Stella vstupuje do velké budovy. Těžké dveře a mramor, ornamenty podél schodiště. A všude dveře, téměř žádné nejsou označené, neví, které otevřít. Nesnáší tuhle nejistotu, nevědomost, zvlášť pokud ji při tom někdo měl vidět. V emailové pozvánce znovu našla číslo dveří a s jistotou v chůzi se je vydala hledat. Došla k těm správným, číslo 36. Jistota na konečcích jejích prstů ale vzala za své a za kliku už brala velmi opatrně a pomalu.

Ráno se vzbudila pět minut před budíkem. Tohle je ten den. Den zvláštně obarvený a napjatý už od rána. Je to jako když na jaře poprvé uvidíte motýla nebo jako ten moment, kdy si uvědomíte, že škytavka vás už přešla. Dnes poprvé měla opustit brány královského města. Sama. Poprvé sama. Je nadšená, vzduch voní jako melounová žvýkačka a ona veškerou svou moc soustředí na to, aby se nepozvracela. Má tam být ve tři. Teď stojí nahá před skříní a ta svoboda volby ji stravuje. Pohlcuje a zachumlává a zase vyplivuje jako kočka své chlupy. Dnes nemusí přemýšlet nad tím, co si obléct, aby mohla v případě potřeby nakojit své dítě nebo rychle zamaskovat menší či větší blitíčko. Může si vzít rolák nebo šaty se složitým zapínáním vzadu. Podpatky i šněrovací boty nebo ty baleríny, co si koupila v prváku na vysoké. Byly ve slevě, protože každá měla jinou barvu špičky. Tenkrát jí to bylo jedno. Vlastně to uvítala. Něčím se vymykala na první pohled. Při hlubším zkoumání taky, ale Stella se nenechává poznat blíž.

Prohrabuje se šatníkem, nejradši by půlku věcí vyházela, a taky to udělá, až se vrátí. Třeba tyhle turecké kalhoty na sebe už určitě nikdy nevezme. Měla je naposledy… kdy vlastně? Asi někdy v létě. Váže se k nim pár nejasných vzpomínek.

Uvědomí si, že je před skříní už půl hodiny, stále nahá, jen v pečlivě vybraných kalhotkách. Dokonce si k tomu přemýšlení přitáhla dřevěné schůdky z ikey, na které se posadila. Z těch schůdků se pravidelně, smutně nebo se vztekem, dívá na věci, které v tu chvíli nejvíc potřebuje a které jsou vždy na nejvyšším možném místě v bytě. Odšťavňovač, mixér, knihy, boty, sebevědomí. Nakonec se rozhodne pro jednoduché šaty, protože je to stejně jedno.

„Dobrý den, tak se svlékněte a tady se posaďte.“

„Všechno?“

„Ano, všechno,“ usměje se na Stellu prošedivělý pán. Představovala si ho jinak.

„Přímo tady?“

„Ne, prosím, použijte tu zástěnu. Oblečení by nás rušilo.“

Vzpomněla si na svého syna. Poprvé od porodu není s ním. Najednou jí to celé přišlo jako špatný nápad. Podívala se na hodinky. Vlak domů jede za půl hodiny. To stihne.

„Promiňte…“ vyšla zpoza zástěny.

„Jak to, že jste ještě oblečená? Prosím vás, na tohle nemáme čas. Svlékněte se. Můžete poslouchat hudbu nebo si číst.“

Stella si rozpustila vlasy a narovnala je přes nahá prsa. Má nejlepší postavu za celý svůj život. Zhubla 14 kilo během tří velmi bolestivých hodin. A v půl osmé ráno se zamilovala jako nikdy.

Na dlouhých vlasech si zakládala. Pokud byly kratší než do půli zad, něco se v jejím životě dělo. Poprvé se nechala ostříhat na krátko ve čtyřech letech. To se jí narodila sestra. Podruhé na konci deváté třídy, kdy doufala, že své spolužáky už nikdy neuvidí. A potřetí… teprve letos jí vlasy dorostly do obvyklé délky.

„Tak tady se posaďte, vlasy si hoďte dozadu, jednu nohu pokrčte. Můžete se opřít.“

Vybírala mezi časopisem Maminka, který si kupovala spíš ze setrvačnosti, a čtečkou. Zvolila tu anonymnější možnost. Seděla uprostřed kruhu neznámých lidí, nasvícená, v teple, v relativně pohodlné poloze a mohla si tři hodiny nerušeně číst. To se jí naposledy povedlo, kdy si toho volného času ještě nevážila.

Chtěla by je prohlédnout, vidět skrz ně, vědět o nich víc, být nad nimi, mít je v moci. Takhle mají v moci oni ji. Uvidí ji ze všech stran, každou vrásku, pihu, zatržený nehet, a pak ten tmavý proužek táhnoucí se od pupíku až do podbřišku, o němž všichni říkali, že brzy zmizí, ale pořád tam je, památka na těhotenství. Všimnou si prasklé žilky v oku, suchých rtů, roztřepených konců vlasů. Uvidí všechny její konce, loket, špatně obroušené paty, každý konec jejího přesně vyhraničeného života.

