Po Listopadu 1989 se stal měsíc listopad nejen každoroční připomínkou událostí na Národní třídě během studentské demonstrace, které nakonec vedly k pádu komunistického režimu, ale i pozdějším svátkem literatury, a to na mezinárodní úrovni. Od roku 1990 se pravidelně koná Festival spisovatelů Praha – Prager Writer‘s Festival (letos tedy již 27. ročník) a od roku 1998 Den poezie (letos již 19. ročník). Na obě akce přijíždějí do Česka autoři nejen z Evropy, ale z celého světa, a jejich kompletní programy najdete na internetových stránkách: www.pwf.cz a www.denpoezie.cz.
Kromě těchto dvou megaakcí se ovšem konají i komornější setkání s literaturou, najmě s poezií, o kterých obvykle ví jen úzký kroužek zasvěcenců. Ačkoliv nedokážu ve svých tipech pominout návštěvu syrského básníka Adonise v rámci PWF, ostatní dvě pozvánky jsou zejména pro ty, kteří mají raději ústraní a intimitu.

Plzeň, 9. listopadu: Zdeněk Barborka: Štamgastovo zešílení

Malý svátek experimentální poezie se odehraje v Západočeské galerii Plzeň. Nakladatelství Nava a editor Robert Janda představí výbor textů z pozůstalosti básníka a prozaika Zdeňka Barborky (1938–1994), který v 60. letech působil jako redaktor v plzeňském Československém rozhlasu. Výbor obsahuje poému „Ignác“, experimentální „Příkazy“, slavný text „Štamgastovo zešílení“ a „Reportážní cestopis“. Z pozůstalosti byly zatím vydány dvě knihy: Pověsti od Husího křídla (šumavské pověsti) v roce 1995 a Deset básní pro Vladimíra V. Modrého v roce 2009. Třetí knihou z jeho pozůstalosti je tedy Štamgastovo zešílení; jejího křtu můžete být účastni i vy – ale pozor: začíná se už v 17 hodin!
Jako malý závdavek vám nabízím úryvek z poémy „Ignác“, jejíž text jsme vydali celý jako zvláštní přílohu Tvaru 19/2010. Poéma pojednává o pomyslném setkání Ignáce (Karel Hynek Mácha) s francouzským básníkem Robertem Desnosem, který zemřel 8. června 1945 v Terezíně na tyfus. Zdeněk Barborka ji napsal poté, co se v roce 1970 přestěhoval do severočeských Bohušovic nad Ohří.

Zdeněk Barborka

IGNÁC

(úryvek)

V kotlině mezi valy a nejbližší vsí
(Prostor terezínsko-bohušovický)
Plameny lágr zvolna vylidňují
Ti co do posledních chvil doufali
V tyfových barácích za své berou
Na rtech nard v nějž se morový dech mění
A náruživý zpěv života
Těla odplouvají kolmým sloupem dýmu
Polykána oblaky
Jež nad vlastmi vzdálenými
Slzavý náklad složí

Co že jste? Doktor? ptá se Ignáce brýlatý mladík
Radostně v bráně lazaretu hned ale protáhl tvář
Právník nám tolik platný není
Práce je ovšem pro každého dost chcete-li oblečte plášť
A pomozte tamhle

Louka kvete
Poledne troubí a plá chce volný průchod
Svět ve snu ještě zpola konečně nabral tvaru
A spustil čerpadla

Ignác kráčí kam mu ukázali
Puchu mouchám a úpění přivykl rychle
Vynáší výkaly
Svléká nebožtíky
Někdo pak zavolal: Slavný muž
Leží tu u nás proslulý Robert
Robert Ďábel Robert Šejdíř Robert Kujón Robert Robert Robert
Básník!
A Ignác pak dlouhé hodiny poslouchal slábnoucí slova
O šelmě která línými drápy po noci chňapla
O luně která si vzala cylindr a jeho osm odlesků se odráželo v hladině
O dvou Španělkách jež milovaly Byrona a to šíleně
O městech která se dívají jak stádo stěhovavých koní
Projíždí ulicemi kde pod kopyty dlažba duní a jiskří
Slábnoucí slova o lásce o Yvonně o Youki
A Ignác na oplátku vykládá o harfě
Bezestrunné zavěšené v kobce otců přešlých
O dítěti se svraštělým čelem hluboko přes oči naklenutým
Vystupující žílou na čele a zamračenýma temnomodrýma očima
O jinochu za nímž zemřelých přilétovaly stíny
I valí se za ním ať nad kteroukoli odskočí stranu

