Milé čtenářstvo Tvaru,

básník Josef Kučera v rozhovoru čísla připomíná vlastní verše ze začátku své sbírky Hranostaj snídá dívku

jen očima vidoucího
vidět viděné.

Krásné. Oči vidoucího – převaluju si ta slova na jazyku a vtom mi zlověstný severák odnáší střechu, mizí zdi našeho strašnického domu, ale s nimi též únorový chlad – a já náhle sedím na bobku někde na pouštní duně a pozoruju žíznivýma očima karavanu, v níž jedna pohupující se tečka je dospělý Rimbaud. Ale když se podívám zrakem vidoucího – vidím, že i to je převlečený Orfeus. Zkrátka Vidoucí vidoucí na holičkách neponechá, žízní slepoty nezhyneme. Kučera si zrakem vidoucího rád prohlíží své vzpomínky, což je mnohem dovednější způsob, jak tvořit, než když chtěl starý a v té době již notně okoralý Wordsworth destilovat poezii z „emocí v klidu vzpomínaných“. Ať už se díváme dopředu, či dozadu, nalevo, či napravo, leštíme empír, nebo trysku rakety, pokud hledíme vidoucíma očima – jsme u zřídla poezie. I když si dnes občas někdo myslí, že poezie je jen lifestylová kratochvíle pro občerstvení příliš pozdního ducha v apokalyptických časech, není tomu tak. Orfická dimenze skutečnosti nevyvane jen proto, že ji někdo není schopen zahlédnout. A básníkům a básnířkám vděčíme za to, že toto vidění uchovávají, každý*každá tak vtěluje kousíček onoho bájného šamana Orfea, který uměl rozezpívat řeky a stromy, kameny a zvěř. Živý svět.

Vidění může být také darem drogové zkušenosti. Koneckonců je to změněný stav vědomí. V tomto čísle naleznete anketu, kde jsme se autorek a autorů ptali na jejich vztah k drogám a na případný vliv drog na jejich tvorbu. Drogy jsou dnes všude, tak už i u nás v Tvaru. Když zároveň porovnám dnešek se syrovými devadesátkami, zdá se mi, že dnes k celému tématu přistupujeme kapičku otevřeněji, informovaněji a diferencovaněji. Trochu mě pravda děsí, kolik mladých lidí dnes opět užívá pervitin, jak o tom lze číst u Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala v jejich společné knize Piko. Co naopak lze uvítat, je návrat některých látek do psychoterapie. Dnes již státem povolené a dozorované terapie s ketaminem, MDMA či psilocybinem v některých institucích jsou rozhodně pokrokem, protože tyto látky umožňují specifické vidění a dotknutí se sebe samých, své minulosti i přítomnosti. Zajímavou kapitolou je s tímto trendem spojené téma psychedelické spirituality a jejího přesahu do vědy, jak o tom kriticky i s pochopením pojednává religionistka Zuzana Marie Kostićová v rubrice Nad knihou, v níž reflektuje oba vydané díly knihy Psychadelika a psychonautika (Vojtěch Cink a kol.).

Od Bauelaira a Doyla přes Burroughse až po Welshe a přemnoho dalších se v literatuře drogám vždy dařilo; zjevují se v ní v groteskních, poetických, šalebných i děsivých maskách. Setkání s nimi je vždy jaksi – ať už tím či oním směrem – proměňující. Nicméně, abychom se obloukem vrátili ke Kučerovu vidoucímu verši, i bez látek je možné otevírat své vědomí. Průvodcem těmito změněnými stavy se v tomto čísle stal Ondřej Macl.

Přeji vám živé a otevřené vědomí.