Milé čtenářstvo Tvaru,

je tu dvacáté – předposlední – číslo našeho obtýdeníku, které vzniká pod mým vedením. Tentokrát je výrazně obtěžkané poezií – a to zvláště poezií básnířek. V české poezii posledních let se to zajímavými poetkami hemží. A několik z nich naleznete i v tomto čísle. Titulní rozhovor mi poskytla básnířka Anna Sedlmajerová, která už stačila být za svoji prvotinu Bizarrum multiflorum nominována na Cenu Jiřího Ortena i Literu v kategorii debutů. Na její poezii mě od první chvíle uhranula spletitá a svobodná obraznost utkaná ze siločar snů, obskurních fantazií, mýtů a vizí. Z našeho rozhovoru v tomto čísle se raduji; v naší vysušené a přetechnizované době mě vždy potěší závan básnického myšlení, které se nestydí za vlhkou sféru imaginace a citlivosti.

Citlivost, empatie, to jsou slůvka, jež dnes vyvolávají ve světě literatury přímo bouři. Nechci na tomto místě polemizovat s kritikem Liborem Staňkem, který na stránkách H7O napadl „teror empatie“, jenž údajně ovládl psaní recenzí a kritické myšlení nesnesitelně dusí ve svém sladkém objetí: to jistě udělají povolanější a pravděpodobně i na stránkách Tvaru. Ale fascinuje mě významové pole, v němž se debata manifestuje. Vedle slova „empatie“ se objevuje také slovo „terapeutický“ – a těmto slovům jsou jejich původní významy vysávány s náruživostí lasiček, které se zmocnily vajec. Oba pojmy jsou líčeny jako jakési ekvivalenty bezvýhradné podpory a jsou prý protikladem kritického myšlení. Jak mi v osobní konverzaci na toto téma pověděla básnířka a psychoterapeutka Daniela Vodáčková, podstupovat terapii je velmi odvážný proces, který rozhodně není za všech okolností hladký a hladivý. Což můžu z vlastní terapeutické praxe jedině potvrdit. Dobrý terapeut pomáhá těm, s nimiž pracuje, poznávat sebe samé – pojmenovávat a zpracovávat i stínové oblasti. Podle jednoho z nejzajímavějších psychoterapeutů vůbec, jungiána Jamese Hillmana, úkol terapie spočívá v tom,

otevírat se a vypořádat se, ne, ne vypořádávat se, ale dodat odvahu, možná zažehnout – překypující a bláhovou mysl, tu báječnou voliéru (tenhle obraz pochází z Platóna) divokých létajících myšlenek, fantazií nabitých sexem, neuvěřitelných tužeb a krvavých zranění, to muzeum archaických střepů, které tvoří psyché.

To nezní moc sladce… Když už nějaká slova v přeneseném významu používáme, mohli bychom alespoň prozkoumat jejich významy do hloubky.

Ale ještě něco mě k tématu domnělého „teroru empatie“ napadá; něco, co už s tématem literární kritiky nesouvisí. Některým lidem (zdá se, že například filosofce Tereze Matějčkové) se taková kritika jeví oprávněná, jelikož se domnívají, že začínáme žít ve společnosti, kterou ovládá čirá subjektivita. Nárok na empatii se stává automatickým a v posledku je formou manipulace, jež přispívá ke kolektivnímu narcismu. Samozřejmě že existují i manipulativní formy důrazu na empatii. A přece bych se těchto lidí rád zeptal: Skutečně tváří v tvář klimatické krizi, ekonomickým nespravedlnostem všeho druhu, válkám, sexuálnímu násilí, růstu fašistických tendencí, krizi demokracie, je tak velkým problémem dnešního světa přemíra empatie? Opravdu? Pak možná žijeme každý v jiném světě.

Přeji vám empatické čtení.