Rozuměli si ti dva znamenitě

Praha, 11. listopadu: Adonis znovu v Praze

Syrský básník Adonis, žijící dlouhodobě v Paříži, bude opět hostem 27. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, přičemž poprvé se tohoto festivalu zúčastnil už v roce 2009. Je považován za největšího současného žijícího básníka a bývá často citován jako nejhlubokomyslnější kritik arabské kultury od předislámských dob. Narodil se v roce 1930 v Sýrii, v 50. letech žil v Libanonu, kde se stal ústřední postavou celosvětového arabského básnického hnutí. V roce 1956 pomohl založit literární časopis Shiʼr (Poezie) a v roce 1968 založil stejně tak prestižní časopis Mawakif. Oba sehrály zásadní roli v arabské literární tradici. Adonis se vždy snažil o sekularizaci arabského světa – o eliminaci odcizení způsobené politickým islámem a ideologií – v současnosti však vidí Araby jako „národ na vymření“. Adonisova rozsáhlá tvorba obsahuje tato stěžejní díla: Kdyby jen moře mohlo spát (If Only the Sea Could Sleep), Stránky dne a noci (The Pages of Day and Night), Čas mezi popelem a růžemi (A Time Between Ashes and Roses), Úvod do arabské poetiky (An Introduction to Arab Poetics), Súfismus a surrealismus (Sufism and Surrealism) a Násilí a islám (Violence and Islam).
Debata s Adonisem na téma „Islámská otázka“, kterou moderuje Petr Drulák, je na programu festivalu jakou součást galavečera, jenž v budově Senátu PČR začíná v 19.30! Včas si zajistěte vstupenky! Více ZDE.

Ve Tvaru 18/2017 tiskneme jako upoutávku několik Adonisových textů v překladu Petra Krále a Luboše Snížka. Zde opět malý závdavek v podobě dvou básní:

Adonis
KONEC NEBE

Sní o tom, že hodí oči
do studny blížícího se města,
sní o tanci ke kraji propasti,
o zapomnění těch dnů, jež požírají věci,
dnů, jež je tvoří,
sní o vzestupu, o pádu
jako moře – jež nutí tajemství sama se zrodit,
jež nové nebe na konci nebe počíná.

SVĚTLO SVÍČKY

Ten strom mi neodpovídá na pozdrav.
To proto, že jsem nejdřív pozdravil vítr?

Můj smutek nosí noc místo šatů.
Ve dne na sebe nemá nic.

Cesta je znamením štěstí
protože je věčně na rozcestí.

Voda je věčný milenec
z jednoho důvodu:
Neví nic o selhání.

Smrt je bůh i ďábel.
Proto ji nikdo nemá rád.

Rajhrad, do 12. listopadu: Josef Kainar 1917–1971

Dovoluji si připomenout, že už pouze do 12. listopadu můžete navštívit literární výstavu ke 100. výročí narození básníka, dramatika, překladatele, autora písňových textů, ale také skladatele, novináře, fotografa, kreslíře a karikaturisty Josefa Kainara v Památníku písemnictví v moravském Rajhradě nedaleko Brna. Máte-li tímto směrem cestu, nebo jste-li z blízkého okolí, neváhejte! Výstava je instalována v oddělených pokojích, z nichž každý představuje určitou část Kainarova života či jeho záliby jako např. rybaření, lásku k vlakům a k hudbě. Otevřeno je denně kromě pondělí od 9 do 16 hodin!
Kainarovu výročí jsme věnovali Tvar 12/2017 a otiskli jsme v něm i dopis, který básník napsal v roce 1956 dnes známému recitátorovi Mirku Kováříkovi. Ten na osobní setkání s Kainarem vzpomínal těmito slovy:

„Jsem pamětník Kainara ještě živého, jednou jsem s ním dokonce i mluvil při poněkud kuriózním setkání: já v letním vojenském mundúru jako záklaďák, jak se tehdy říkalo dvouročnímu angažmá v zeleném, on nicméně také, a sice ve vojenském prostoru na Libavé nad Olomoucí, kde si odbýval vojenské cvičení jako tzv. záložák. Jakou měl hodnost, to dnes už nevím, pamatuji si jen to, že když jsem objevil, že ‚úřaduje‘ v redakci vojenského časopisu (vše se odehrávalo v létě v provizorních podmínkách dočasného pobytu v táboře, který jsme si museli sami vybudovat), přinesl jsem mu do redakčního stanu svoje básně a čekal, co on na ně… Kainar odtamtud za pár dní zmizel, ale mně zanedlouho přišlo na naši rotu od něj toto posouzení:
10. července 1956
Soudruh čet.
Miroslav Kovářík

Vaše verše prozrazují, že nepíšete poprvé. Jsou uměřené a po metrické stránce téměř dokonalé. Také rýmy, až na poslední sloku, svědčí o hudebním citu. Přesto přese všechno báseň nemůžeme otisknout, protože je příliš sentimentální. Thema, dané prvními slovy: – A třeba jednou padneš, až poběžíme spolu – dodává celé básni vymyšlený ráz. Je vidět, že to všechno bylo psáno pro vedlejší efekt. Z druhé strany má však báseň takové kvality (např. obraz halasovský o krajině a dýmu), že bychom od vás rádi brzy dostali novou zásilku veršů, ovšem mužnějších a ráznějších.
Redakce Úderu
Josef Kainar

Založil jsem ho do knihy a nedávno objevil mezi papíry z dávných let a oskenoval si ho. Ano, jsem asi jeden z mála, komu Josef Kainar takhle z vojny napsal …. Zmíněnou báseň „Zteč“ jsem podle jeho pokynu poněkud metaforicky přetavil v úvodních verších, které Kainar cituje, a v definitivním znění ji zařadil do své pseudonymní snůšky juvenilií (Jiří Kott: Ovoce noční), která vyšla před dvěma lety jako bibliofile v nakladatelství Adolescent v Jihlavě.“