Ráno vstát pokaždé se stejným druhem kávy, dokonce se stejnou přípravou kávy. Kojit, přebalovat, už to nepočítá, už se nedívá na hodiny. Stát před prázdnou ledničkou, naplnit ji. Stát před prázdným plátnem, papírem, zdí. Nenaplnit je. Vždycky tak zůstanou. Jako jistota příštího dne, že tam budou i zítra prázdné a bílé. Stejně jako neořezané tužky, zasychající více či méně drahá pera, prázdné vymezené sešity. Jeden na povídky, jeden na nápady, jeden na knihu, deníky, eseje, nepodařené fejetony, nepoddajný žánr. A večer jde spát s pocitem marnosti, který ale nevyléčí, ten srdceryvný pláč, ale to, že ho dokáže zahnat jediným pochováním.

Místo hudby se rozhodla pro zvuk tužek, jezdících po papíře. Dlouhé a krátké tahy, odměřování pomocí palce a tužky, což jí přijde trochu směšné a oni to musí vidět. Někteří možná zachytí její výraz ve tváři. Ne, není pro ně nic víc než tělo, které musí co nejpřesněji zachytit, jen každý z jiného úhlu. Je pro ně naprosto anonymní, stejně jako oni pro ni. Kromě… té jedné jizvy u kořene nosu, ale… to se jí asi jen zdá.

Stella najednou cítí něco teplého na břiše. Nejdřív to bere jen jako něco příjemného, nepřemýšlí nad tím. Pak se rychle podívá dolů. Z prsu jí vytéká několik bílých kapek, padají na břicho, kde se spojují a tečou po těle dál. Dlouho nekojila. Rozhlédne se po studentech a rychle se snaží kapky utřít.

„Prosím vás, nehýbejte se!“

„Ale já-„

„To je jedno, prostě se nehýbejte.“

Metafora jejího života. Už není anonymní, už je matka.

Podpatky jejích lodiček klapou po dlažbě. Jde rychle, jako by za sebou chtěla nechat něco, co ji neustále dohání, znovu a znovu překvapuje na rozích domů a ve zhasnutých světlech pouličních lamp. Když si to uvědomila, zpomalila. Nemusí spěchat. Má ještě spoustu času. Může si koupit květiny a nechat je zvadnout. Vypít dvě deci červeného a nechat je vyprchat do jarního vzduchu, který se už v několika málo závanech větru změní v letní.

Nakonec se rozhodla, že nenapíše nikomu ze svých kamarádů a známých, jak to stokrát slibovala. Až budeš ve městě, tak se ozvi. Jojo. Raději ochromí své srdce a tělo několika kávami v oblíbených kavárnách, než aby se musela potkat s lítostí v jejich očích a zodpovídáním pořád těch samých otázek.

„A co děláš celý dny?“ Hovno… eh

„Sbírám materiál na knihu.“

„Aha, takže pořád píšeš, to je dobře, že něco děláš. To já bych se tam asi zbláznila. A přestěhujete se někdy zpátky?“

A pak by jen seděla a poslouchala o lidech, které nezná a o party, na kterých nebyla, o koncertech a divadle a výstavách a důležitých schůzkách s důležitými lidmi a přemýšlela by, jakou knihu si půjde koupit a praští se s ní do hlavy. A pak by si objednala deci vína a zapálila první cigaretu od porodu a musela čelit tomu překvapenému pohledu „Vždyť jsi matka, máš dítě, tak jak to že piješ a kouříš?“ a pak by zvolenou knihu ve své hlavě vyměnila třeba za ten tlustý román od Nabokova, který má v kabelce a praštila by s ním všechny své kdysi kamarády jednoho po druhém po hlavě.

„Dobrý den, cappuccino, prosím.“ Stella si sedá pod zatím hřející slunce a vyzuje si lodičky. Tady to měla vždycky ráda. Zahrádka na dlaždičkách a trochu z kopce, takže musíte dávat pozor, abyste se nepřevrátili. Navíc vždycky věděla, koho tu potká a kdy. To byla její soukromá hra, když tu ještě žila, spojovat kavárnu, hospodu, bar, denní dobu a tvář svých známých. Tak se mohla snadno s někým potkat, někoho přepadnout, nebo se všem zcela vyhnout.

„Čau.“ Ke Stelle si přisedají vysoké sluneční brýle.

„Jednu Stellu!“ volá na obsluhu.

„Prosím?“

„To je pivo.“

„Já jsem Stella.“

„Já vím. A já Tony. A jsi s jedním nebo se dvěma L?“

„Se dvěma.“

„Klidně už bys mohla být s jedním, kdyžs mi to jedno posledně přilepila polibkem na čelo.“

„Kdo takhle mluví?“

Při odložení slunečních brýlí se objeví ona povědomá jizva u kořene nosu.

