Tmou černou
Běžím dlouhou chodbou,
je tu vlhko, šero
a místy páchne moč.
Ze stěn ruce chňapou,
do cesty v překážky nohy se mi kladou.
Světlo v dálce bledne, zhasíná.
Co to znamená?

To sen je jen!
Na loži spím, je k půlnoci,
tmou černou jdou proroci.
Co je mi po nich.
Co je mi do toho,
že kolem planou plameny,
že z nebe padají kameny.

(Silvuple)

Mlhové hory
Sluneční záře po kamenech se rozlila,
nesměle hvízdl drozd.
V balonu stoupám do mraků,
v páry prchavé.

Je světlá noc,
noc přeludů.
Vznáším se kolem obrovského oka,
jež z kumulu na mě zírá,
rozháním třpytivá hejna mlžných ryb.
Do oblačných minaretů vítr se opřel,
věže rozkolébal,
padají z ochozů muezzini.

Do mlhových hor míří můj balon,
mezi velikány z černého kamení,
z nichž zvířata rousné srsti
vzhůru se dívají očima řasnatýma.

Zlověstné je ticho.
Vysoko nade mnou čtyři rychlé stroje,
letadlo bílé, letadlo ohnivé,
letadlo černé, šedé letadlo.
Odněkud někam letí
čtyři piloti z apokalypsy.

(Nemocný měsíc)

Zítra
Nad potokem tančí víly,
metaři v rojnici umetají náves,
bortí se kamenné zídky.
Černý kohout měděné mince počítá.

Dveře se brání klíčům,
ve vsi pod slaměnými kopci.
Za stolem sedí pes nad kostí ve smaltovaném hrnci,
čadí lampa.
Ve zdech buší srdce,
starý gramofon píseň si brouká,
hudba stoupá k děravému nebi.
Sype se shůry stříbro.

Milenci ještě se nepotkali.
Jsem vratký panák v poli máku,
jsem kněz který nemyslí na věčnost,
jsem hladový, jenž sousto si odpírá.
Ty jsi strašidlo, jež po nocích studenou rukou dětí se dotýká.
Jsi bledý upír sající nevinným sny.
Jsi uspávající vůně jablíček andragorky.

Zítra stane se všechno.

(Nemocný měsíc)

Nepokoj
Možná je noc a možná není,
v cele mé hlavy není času.
V cele mé hlavy jen neklid,
jen touha bludná.
Mé srdce je malý pokoj,
pokoj nepokoj.

Jsem večer,
jsem tma,
jsem zima v peřině.
Jsem ticho,
jsem ze zdi šeptání.
Jsem déšť v zahradě,
jsem výkřik v keři,
jsem v písku tváře otisk.
Jsem zajíc v oku,
jsem liška,
jsem kladivo,
jsem větrem nesený klobouk.

(Nemocný měsíc)

Tma
Je černočerno,
na tichém nebi nesvítí ani to,
co včera ještě svítilo.
Ve výšce noci krákají vrány,
město zavřelo všechny brány.

Zas přicházíš o něco dřív, tmo,
všechny dny chceš mi krátit?
Ještě nemáš dost?

(Nemocný měsíc)

Modlitba za rozvázání
Svíce podléhá hutné tmě.
Pod těžkou nocí praskají stromy,
pukají střechy, krovy se hroutí.

Z půlnočních zdí zírají tváře,
volají ústa ze tmy zrozená,
svítí bílé zuby černými rty lemované.

Loď snů odplouvá,
kolébá se na vlnách,
papírová křehká loďka.

Přijď dni se svým ránem úderným,
s vojskem růžových beránků.
Ať vládychtivou tmu zaženou svými stříbrnými kopýtky.

Ať již je světlo v zahradách,
ať nad šalvějí zakrouží modrá včela drvodělka,
ať drozd k slunci vznese se.
Již obrať ke mně své milosrdné teplo,
ó milostivý, ó přívětivý, ó přesladký paprsku!

