Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

minulé číslo Tvaru na téma „Co je (dnes) poezie?“ bylo tak nabité texty a v nich obsaženými myšlenkami, že nám nejen udělal velkou radost samotný fakt, že poezie je (dnes) živá přinejmenším natolik, nakolik se najdou lidé ochotní o ní přemýšlet (tedy velmi živá), ale také se nám rozlilo do té míry, že jsme museli přidat celé čtyři tiskové strany. Cena zůstala stejná, o to nic, jen letmo jsme si v redakci nadhodili možnost, že bychom teď ve dvojce naopak čtyři strany ubrali, aby vesmír zůstal v rovnováze. Ale nemysleli jsme to úplně vážně.

Nový rok přináší zase o maličko nový Tvar. Některé rubriky změnily a ještě změní garanty a přispěvatele, některé mizí v příslovečném propadlišti dějin (to je ale klišé) a jsou či budou nahrazeny jinými. Hned na této straně se představuje rubrika Báječný svět anekdot, ve které se budeme věnovat humoru, a to jakožto jevu i coby literární strategii. Další z nových rubrik se nazývá Pokoje a po Štěpánce Jislové ji tentokrát saturuje nakladatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová (s. 8). K této rubrice jsme záměrně nepředřadili žádný kurátorský úvod, ono by mělo být zřejmé, jak je profilována. Jestliže v jejím názvu spatřujete aluzi na slavný text Virginie Woolfové, pak se nemýlíte; náhoda tomu chtěla, že přesně o něm také píše ve svém spíše publicistickém zamyšlení Jana Poncarová (s. 10). Vlastně spolu ty dva texty pěkně rezonují; náhoda tomu chtěla, že i díky tomu není žádný kurátorský úvod potřeba.

Nebylo už té společenskokritické diskuse nejen na stránkách Tvaru dost?

Nezasvěcené čtenářstvo může neustálý požadavek na vlastní pokoje spisovatelek a spisovatelů rozčílit. Můžeme vypadat jako zpovykaná banda umělců, protože když chcete psát, tak přece můžete psát kdekoli,

píše Jana Poncarová v odkazovaném textu. Můžete, souhlasí básník Martin Trdla v profilovém rozhovoru, který s ním vedli v tandemu Simona Martínková a Josef Kučera: v metru, v hospodě, na ulici. Tedy můžete takto praktikovat alespoň jeden určitý druh psaní. Zůstává ovšem v platnosti, že jiný způsob potřebuje ticho – nebo přinejmenším to, co Trdla přesně pojmenovává jako „vnitřní ticho“: schopnost usebrání, která souvisí s fyzickým prostorem stejně jako s pozorností. Pokoje se tu tedy neukazují jako privilegium ani jako nárok, nýbrž jako proměnlivý stav, do něhož se člověk musí znovu a znovu dostávat. Jako křehká rovnováha mezi otevřeností světu a nutností se před ním alespoň na chvíli stáhnout. Ano, je potřeba mít kam.

Rozhovory se dvěma zpovídajícími na jednoho hosta mezi letošní novinky nepatří, i když jsme si tenhle formát vyzkoušeli i v prosincovém vydání podcastu Varta, v němž byli na Michala Talla Jakub Pavlovský s Jitkou Bret Srbovou také dva. Stejně tak se nebudu pokoušet násilně hledat scelující téma v tvarovské dvojce, která tematickým číslem není. Avšak kdybychom se o to přesto pokusili, jako první mě napadá, že se tu v řadě textů objevuje nenápadný důraz na „pokoje“ jakožto drobné prostory zvláštní bdělosti: anekdoty, psaní do zápisníků, antikvariáty, regionální veletrhy, ale i „slepé skvrny“ queer vizuality, nad nimiž se zamýšlí v silném a velmi doporučeníhodném textu v rubrice Nad knihou Jakub Haubert (s. 17). Prostory bdělosti – a zároveň svobody. Možná, že o něčem podobném píše i sám Martin Trdla, když v jedné básni připomíná, že „detail popřel důstojnost“ („Hra o smysl“), čímž zároveň naznačuje, že právě detail je tím, co může důstojnost znovu získat.

Pokoje nejsou únik ze světa. Je to způsob, jak být – básnicky – ve světě, nebo ještě spíš se světem. Jak se nenechat zahltit, znechutit ani umlčet. Odpověď na otázku uvedenou výše tedy musí znít: Ne, není jí dost. Aspoň ne ve smyslu, že by potíže, o nichž mluví Jana Poncarová, zmizely. Minule jsme se ptali, co je (dnes) poezie; tentokrát se můžeme ptát, jak se s ní žije. A tahle otázka ani letos hned tak nezmizí.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, bdělé čtení.