Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu.

Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.

Koncem června v Poslanecké sněmovně zaznělo, že klimatická krize se vyznačuje tím, že „v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma“. Kdo by s touto úvahou založenou na selském rozumu nesouhlasil? Možná právě sedláci, kterým toto rozumování nijak neochránilo úrodu před extrémními vedry.

Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.

Z mého pohledu literární bohemistika znamenala, znamená a bude znamenat expertízu ve vztahu k české literatuře, ať už ji vymezíme jakkoli. Jiným oborům může nabídnout vlastní pohled například na to, co je to malá literatura a jak se malá literatura skrze „své“ autory může stát a stává literaturou světovou. (Marek Nekula)

Pestrost literárního provozu je prostě někdy nádherná a jindy nesnesitelná. A nakonec je stejně potřeba přijmout odpovědnost za každé jednotlivé rozhodnutí, která dnes a denně dělám, a umět je obhájit. Nebo uznat, že jsem něco udělala blbě, a zkusit to napravit. Nebo se s tím smířit a poučit se.

V době, kdy dystopická literatura často soutěží v originalitě katastrofických scénářů, volí Martina Leierová opačný přístup. Nezajímá ji technická stránka zániku světa ani mechanismus společenského převratu.

Po přečtení Jamese již není možné vrátit se k Dobrodružstvím Huckleberryho Finna a číst je stejným způsobem jako dříve. Everettův román zásadně proměňuje čtenářskou perspektivu: ukazuje, že i kanonické dílo může nést významy, které se naplno otevřou teprve tehdy, když dostane slovo postava, jež byla dosud odsouzena zůstávat v pozadí.

Možnost vstoupit do prostoru rány, do otevřeně hlasité absence kulminuje, snad mimoděk, instalací samotnou. S ohledem na citlivost uměleckých děl jsou některé kouty prostoru jen jemně osvětlené, což způsobuje, že hledící, jeho vlastní tělesnost v podobě odrazu vstupuje do obrazového pole, zrcadlí se na ochranném skle děl a na malý okamžik je transformuje.

Faubion Bowers na mnoha místech s chutí cituje taktéž ze skladatelových deníků, které představují jednak vášnivý literární výtvor o sobě, jednak specifickou ukázku tehdejší evropské symbolistické a dekadentní esejistiky. Můžeme však v nich rozpoznat též pozoruhodné paralely s úvahami a texty vzdáleného Skrjabinova vrstevníka, byť o něm skladatel nepochybně nic netušil: totiž s filosofickými listy nebo se „záznamy extatikovými“ z pera našeho nietzscheovce Ladislava Klímy.

K čertu tedy s pokryteckým svátkem, usmál se,
zkusme, co neobstojí a co je věčné.
Věrný smrtelný Apollónův kněz, však se ukáže,
co řekne, až náhodou zjistí, že z Němce
je dost málo v jeho osobnosti starořecké.

Často hledáme způsoby, jak podpořit čtenářskou gramotnost dětí na základní škole, které odmítají souvislé bloky textu a atraktivitu knihy měří velikostí písma a počtem stran. Proč jim nenabídnout titul, který dovolí hluboce se do knihy ponořit i přesto, že samotného textu je poskrovnu? Součástí čtenářského prožitku je v této knize jak spousta faktických informací, tak citlivé vedení k empatickému vnímání současného světa.

Jenže když nic nepůjčíme, nikdo nepůjčí nic nám. Mimo jiné i proto se Praze po léta vyhýbají všechny velké mezinárodní výstavy putující Evropou a Češi za nimi jezdí do Vídně. Národní galerie teprve v minulých letech trochu otočila a ve Francii se začínají objevovat, mimo jiné i díky osvícené kurátorce, výstavy českých malířů.