(Nemocný měsíc)

Tolik nocí krásných
Příliš mnoho nocí jsem prospal,
krásných stříbrných nocí,
nocí černočerných jako grafit,
nocí hvězdných, třpytících se něžně,
nocí teplých, hmyzem rozzpívaných,
červených nocí v nichž plála města,
modrých nocí měsíčných.

Tolik nocí jen zbůhdarma jsem spal
a neseděl na zápraží
s tváří do nebe upřenou.
Ach, již neprospím ani jedinou!

(Petrolejová můra)

Oddám se noci
Oddám se noci
jako černý krab na prahu nekonečné hlubiny
klepítky střihající slaný vítr.

Oddám se noci
jako plíživý jaguár ve zlaté koruně královského stromu
vousky hladící krvavé závany.

Oddám se noci,
domu prázdnému jako stařec,
který již vše pochopil
a všeho se zbavil.
Budu bloudit pokoji
s leskem zakutálených mincí,
korálků ve škvírách mezi parketami.
Oddám se noci,
otevřu všechna okna srdce
a vpustím dovnitř čerstvý vzduch.

(Petrolejová můra)

Kudy po nocích chodím
„Kdoví kde ten po nocích chodí,“
říkají klevetivé báby, když kolem nich jdu.
Kam chodím za nocí?
Tam, kam je třeba.
Když zazní polnice, každý muž bez váhání vydá se do pole,
i já jsem večerní trubce poslušný,
zaslechnu-li její hlas, s motykou nořím se do bramborových řádků.
Ve vůni natě z keříků vykopu všechnu tmu,
všechen čas, jenž na listech ulpěl.

Kde po nocích se toulám?
Skrývám se v altánech, v plotech se ukrývám,
venku je nebezpečno.
V ulicích vojáci vojáky honí,
štěkají pušky, duní kanonáda,
dupou těžké boty.

Kudy noci mne vodí?
Na periferie jezdím
tramvajemi plnými stařen,
všechny na zádech mají nůše
těžké prázdnotou.

V zahradách
jako dobrodruh pralesem stezku si prosekávám,
nevěda valně ani, zda večer je nebo ráno,
větrem z hlavy všechno mám vyfoukáno,
vzpomínky, obavy, smutky, lidství.
Kolem mne rozum s šílenstvím vrávorají,
navzájem se podpírají.
Kdyby jeden druhého neměli,
oba na zem by upadli.

Kdo ví, kde mé myšlenky po nocích chodí.

(Vyprávění za zpěvu ptáků)

Bude tma
Schovej se Albíno
na refýži
do tašky s nákupem, do kapsy u saka.
Smutný je podvečer s dutinou v kameni,
ze které dívá se pátravé oko.
Blýská se v oblacích,
plechové hromy hřmí,
setmělo se,
bude tma.

Schovej se Malvíno
v galerii
do díry ve zdi,
za stříbrnou skobu.
Obraz se rozhoupal, vzdulo se moře,
k majáku blíží se mořská příšera.
Ke dnu klesají smutné lodě,
bude tma.

Schovej se Kristýno
v arboretu
do trsu trávy, do listů,
uteč na hmyzím hřbetu
na místo tajné,
kapky už z nebe se snáší,
černá tuš vpíjí se do papíru,
bude tma.

Myslím, že noc nikdy neskončí,
uvnitř nás se usadila.

(Vyprávění za zpěvu ptáků)

Jako mechanická hračka
Le soir, le palais d’en face fut englouti par les flammes.
La nuit était illuminée jusqu’au petit matin.
Tout le monde était debout.
Les hommes regardaient le jeu des flammes.
Meandra errait dans les couloirs et les escaliers
sans en rien percevoir.
Elle se déplaçait comme un jouet mécanique.

Večer počal hořet protější palác.
Noc byla prozářena až do časného rána.
Nikdo nespal.
Muži přihlíželi hře plamenů.
Meandra bloudila chodbami a schodišti,
nic nevnímala.
Pohybovala se jako mechanická hračka.

(Večerem zní tiché vzlykání)