 |
|
Nové číslo Tvaru
19/2023
Milé čtenářstvo Tvaru,
žlutozelené, hnědozlaté, rezavé a všelijaké jiné listy se ještě pořád drží na stromech, i když teplotou vzduchu a barvou nebe už je to zas ten starý dobrý listopad, jak ho známe. Měsíc svlékající duši kajícnici, ostrý jak břitva, temný jak tůň v nočním lese. Po neuvěřitelně teplém září a říjnu je to vlastně úleva. Aspoň něco zůstává při starém. Jinak mám pocit, že se vše otřásá – v dobrém i ve špatném. Vše se mění závratnou rychlostí. A protože můj odchod z Tvaru se už blíží, cítím potřebu být osobnější, niternější… Prožívám zvláštní zhuštěný čas. Dokončuji poslední čísla, snažím se dohlížet na finální práce na novém webu, který pořád ne a ne vzniknout, což mě stresuje – a zároveň to ve mně probouzí zvláštní odevzdanost. Včetně vědomí, že si ho už coby šéfredaktor neužiju. Úkoly a uzávěrky nejrůznějšího druhu jsem už přestal počítat; štosují se přes sebe ve frenetickém tempu, pochodují nervózně ve frontě na odbavení. Můj pracovní život se stal minovým polem. A do toho mnou proudí už od jara poezie, a její proudění je čímsi nové – takové zenově poťouchlé, radostně hravé. A tohle hravé naladění se zase mísí se smutkem z vezdejší samsáry, protože se špatně srovnávám se vším tím násilím světa, kterého je tolik, tak nesmyslně moc… A všechny tyhle protichůdnosti a tlaky, škuby a tahy se zrcadlí v mé mysli, a současně se moje mysl, uvyklá meditativnímu sebepozorování, místy rozšiřuje a v tom blázinci se občas objevují okamžiky-záblesky ryzího štěstí. Život je naprostá záhada. Samopovstávající kóan…
V devatenáctém čísle najdete rozhovor s opavským básníkem a nakladatelem Danem Jedličkou, který připravila Simona Racková. A také ukázku z jeho poemy Dialog. Jsem rád, že se žánru poemy zase projednou někdo ujal – nezalekl se složitějšího básnického útvaru. Z naší ukázky je patrné, že se máme na co těšit. Z dalších textů bych vás rád upozornil na ukázku z nového překladu polského prozaika Bruna Schulze, jehož povídková kniha Skořicové krámy byla pro mě v devadesátých letech naprostým zjevením. Vždy jsem miloval prózu, která osciluje na pomezí poezie – svým jazykem a viděním. No a právě Schulz je pro mě básníkem prózy přímo oslnivým, svítícím do dálky. Považte jen začátek povídky „Ptáci“, jaká to je poezie v oku:
A přišly žluté zimní dny plné nudy. Bláto zrezavělo, pak ho přikryl sníh. Jeho bílý ubrus byl děravý, pořezaný a krátký. Nestačil na všechny střechy štetlu, trčely z něj černé a rezavé doškové archy, uvnitř nichž se skrývaly začouzené prostory půd, černé zuhelnatělé katedrály ježící se žebry krokví, trámů a vaznic, temné plíce zimních vichřic. S každým úsvitem se zjevovaly nové komíny a dymníky, květy noci vyfoukané větry noci, černé píšťaly ďáblových varhan.
Skořicové krámy přeložil básník Petr Motýl a vyjdou záhy v nakladatelství Malvern. Z nového překladu se raduji: je to událost! Doufám, že bude v literárním světě patřičně zaznamenána…
Přeji vám živé čtení.
|
Rozhovor s Danem Jedličkou
Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu.
Ptá se Simona Martínková-Racková
Hrábne-li na duši kostlivý spár,
duše zrudne a zapláče,
ale mlčet,
mlčet možné není.
Poezie
někdo tu přespává
anebo chcípnul
na černé svědomí,
možná my, mladší,
v jiné době –
vyber si den a století,
vyber si kterýkoli kámen
z mozaiky okamžiků
a vše, co řekneš,
bude použito.
míříme k mostu,
tušíme temný tok
Poezie
Prózy Bruna Schulze se o to překotné a převratné dění, o ropu ani o válku, zdánlivě nezajímají, ale přece v těch textech všechno to vření a bouře jsou přítomny pod povrchem a tikají tam jako časovaná bomba.
Esej
Petr Šesták
Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.
Próza
Otci nestačilo, že se líhnou nové a nové exempláře, pořádal na půdě ptačí svatby, vysílal starosvaty, přivazoval do vikýřů a do děr ve střeše dychtící a svůdné nevěsty a vskutku dosáhl svého, střecha našeho domu, rozložitá lomená sedlová šindelová střecha, se stala ptačím zájezdním hostincem, archou Noemovou, na niž se slétávali opeřenci všeho druhu zblízka i zdálky.
Próza
Veronika Gregorová
Uprostřed gulagu velkochovu
Zatím tiše roní slzy
Další článek potravního řetězce.
Poezie
Rozdíl mezi modlitbou a postováním selfíčka přitom ukazuje, jak odlišně je dnes společnost strukturovaná – zatímco obě aktivity jsou svého druhu nutkavé a rituální, modlitba člověka přivádí k sobě, zpravidla se nekoná veřejně před očima ostatních, obrací pozornost k čemusi přesažnému.
Slovo
Nastassja Martin – Věřit v šelmy
Ráno poté, co jsem začala psát reflexi knihy Věřit v šelmy, se mi stala podivuhodná věc. Našla jsem po probuzení v telefonu zprávu od svého kamaráda, s nímž léta sdílím nadšení nad dílem Susan Sontagové. Zpráva obsahovala mou oblíbenou fotografii v tu dobu již postarší americké esejistky za psacím strojem, převlečené do kompletní masky medvěda hnědého.
Reflektuje Hana Nováková
Na českou elitu si prostě nepřijdou. Sešikuje se do jednoho myšlenkového klanu, který u nás kupodivu zahrnuje vládu, opozici, armádní představitele, prominenty extrémní pravice i velkou část novinářů a intelektuálů, do jednoho tábora, v němž ti poslední neváhají hledat argumenty pro všechny dříve zmíněné.
Slovo
|
|
|
|
|
|
