Milé čtenářstvo Tvaru,

válka na Ukrajině žel dále pokračuje, a tak se i v sedmém čísle objevují texty, které se zrodily v jejím stínu. Přímo z Ukrajiny si lze přečíst svědectví spisovatelky Marjany Prochasko ze stále ještě bezpečného Užhorodu, který se před jejíma očima mění v Babylon. A také běloruského spisovatele Sjarheje Pryluckiho, žijícího v Kyjevě, který formou drobných zápisků evokuje život pod válečnou palbou. Historické analogie jsou vždycky na dluh, ale z útrob této hrůzy zní přesvědčivě, až to mrazí:

‚Nejvíc mě sere, když se mě známí ptají: Jak to, že jste neodjeli dřív,‘ povídá účetní Ira. Tutéž otázku lze položit obyvatelům Irpeně, Borodjanky, Charkova, Chersonu a desítek dalších měst a vesnic. Nikdo z nich nebyl připraven na to, že se jednoho rána probudí a spatří za oknem rok 1939.

Esejem do tohoto čísla přispěl ukrajinský spisovatel a překladatel Alexej Sevruk, jenž příběh ruské agrese, která postihuje jeho rodnou zemi a v ní jeho blízké, líčí na pozadí starokyjevské legendy. Z protiválečného ranku jsou i básně rusky píšících básníků v antologii „Je čas mluvit o stařičké Ukrajince, která hostila ruské vojáky slunečnicovými semínky“. Tento skrovný výbor protiválečných básní vznikl díky Jaromíru Typltovi a jeho výzvě ruským autorům. Jsme si vědomi odvahy básnířek a básníků, kteří nám poskytli své verše, protože Putinův režim začíná každý odpor k válce bez milosti trestat. Stále se mi vrací výstižná metafora horkého a studeného pekla z pera jedné ruské akademičky píšící Tomáši Glancovi. I oběti studeného pekla, ruští oponenti Putinova režimu, si zaslouží naši pozornost.

Rozhovor čísla nám poskytla skvělá polská básnířka Małgorzata Lebda, kterou jsem měl tu čest osobně potkat během její pražské rezidence. Interview s touto autorkou vedla Zofia Bałdiga ještě před vypuknutím války. Nejsem zřejmě sám, u koho polská pomoc Ukrajině, především přijetí více než milionu uprchlíků, vyvolává obdiv. Jak se tato situace propíše do polské každodennosti, je asi těžké predikovat. Mám ale obavu, že práva polských žen, jehož se v rozhovoru dotýká i Lebda, to příliš nezlepší. Když nad tím hlouběji uvažuji, říkám si, abychom nepodlehli pohodlné iluzi, že všechny rozpory a problémy u nás na Západě zmizí, protože máme společného nepřítele v podobě Putinova agresivního režimu. Společný nepřítel nás jistě sjednocuje, což je dobře, ale měli bychom i dále usilovat o svět, který se bude tomu Putinovu podobat co nejméně. Na putinismus je možné nahlížet také prizmatem toxické maskulinity a patriarchátu. Asi nikde na světě, snad s výjimkou zemí, kde vládne islámský fundamentalismus, není tak mocný patriarchát jako v Rusku. V dlouhodobém měřítku je třeba vykořenit patriarchální mentalitu jako takovou. Mentalitu, kterou konstituuje brutalita a agrese.

Přeji vám živé čtení!