„Co tady děláš?“

„Kreslím tě.“

„Nevšimla jsem si tě.“

„Jako vždy, zaměřená hlavně na sebe.“

Stella přivřela oči. Přemýšlela, jestli tu jizvu nemá od ní.

„Co piješ?“

„Kafe.“

„Dej si víno.“

„Nedám.“

„Kam ses poděla?“

„Prosím?“

„Pořád si pamatuju, kolik jsi toho musela vypít, aby ses svlékla a šla se se mnou koupat do toho lomu.“

„To už je dávno.“

„Čtyři roky.“

„Ty to počítáš?“

„Počítám každej den, každou hodinu od té doby, cos mě opustila.“

„Doufám, že tu jizvu máš ode mě.“

„Pojď se projít.“

Zvedli se. Nebe se začalo zatahovat.

„Myslela jsem, že chceš jít na herectví.“

„Chtěl jsem, ale to není nic pro mě. Tak zkouším něco jinýho.“

„Figurální kresbu?“

„Taky. A pohybový divadlo. Slam poetry. Zrovna teď jdu do Kabinetu. Vystupuju tam. Pojď se mnou.“

„Musím domů.“

„Kde bydlíš?“

„Daleko.“

„Někde na kraji města?“

„Vůbec nebydlím tady.“

„Panebože, bydlíš jinde než tady? To se k tobě vůbec nehodí.“

„Nic o mně nevíš.“

„Máš někoho?“ Stella ukáže okroužkovaný levý prsteníček.

„Aha, já myslel, že to je nějaká póza.“

„Seš debil.“

„No. Tak nejezdi domů.“

„Proč?“

„Protože ti to tam nesedí, máš to v očích, v úsměvu, je to nakreslený i v tom dnešním obraze. Kdyby sis prošla všechny ty kresby, tak to sama uvidíš.“

„Jdi do hajzlu.“

„Hele, slyšel jsem historku o jednom herci. Manželka ho poslala pro mlíko a noviny. Vrátil se za rok. Ale to mlíko přinesl, chápeš!“

„To je pěkný,“ usmála se Stella, doufala, že dostatečně ironicky. Podívala se na telefon, spoustu hodin, zmeškané hovory, nějaké zprávy, facebooky. Setmělo se. Nazula si lodičky, doteď si otlačené nohy chladila chůzí po studené zemi. Otočila se a vyšla směrem, kde tušila nádraží.

„Stello, počkej. Tak si to představ… Dneska sis vydělala kolik? Tak pětikilo? Vidíš, z toho se můžem oba dobře najíst a trochu se opít. Určitě máš s sebou kartu a nějaký peníze. S tím můžeš chvíli vyžít, než si tady něco najdeš. A tady si vždycky něco najdeš. Umíš psát, dokážeš ovládat kameru a já nevím, co ještě. Můžeš točit dokumenty nebo něco.“

„Čau, Tony!“ uvědomila si, že vlastně pořádně neví, kam ji zavedl. Neznala město tak důkladně, aby se z něj dokázala vymotat. Najednou jí přišlo, jako jedna velká past, klubko hadů, kteří se jí pomalu a slizce začali klouzat kolem krku a přiškrcovat ji.

„Počkej, tak se nad tím zamysli. Jak by ti bylo. Navázali bychom tam, kde jsme spolu skončili.“ Přistoupil k ní blíž.

„Ale my jsme nikdy nezačali, ani neznám tvý pravý jméno.“ Stella se snažila v telefonu najít navigaci, kterou, sakra smazala, protože se jí tam nevešly aplikace tvůrčího psaní a básní a milion poznámek na povídky a knihy, které nikdy nenapíše, ale to už je teď stejně asi jedno, protože skončí tady zakopaná nebo zazděná zaživa. A najednou lituje, že před tou skříní nepřemýšlela víc, protože v těch lodičkách už nemůže ani chodit, natož běžet. A ty šaty… najednou si je jistá, že si za to může sama, protože mají maličko výstřih, měla si vzít ten rolák, do konce života už bude nosit jen rolák a kalhoty. Bože už ví, kdy měla ty turecké kalhoty naposledy a že je nemůže jen vyhodit, ale že je musí přímo spálit. A Tony už je příliš blízko, drží ji za zápěstí a usmívá se, najednou ne úplně vlídně, zdá se jí.

Položí jí ruku na rameno, něžně ji pohladí. „Tak se mnou pojď aspoň na večeři.“

Stella se usměje, stisk na zápěstí povolí. Vytrhne se mu, slyší praskání švů a běží. Cítí, že šaty jí z ramene padají a krev na patách prosakuje do kůže lodiček.

Ve sprše ji pálí kůže. Ale ne jen ta na patách. Kůže po celém těle.

Na stole ji čeká večeře, v posteli dva chlapi, jedna maličká, ale naprosto přesná kopie toho většího, a v šuplíku nevyplněný test. Test štěstí, lásky, zodpovědnosti.

Ráno jí vyjde na dvě čárky.