 |
|
Nové číslo Tvaru
19/2024
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
v přítomném čísle Tvaru to „tak nějak vyšlo“, že se v něm věnujeme dvěma protichůdným jevům: nové próze Emmy Kausc Narušení děje a literárnímu mainstreamu. Je velmi pravděpodobné, že se ona součástí tohoto nestane – je to próza globální a autofikční, próza exkluzivní, náročná, intelektuální, obtížně přístupná a jako taková necílí na širokou čtenářskou základnu. Potud je stav věcí zřejmě křišťálově jasný. Už když se však začneme ptát po povaze terénu, na kterém se pohybujeme, zjistíme vcelku pochopitelně, že jsou nezřetelné nejen hranice mezi světem literárního mainstreamu a literaturou – jakou vlastně? –, ale i definice toho, vůči čemu se má mainstream profilovat. Je to „Velká česká umělecká literatura“, jak (sebe)ironicky v odpovědi na anketní otázku (viz s. 10–11) praví respondent z nejpovolanějších, ten, který v dobách své největší slávy svedl jeden z prvních bojů o nobilitaci „zábavné“ literatury, Michal Viewegh?
Mezi charakteristikami literárního mainstreamu se někdy objevuje tvrzení, že na rozdíl od té „opravdové“, umělecké beletrie neklade otázky. Nemusí (ovšemže může!) to být za všech okolností pravda, spíše než o znění otázek může jít o způsob jejich kladení, míru přístupnosti, provokativnosti a katarzního potenciálu. Nevím, zda ze mě teď nemluví spíš zbožné přání, které, jak známo, bývá otcem myšlenky. V den, kdy toto číslo posíláme do tisku, připomínáme si 35. výročí 17. listopadu 1989, data, které bereme jako symbolický konec totalitního režimu v Československu. Následující léta přinášejí hlubokou transformaci literární scény, jejíž součástí je i vytvoření podmínek pro to, co se dnes bude nazývat mainstreamem; je to doba, kdy „Bohuslav Vaněk-Úvalský se chystá bojovat o literaturu s Michalem Vieweghem. Padají facky a kritika zajímá i celostátní deníky. Michal Viewegh získal posici národní celebrity,“ jak svým nezaměnitelným způsobem píše Patrik Linhart v přehledovém textu (k přečtení na s. 16–17). A nebyl to opět nikdo jiný než Michal Viewegh, kdo – vedle filmových Pelíšků – podstatně určil na dlouho dopředu způsob, jakým bude nadále předlistopadový režim „čten“, když vydal svůj bestseller Báječná léta pod psa – mimochodem také první pořádné autofikční dílo v polistopadové próze, autofikci před Emmou Kausc i před Janem Němcem, autofikci před autofikcí.
Jedním z obtížně zpochybnitelných rysů mainstreamu je čtenost, jež bývá důsledkem čtenářské přístupnosti a rezonance tématu v široké veřejnosti. Ruku v ruce s čteností jde prodejnost, úspěšnost komerční, ale tu ponechme pro tuto chvíli stranou, protože trh se řídí úplně jinými zákonitostmi než umění a je zatraceně užitečné je rozlišovat, ačkoli pevnou součástí polistopadových let byla myšlenka, že by bylo nejlepší nechat silám volného trhu prostor rozhodovat o všem. Jistě, zázemí velkých nakladatelských korporátů a jejich marketingových týmů může ke čtenosti napomoct, ale to jsou vnějškovosti. Stojí třeba promyšlený vydavatelský marketing za úspěchem trilogie Šikmý kostel Karin Lednické, počítané také často k mainstreamové literatuře, třebaže vydavatelem tu není žádný hnusný moloch, ale autorčino vlastní nakladatelství, podnik jedné ženy? ptá se – mimo jiné – na s. 8 v úvaze nad tímto dílem literární historička Iva Málková přímo od zdroje, z filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jenže: ke čtenosti si lze pomoct nejen tím, že autor bude většinového čtenáře hladit po srsti (ne že by to velká část mainstreamu nedělala!), ale také pravým opakem, totiž když ho pořádně na… krkne. O tom kromě Lednické ví své třeba takový Patrik Banga – viz rubriku Akana me na s. 17.
