovcemi ve svých pastýřských snech.

 

Esej

 
 
 

V jedné vesnici / na vesnici beze jména / se lidé bojí smrti / až zapomněli i svá jména

 

Poezie