Více si o literárním mainstreamu povíme za tři týdny, na pražském Knihexu, kde proběhne tvarovský dvoj-event: veřejná debata bude současně nahráváním poslední letošní epizody našeho podcastu Varta. Srdečně zvu a stay tuned, jak se říká tak hezky mainstreamově.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, transformující čtení.
|
Rozhovor s Emmou Kausc
Středem mého kánonu je v jistém ohledu Jorge Luis Borges. Od něj se toho odvíjí hodně. Vždycky mě zajímala literatura, která mě dovede za hranice vlastního uvažování, a v tom je pro mě Borges naprosto jedinečný, vždycky, když ho čtu, tak si uvědomuji, že lidská hlava dovede úplně všechno, když chce.
Ptá se Jan M. Heller
Vojtěch Vacek, Ivan Diviš, Josef Jedlička –
Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.
Reflektuje Bratwurst
Emma Kausc – Narušení děje
Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.
Reflektuje Jan M. Heller
Anketa s Michalem Vieweghem, Boženou Správcovou, Zbyňkem Fišerem, Petrou Dvořákovou, Martinem Reinerem, Klárou Vlasákovou, Davidem Zábranským, Petrem Gojdou, Petrou Hůlovou, Radimem Kopáčem, Annou Bolavou, Janem Němcem, Sylvou Fischerovou, Pavlem Janouškem, Ivou Hadj Moussou, Jiřím Kratochvilem, Viktorií Hanišovou, Jakubem Šofarem, Sylvií Richterovou a Ondřejem Horákem
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
Ptá se Milan Ohnisko
Emma Kausc – Narušení děje
Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.
Reflektuje Aleš Merenus
Přestala chodit do práce, nechala si napsat neschopenku a celé dny konzumuje cokoli, co jí přijde pod ruku. Čeká, že se něco stane. Něco se musí stát, myslí si naivně. Přestává vnímat hranice vlastní osobnosti, ztrácí se ve všech teen hrdinkách i cute klucích z romantických komedií, které pohlcuje jak černá díra.
Próza
Anežka Wiewiorková
nedělní dopoledne
schovaná pod peřinou
sousedka klepe řízky
Poezie
Viktor Pivovarov
Ano, kdysi, kdesi
byl ráj se zahradou rozkoší
a dalšími místy k odpočinku,
kde bylo možné
si třebas jen na lavičce zdřímnout.
Teď to všechno zrušili
jako nesmysly,
jako omyl!
Poezie
Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.
Esej
Zase jsem se naštval. Na starém disku jsem našel dvacet let starý text, který jsem napsal o devadesátých letech v romských komunitách. Jenže byl nepublikovatelný. Špatně napsaný, aktivistický a plný keců o rasismu. Měl jsem pocit, že jsem ho nikdy nepsal já.
Akana me
Andrea Průchová Hrůzová – V zajetí obrazů. Vizuální politika 21. století
Jsem ráda, že se kniha V zajetí obrazů dotkla (byť jen v pár řádcích) i výtvarné vizuality. Pokud autorka bude psát další pokračování, ráda si o tomto tématu přečtu víc. Zajímaly by mě odpovědi na otázky, jak vizuální umění komunikuje současná témata, co v sobě všechno dokáže odrážet, nebo jestli a jak s námi také nějak manipuluje.
Reflektuje Anna Beata Háblová
Lubomír Tichý – Místní
I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.
Reflektuje Jitka Bret Srbová
Jiří Hájíček – Drak na polní cestě
Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.
Reflektuje Alena Šidáková Fialová
V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.
Slovo
|
|
|
|
|
|
